Umalali (2008)
The Garifuna Women’s Project
Stonetree Records
11.09.2008 | Možný, a vlastně ideální lék na nečekanou smrt Andy Palacia, tribuna národa Garifunů – černých Karibů, vlastně Afričanů v exilu – z jihoamerické pidizemě Belize.
Písničkáře, jehož loňské album Wátina sbírající snad všechna myslitelná ocenění mnozí přirovnávají k Simonově Gracelandu a vstup jeho samotného na mezinárodní scénu k triumfálnímu rozkopnutí dveří Boba Marleyho. Andyho v lednu nečekaně skolil srdeční záchvat a pár týdnů na to jeho nejbližší spolupracovník a producent Ivan Duran vydal Umalali, v garifunštině Hlasy.
Z nahrávky se navíc dá odečíst podstatný fakt: garifunské hudbě vládnou ženy. A to odjakživa, ačkoliv dosavadní mezinárodní prezentace proběhla v režii chlapů. Zatímco Palacio, Pen Cayetan, Paul Nabory,Titiman Flores nebo chlapi z kapely Turtle Shell Band dřely kytary a prsili se v popředí, ženské sboristky jim pouze sekundovaly – nepřeslechnutelně, ovšem pořád jen sekundovaly. Skupiny se bez sboristek ovšem neobešly ani náhodou, vždyť garifunská hudba je podobně jako západoafrická založena na tradici zvolání a odpovědi.
Ivan Duran, zároveň majitel labelu Stonetree Records, sbírá garifunskou hudbu od konce 90. let: v Belize, Hondurasu, Guatemale a vlastně všude kde dnes potomci černých Karibů žijí. Brzy mu došlo, že většinu písní, následně použité mužskými, skládaly ženské, chodící národní hudebních archívy. „Vedle toho ženy představují soudržnou sílu garifunské společnosti. V sociálním, kulturním a duchovním životě. Jsou nositelkami těch nejstarších tradic. To ony učí děti mizejícímu jazyku a uchovávají dávné příběhy mapující historii národa. Muži pracují, věnují se rybolovu, obchodu a obživě rodiny. Ženy udržují všechno v chodu, starají se o domácnost, oslavy, kostely, prakticky nenajdete oblast, které by pevnou rukou nevládly. I v těch nejvypjatějších životních situacích si přitom dokáží udržet chladnou hlavu. Bavil jsem se o tom s Manu Chao a ten mě vysvětlil, že jihoamerické ženy nemají na deprese čas a smutek léčí zpěvem,“ říká Ivan Duran, léta objíždějící zapadlé vesnice a v nestřežených i dohodnutých okamžicích v kuchyních, obývácích, chrámech, na ulicích, při práci na poli, odvazovém tanci i večerních siestách natáčející sladkohořké mesmerické ženské hlasy. Neznámé, zapomenuté, nikdy předtím nezaznamenané. Přírodně čisté, žádnými nástroji nedoprovázené. Tak, jak je u garifunských žen zvykem.
Když měl za to, že jich shromáždil víc než dost a ví o nich snad každý detail, postavil v roce 2002 na břehu Karibského moře ve vesnici Hopkins dřevěnou chatu na kůlech, kterou proměnil v nahrávací studio do něhož zval vyhlášené zpěvačky.
„Nad jejich baladami, rituálními zaklínadly, oslavnými hymnusy a kostelními chvalozpěvy jsem zůstal úplně ohromen. Tak krystalicky čistou hudební esenci života jsem ještě nikdy předtím neslyšel.“
Následujících léta strávil už ve Stonetree studiu, kde syrové obnažené hlasy ryzích amatérek inovativním, vynalézavým způsobem namíchal do důvěrně známých západoafrických, kubánských, karibských nebo latinskoamerických rytmů. Neuhnul před rockem, blues, jazzem ani funky; pozval muzikanty z Garifuna Collective (natáčeli Palaciovo Wátina) a přidal kytary, bicí, perkuse, klávesy či dechy, aniž by ve svém upřímném instrumentálně košatém úsilí zpřístupnit zpěvačky širokému publiku ztroskotal na podbízivosti a sebemenším způsobem popřel životadárný zdroj. Duran nepropadl žádosti worldmusikové doby, nezřídka účelově konstruující albového hity stojící na pouhé exotičnosti. Nedohání ani úspěch Wátina a nezachraňuje garifunskou hudbu, protože to už má za sebou: stovky hodiny terénních nahrávek věnoval místním etnomuzikologům a hudebníkům.
Máme možnost poslouchat hypnotické, melanchonické písně tisíce zasutých věcí, navždy zaznamenané kroniky z žití vyrvaných detailů každodennosti – zanedbatelných, oslavných i tragických, natisíckrát nezapomenutelných, z nichž například prýští krev a zoufalství malosti před hurikány. Procítěné příběhy u nichž popravdě není vždycky jasné, jestli vznikly z radosti nebo žalu, třeba když Sofia Blanco z Guatemaly vzpomíná na těžké porody čtyřech dětí a vám její naléhavý hlas ve skladbě Nibari připomene slepou portugalskou zpěvačku Donu Rosa, do které se osud také pořádně opřel.
Tucet perel navlečených na niť deseti věkově od sebe vzdálenými zpěvačkami, kdy dcera trumfuje matku, které když dáte na Ivanovu radu nejlépe poznáte, když si za nimi během turné na nějž se poprvé ve svém životě vydaly, zajdete popovídat a nezapomenete sebou vzít láhev rumu.
„Ivan vymyslel báječný svět,do něhož jednou vstoupíte a už nikdy ho nepustíte,“ prohlásil z alba nadšený Charlie Gillett, představující si mimochodem v budoucnosti Durana ve společnosti takových producentských es jako byli Sam Phillips, Berry Gordy nebo Tony Wilson – pionýrů jdoucí naproti kvalitní, i když v danou chvíli totálně menšinové hudbě.
Součástí výtečného alba je obsáhlý booklet a třicet minut rozhovorů, záběrů z vesnic, kde se natáčelo, improvizovaných koncertů a fotografií. Stačí kliknout na mapu.
Jiří Moravčík
