Afriki (2007)
Habib Koité & Bamada
Cumbancha / PJ Music
07.06.2007 | Habib Koité: přimknutý k minulosti, myslící na budoucnost. Novátorský malijský písničkář s medovým hlasem nepodlézavě propojující západoafrickou griotskou tradici se západním rockem.
Představuje hudebníka pro „generaci posluchačů stávající se svědkem zhroucení kulturních bariér“. Jako jeden z mála zmírnil předpověď senegalského zpěváka Youssou N´Doura, že zpopularizovat africkou hudbu nebude pro její odlišný výrazový slovník snadné. Na nekonečném, mnohaletém turné získal obdiv Evropy, roztančil pražskou Akropoli a přinutil Američany změnit názor na původ blues. Magazín Rolling Stones ho pak označil za superhvězdu a Bonnie Raitt mu po společném vystoupení, ještě předtím, než s ním chtěla mít dítě, vysekla kompliment: “Vypila bych váš pot.“
O Koitém je známo, že s alby šetří, ať už pro svů perfekcionalismus, kdy hodně času stráví u skládání a bádáním ve studiu nad detaily nebo skrze koncertní zaneprázdnění - během roku se do Mali vrací pouze na dva tři měsíce. Takže od předešlého, velmi úspěšného alba Baro uplynulo celých šest let. Stále má po boku věrnou kapelu Bamada a upřednostňuje víceméně akutický zvuk s vévodícím balafonem Keletiqui Diabateho. Flexibilně zužitkovává celou řadu malijských stylů, které koloruje rockem, funky, reggae a latinou. „Pracuji s malijskou tradicí, zároveň ale toužím po její moderní podobě. Chci otevřít okno mladé generaci, umožnit jí seznámit se s vlastními hudebními kořeny. Afriku až příliš drancuje Západní popmusic.“
Pan-malijský hudební statut Koitého přístupu souvisí i s přeměnou tradičního vesnického griota v průvodce moderní dobou, zdroje radostí i strastí. „Nemusíme zatratit svou minulost, abychom se uplatnili v průmyslové éře, stavějící život v Africe do zcela nového světla,“ trpělivě vysvětluje Koité. Víc než kdy předtím klade v textech důraz na malijské problémy; odmítá je zobecňovat a přispívat tak ke stereotypnímu pohledu na černý kontinent – nekonečné války, hladomor, zkorumpovaní politici, závislost na Západu. Albem Afriki proto zní výzvy: „Život může být těžký úplně všude a vy mladí, kteří ho riskujete při snaze dostat se do USA nebo do Evropy, bystě si měli uvědomit, že ten samý risk se doma v Mali jednou obrátí v úspěch. Zůstaňte doma. Hodně jsem přemýšlel o tom, jestli chudé země automaticky znamenají těžký život. A jsem si jistý, že to není pravda.“
Západoafričtí zpěváci zkrátka nepřestávají být grioty; své znalosti nabyté v cizině používají při písňově komunikaci s lidmi, kteří jim věří a zatímco my si je v hlavách přebíráme pouze po hudební stránce – kdo by rozuměl i šesti jazykům v nichž Koité zpívá – Malijci je považují za zprávy při nichž se dá tančit.
Jejich srdce tvoří fantastická Koiteho kytarová hra vzešlá ze strun loutny kamalengoni a kory; skrze jednostrunné housle njarka vloni v lednu zesnulého Hassey Sarrého (Ali Farka Toure, Afel Bocoum) má také občas hodně blízko k blues z Niafunke. Ozvěny hudby ze Segou přinášejí dvě ngoni Andra a Barou Kouyate – bratrů Bassekou Kouyateho, revolucionáře této prastaré griotské loutny. Starobylý, syrový ráz Nta Dima přinášejí zpěváci a hráči na antilopí roh Troupe de Benkadi de Koutiala z Bamaka.
Vzletně melodická píseň Massaké zvonící balafonem soustřeďuje většinu sborových vokalistů alba, s dominujícími ženskými ječáky, mezi nimiž se zaskví také slavná Dobet Gnahore.
Titulní skladbu Afriki pro změnu dobarvují dechaři vedení Pee Wee Ellisem a jinou – N´Teri – smyčcové trio. Bez výraznějších ústupků Koitého malijského koloritu.
Pamětihodné, malijsky svobodomyslné album.
Jiří Moravčík
