Bonjour (2009)
Rachid Taha
Universal
16.02.2010 | Na obale sedí kýčovitý švihák v růžové košili; mutant kohosi z Bollywoodu a mexického mariachi uvažující nahlas: “Svět je v maléru. Potřebuje lásku.“
A namísto punkového Rock The Casbah předkládá romantický hybrid popu, kabaretního šansonu, marockého chaabi, amerického country a přání: „Chci si zazpívat s Dolly Parton“.Vše nasvědčuje tomu, že Rachid Taha přestal hulit a kytarista Steve Hillage si vybírá dovolenou. Už také nenosí baret ani tvrďák ale kovbojský stetson a netají se tím, že zatoužil natočit stejně tak dobré country-folkové písně jako Dylan s Presleyem dohromady, akorát že zpívané ve francouzštině a arabštině. K ruce mu byl Gaëtan Roussel, jinak producent Vanessy Paradise a člen pařížské kapely Louise Attaque a Newyorčan Mark Plati, pracující pro Davida Bowieho a Robbieho Williamse.
Nepropadejme ovšem panice, Rachid Taha na svém drtivě nejkomerčnějším albu neučinil zákeřný krok stranou. Zkrátka se mu zachtělo zazpívat si pár písní o lásce. A v tom je ten problém: v tu chvíli nad sebou chlapi ztrácí kontrolu. Něčeho takového jako Bonjour, duetu s Rousselem s disko klávesami, bychom se od něho předtím nedočkali (prý se už také nemáme zdravit „ahoj“ ale „bonjour“ – má to grácii).
Přestože má Taha „oči láskou zaváté“ a do arabského espritu nechal zapouzdřit syntezátorové pazvuky, příležitostně dokáže přitvrdit, nabrat rockový dech a nevzdal se ani kontroverzních témat, odjakživa k němu patřící: soužití Židů s Araby, rasismus, kulturní genocida, národní identita. Ve vynikající skladbě Sélu s flamencovým tleskáním je to on, vysoce sečtělý a rebelující intelektuál, schopný proměnit koncertní podium v rockovou jízdu. Inspiraci pro nadčasový text našel u středověkého arabského filosofa Averroese, egyptského spisovatele Naguiba Mahfouze nebo alžírského zpěváka židovského původu Lili Bonicheho. „Četl jsem je a poslouchal. Jsou mými anděly, součástí mého já, mé paměti a mé hudby. Vedou mě, když se něco pokazí.“
Zpět do reality: úvodní bezstarostná Je T’Aime Mon Amour zůstane asi nadlouho nejvroucnější písní lásky jakou kdy Taha složil. Nevyleje se na vás ale jako sklenice s medem, nýbrž dokope na parket. A takových je na albu víc, takže jakýpak průšvih.
Jiří Moravčík
