Sa LiiSa Léé (2001)
Coumba Gawlo
BMG
09.02.2001 | Zvyk je železná košile a tak jsou-li na pořadu dne černé zpěvačky, má každý hned zato, že řeč bude o Elle Fitzgerald, Tine Turner nebo Whitney Houston.
V 9O. letech ale tuhle chiméru svými hlasy ostrými jako žiletky rozkrájely Angelique Kidjo z Beninu, Busi Mhlongo z Jižní Afriky, Aster Aweke a Gigi z Etiopie nebo Oumou Sangare z Mali, které také už dávno nežijí ve vesnických chatrčích ale v Evropě nebo USA a svou hudbu nevytvářejí za pomocí chřastítek z vysušené tykve nýbrž mezi čtyřmi stěnami moderních studií; a to že se s nimi běžně nesetkáváme v první lize je spíš naše chyba, protože veškeré litanie nad opotřebovaností popmusic by vcukuletu vzaly za své. Producenti typu Bila Laswella tohle ale zaplaťpánbůh vědí.
Západoafrický stát Senegal nemá prý na černém kontinentě co se týče rytmů konkurenci; tamní styl mbalax navíc podle jeho nejslavnějšího protagonisty, zpěváka Youssou N’Doura, bílé publikum ani neutancuje. Mbalaxu vévodí průzračný zvuk podpažního bubínku talking drum, stejně jako třetímu albu mladé senegalské zpěvačky Coumby Gawlo.
Pochází sice ze starobylého griotského rodu Secků, ale víc než na zvuk tradiční kory se v pařížském studiu spolehla na klávesové nástroje a běžné artilérie bicích nahradily krabičky. To je ale v novodobé africké hudbě bežná praxe ( koneckonců ve skladbě Chambre 105 dojde i na tu koru) a ruku v ruce s rytmickým nápřahem poháněným talking drumem, ječivými sboristkami a efektně kvílivým saxofonem tak máte k dispozici exoticky uhrančivé, roztančené album s moderním zvukem; se vším všude hudebně čerstvé, i po mnoha posleších bez šance na odložení.
Ekrazitovému hlasu Coumby Gawlo dodává na vyjímečnosti i jazyk Mandinko a především pak skladby, kterými ho podestlala; nenapodobitelně senegalské nicméně moderním popem poučené a tudíž bez obav přijatelné pro veškerý vnímavý svět.
S tím tancem, ale těžko říct......
Jiří Moravčík
