Venus on Earth (2008)
Dengue Fever
M80
16.08.2008 | Kambodža v polovině 70. let minulého století: po dvoře hrůzostrašného vězení S-21 chodí do kruhu zmlácená zpěvačka Huoy Meas a na povel zpívá své největší hity. Na krku těžké závaží, zkrvaveným šatům se už nedá říkat šaty. Když spadne na zem, přiskočí k ní dozorci a sekerou Huoy rozsekají hlavu.
Kousek opodál se jejich kolegové baví tím, že vší silou házejí nemluvňata proti stromům a uzavírají sázky, komu se podaří z praskajících lebek dostat nejlepší zvuk. Zvláštní okamžik nastane, když dítě hned nezemře a řve bolestí. Bohužel neumí číst, jinak by se určitě drželo přísných pokynů z tabulky návodu jak se chovat ve vězení, visící na stromě: při bití nebo zásazích elektrickým proudem nesmíš křičet!
Nedalecí soudruzi z Čínské lidově demokratické republiky mohou být spokojeni, s jejich pomocí dosazený soudruh Pol Pot, generální tajemník Rudých Khmérů, má situaci pevně v rukách. Když už ale nebylo v Kambodži málem živáčka, natož místa pro hromadné hroby (do nejmenších se vešlo sto lidí), soudruzi z Vietnamu raději zakročili. A začala sumarizace toho, co všechno Pol Pot v letech 1974-1979 dokázal. A vlasy stály na hlavě: dva miliony zavražděných, umučených, zmasakrovaných lidí; vlastně polovina obyvatel. Zrušené peníze, zákaz jakékoliv kultury, násilná deportace z měst do vesnic, stát v nepředstavitelných troskách.
Kambodža v roce 1997: v hlavním městě Phnom Penhu, už znovu znějí v khmérštině zpívané skladby Creedence Clearwater Revival, Doors, Procol Harum nebo Beach Boys; jako za časů amerických vojenských rozhlasových stanic – snad jen že přibyla Janet Jackson s Madonnou. Dva američtí baťůžkáři, bratři Zac a Ethan Holtzmanové, ovšem dávají přednost kambodžskému popu z předpolpotovské doby: zázrakem zachovaným kazetovým nahrávkám povražděných zpěváků Huoy Meas, Ros Sereysothea a nebo Sinn Sisamouth. Ten konkrétně do kambodžské popmusic zanesl reggae, Elvise a Beatles.
Už doma, v Los Angeles (v přístavu Long Beach, kousek odsud, mimochodem žije největší kambodžská komunita v USA) se potom Holtzmanům dostalo do rukou také bizarní cédečko Cambodian rock, důkaz toho, že Kambodža si šedesátá léta užívala úplně stejně jako Londýn nebo San Francisko. „Po týdnech poslouchání jsme došli k názoru, že zkusíme dát dohromady dost zvláštní projekt, v němž skloubíme naše hudební zkušenosti s reminiscencí na Kambodžu. Bez zpívání v khmérštině by to ale nebylo ono a tak jsme se vydali hledat na Long Beach a potkali Chhom Nimol,“ vzpomíná Zac. „Můj bože, to byla situace.Anglicky jsem skoro neuměla, takže dlouho trvalo, než jsem pochopila, co po mě vlastně chtějí. Ethan mě půjčil nahrávky a já samozřejmě hned poznala Ros Sereysotheu. Raději jsem se ale zeptala rodičů, co by řekli tomu, kdybych se dala na americký rock zrovna s lidmi, co vypadají a hrají jako ZZ Top na speedu. Přece jenom jsem už zpívala pro kambodžskou královskou rodinu a můj otec s krásnou Ros častokrát kdysi vystupoval,“ přidává se k němu Nimol
A tak v Kalifornii povstali Dengue Fever: srážka rockového undergroundu s prapodivnou hybridní world music. Nabídka podivně neklidných muzikantů infikovat okolí rockovou horečkou zmutovanou emigranty.„Nimol publikum utiší hlasem, poznamenaným děsivou historií a pak přijdeme my s elektrickými kytarami a uděláme z toho kůlničku na dříví,“ říká Zac.
Hranice představ o autentičnosti se u Denguer Fever zhroutily. Časoprostor se zakřivil v garážovou world music, lokální úpravu zapůjčených hudebních kořenů nezatížených etnomuzikologickým přísaháním na čistotu.
Dengue Fever míří naproti fanouškům Balkan Beat Boxu nebo Gogol Bordello: vážně míněné hudební poselství balí do zábavy. Z textů Dengue Fever přitom často sálá strach uvědomění si toho, co nepředstavitelného se dříve stalo. To může být do budoucna dobrá zpráva.
Jakoby rádio M.A.S.H. s pomocí Dengue Fever zrušilo bloky oddělující anglo-americké rockové hity od srandovního asijského pisklavého popu; všechno se slilo v jedno, s návdavkem „bollywoodských soundtracků, etiopského soulu, rhytm´n´blues, kambodžského popu a podivínství italských spaghetti westernů“. Připomíná to předpolpotovskou atmosféru Phnom Penhu: hudební tradice starověké khmérské říše, jejímž symbolem dodnes zůstává největší chrámový areál světa Angkor Vat, tehdy s mladou generací zhluboka a plných sil nasávala všudepřítomné vysílání amerických rozhlasových armádních stanic rozesetých po celé jižní Asii. Zpěváci se chtěli svým vzorům za každou cenu podobat, na druhou stranu se ne a ne zbavit asijské citlivosti. V ulicích Phnom Penhu se zrodil z našeho pohledu obskurní žánr – kambodžká popmusic – zanedlouho Rudými Khméry totálně vyhlazený. Dengue Fever se tak ocitli na výpravě za ztracenou archou, zázrakem zachovanou na deskách, to protože popové hvězdy poslal pod sekeru Pol Pot mezi prvními.
Chhom Nimol (80) se narodila v Battambangu, na západě Kambodže, odkud s rodiči jen tak tak před rudou pakáží utekli do Thajska, kde až do osvobození země žili v uprchlickém táboře. Vrátili se prvním autobusem. V Phnom Penhu už mezitím mírové sbory OSN zažívaly šok: místní rádia v domnění, že stejně jako kdysi američtí vojáci trávící tu během války s Vietnamem dovolenou, také příslušníci mírových sborů OSN touží poslouchat hudbu spojující je s domovem a jako bonus dodávala místní popmusic. Jakoby se zastavil čas. Ve dvaceti nakonec Nimol odešla studovat do Států a potkala se s Dengue Fever.
Po natočení druhého alba Escape From Dragon House (2005) padlo rozhodnutí odjet koncertovat do Kambodže. „Lidé tady ještě nikdy neslyšeli zpívat bílé lidi v khmérštině,“ smála se Nimol. „Taky si nejprve mysleli, že je to moje kapela a když nás uviděli a došlo jim, že to tak není, chodili za mnou, aby mi poradili jak kluky „pokambodžit.“ Dengue Fever dávali jeden koncert za druhým, na podia zvali zástupy dětských zpěváků, objevili se v televizní show, stali se z nich národní hvězdy a z Nimol modla.
Vše je zaznamenáno režisérem Johanem Pirozzim v cestopisném dokumentu Sleepwalking Through The Mekong. Volba Pirozziho, renomovaného fotografa a tvůrce klipů pro Queens of the Stone Age a Calexico nemuseli Denguer Fever dlouho přemlouvat. Pro ujasnění: soundtrack filmu City of Ghosts s dějem odehrávajícím se zčásti v Kambodži, na němž Pirozzi spolupracoval, nabízí vedle původních nahrávek Sin Sisamouth a Ros Sereisothea také předělávku skladby Joni Mitchell Both Sides Now od Dengue Fever.
„Kambodžský rock 70. let má maniakální drajv. Představte si hudbu ke kambodžskému špionážnímu filmu z tehdejších let s Austinem Powersem v hlavní roli,“ vypravoval Pirozzi doma přátelům a odjel tuhle éru do Kambodže zdokumetovat vynikajícím, hluboce lidským snímkem Don't Think I've Forgotten.
Na třetím albu Venus On Earth se Dengue fever neopičí po vzorech z obehraných kazet, původní zvuk nicméně zdůrazňují použitím ne zrovna běžných nástrojů. Ethan utužuje povědomost na Doors psychedelickým zvukem farfisa varhan, saxofonista David Ralicke místy až kokrhá a bubeník Paul Smith s basistou Senon Williamsem jakoby přišli rovnou z baru v Phnom Penhu. A Zac s kytarou, to už je vůbec na dlouhé povídání. Odvazuje se také Nimol, třeba při jemném rapování nebo vlnivé reminiscenci na Grace Slick, určitě pamatující na dobu, kdy nad Mekongem zapadalo slunce s vědomím, že ráno najde na ulicích vše jak má být.
Jiří Moravčík
