Dehesario (2007)
Acetre
Galileo / PJ Music
16.01.2007 | Extramadura, extremně drsný a chudý španělský region hraničící s Portugalskem nepatří mezi zrovna dvakrát známé turistické atrakce, vlastně o něm vědí spíš gurmáni a historici: z místních polodivokých prasat s černými kopýtky živící se žaludy, se vyrábí světoznámá sušená šunka pata negra a když vyluštíte hádanku, proč se značný počet jihoamerických měst, a to i těch hlavních, jmenuje stejně jako ta z Extramadury, dojde vám, proč se regionu přezdívá „tierra de conquistadores“, země dobyvatelů.
Pocházeli odsud totiž Hernán Cortés, Francisco Pizzarro nebo Pedro de Alvarado. A vztaženo na dnešní dobu, kořeny tu mají také španělští kosmonauté Michael Lopez-Alegria s Pedro Duquem.
V průběhu reconquisty Extramadura nadlouho představovala mezník mezi muslimským a křesťanským světem, z čehož dodnes čerpá jinde ve Španělsku neslyšená hudba: tanečně bujná, melodická a zároveň přitom melanchonická, což má přímou souvislost jak s minulostí, kdy z Extramadury statisíce lidí utíkalo do Ameriky, tak se sousedním Portugalskem a jeho tradicí fado.
Jota, rytmický tanec se tu tančí také zdaleka nejrychleji a ženské sbory se svou intenzitou a syrovostí nezaostávají za proslulými galicijskými pandereitas. Početná skupina zpěváků a multiinstrumetalistů Acetre během dvacetileté existence alby šetřila – o to víc staví na nezapomenutelně energických koncertech – každé z nich ovšem aspirovalo na nahrávku roku; zpočátku ve Španělsku a Portugalsku, později také v Evropě. Zapomenuté, po staletí převážně ústně předávané písně obohacuje novými city a emocemi. Nadále upřednostňuje akustické nástroje, použitím bicích je ovšem přizpůsobuje dnešku. Před housle, akordeon, flétny, niněry, tamburíny, kastaněty, triangly, africké perkuse a dudy s nespočtem kytar, louten, cister či mandolín staví zvuk národního nástroje zambomba ( u nás fanfrnoch – džbán potažený kůží, s taháním žíní uprostřed) a hlasy zpěváků, dovršující, hlavně ve sborech, pocit, že vás Acetre drží na provázku jako loutku a dělají s ní, co se jim zachce. Ostatně když Alan Lomax v 50. letech utekl ze Států před komunisty a na dlouhé měsíce se usadil v Extramaduře, zpočátku prý nebyl schopen tuhle hudbu ani natáčet, jak s ním zamávala.
Jiří Moravčík
