Introducing (2006)
Etran Finatawa
World Music Network
18.05.2006 | Etran Finatawa v sobě ukrývají tajemství, které se to, čemu říkáme Západ, snaží rozlušit, ale marně.
Občas z toho vyjdou i blbosti: “Kdyby žil Keith Richard na Sahaře, zněla by jeho kytara úplně stejně.“
Nedivme se tomu, první setkání s uhrančivou pouštní hudbou Etran Finatawa už nezvládlo víc lidí. Jsou neoposlouchatelní. Působí dojmem naprosté čerstvosti, až naivity, se kterou předkládají pastýřské písně, jedny z nejhlubších co lze dnes slyšet. Pacifismus národa Wodabe a válečnictví Tuaregů se u nich propojily v podivný úkaz: ve zloděje lidských těl, co si s nimi během koncertu dělá co se mu zamane, roztančí je, zbaví smyslu pro sebekontrolu a vyděsí, protože sama sebe nechápou.
Zatímco Tuaregové odjakživa vládnou Sahaře ze sedel velbloudů, lidé Wodaabe ( také Bororo) před sebou ženou stáda krav. Na rozdíl od Tuaregů dávají před nástroji přednost sborovému polyfonnímu zpěvu, jejich jedinečná, dosud světem neobjevená pouštní hudba má přitom stejně prudký účinek a neskutečné duchovno. Oba kočovné národy vedle sebe v Mali a Nigeru žijí odnepaměti, čile spolu obchodují, bojují proti postupující poušti a vražednému suchu a sdílejí podobné zkušenosti s vládami okolních států. Ke společnému jamování u ohňů ale nikdy nezasedly, natolik je hudba a kultura obou národů rozdílná: Wodaabe prakticky nepoužívají nástroje, rytmus tanců a skladeb udávají skromné perkuse s chřastítky a tleskáním.
Prvotní impuls k rozhodnutí změnit to, vzešel jak z úspěšného globálního přijetí pouštního blues reprezentovaného skupinami Tinariwen a Tartit, tak z opojení bratřící atmosférou Festivalu v poušti, konaného nedaleko malijského Essakane. Tady poprvé, v roce 2004 došlo k souznění elektrických kytar tuarežských bluesmanů a hypnotických zpěvů Pastýřů slunce, jak národ Wodaabe ve svém slavném dokumentárním filmu nazval Herzog.
Vzniklí Etran Finatawa (Stars of Tradition) pak na vystoupili nejen na zmíněném pouštním festivale, vyjeli také na evropské turné a ve Francii s nimi proslulý americký producent Chris Birkett natočil debutové album Introducing.
V historii Wodaabe šlo přitom o unikátní okamžik: jejich tradiční hudba na sebe vzala zcela poprvé moderní podobu. Šestice zpěváků se v přítomnosti čtyřech Tuaregů nenásilně přeměnilo na syrové bluesmany, nespoléhající se podobně jako Tinariwen výhradně na kytary, jako spíš na písčitě vlnivé hlasy. Taková hudba má pak blízko spíš k transovnímu obřadu, což ve chvíli, kdy hostující Birkett bere do rukou baskytaru vyloženě přináší asociaci na rituály marockého bratrstva Gnawů.
Jiří Moravčík
