Imidiwan: Companions (2009)
Tinariwen
Independente LTD
09.02.2010 | V jejich hudbě se údajně ukrývá DNA rock´n´rollu a rozumět prý lidé jazyku tamashek, pak se Tinariwen stanou stejně slavnými jako Rolling Stones, s nimiž potomci saharských nomádů před dvěma lety koncertovali v Dublinu.
Vynachválit si je nemůže Robert Plant, Bono, Carlos Santana; hlásí se k nim členové Radiohead, Coldplay i Brian Eno. Vystupovali na nejvýznamnějších festivalech této planety, získali cenu BBC Awards For World Music, strhující a krutý příběh jejich zrodu zveřejnily snad všechny renomované hudební a společenské magazíny a prodali také dost desek. Zbláznit se nebo mít nezřízenou touhu dobýt svět jako Gogol Bordellot, stačilo málo: začít zpívat anglicky, zbavit své písně pro mainstream přílišné syrovosti a pustit si k tělu vykutálené producenty nažhavené zprznit další africký samorostlý originál. Namísto toho, podobně jako jejich přítel, kytarista Ali Farka Touré, který ještě když žil, jakýkoliv ústupek tvrdošíjně a nekompromisně zatracoval, odmítli Tinariwen na své hudbě cokoliv přikrášlovat, zůstali nepoddajní a neústupní a odjeli do Tessalitu, izolované pouštní vesnice v malijské poušti, kde natočili nové album, jehož zvuk určily poklidný denní rytmus života Tuaregů, večerní jamování u ohně a všudepřítomní sousedé. Leccos vyčteme také z názvu: companions alias společníci.
Jiný manažér by si nad takovým antibusinessovým počínáním rval vlasy, Andy Morgan, jakkoliv se léta na Tinariwen snaží upříst pozornost posluchačů v Evropě, Spojených Státech i Japonsku, ale moc dobře ví, že přistřihnout tomuto pouštnímu blues křídla by znamenalo zbavit ho pro Tuaregy toho nejdůležitějšího: svobody.
Pronajal hliněnou chatrč a agregátor, z Francie pozval zvukového technika Jean-Paul Romanna co ve spolupráci s Justinem Adamsem v roce 2001 natočili tinariwenské debutové album Radio Tisdas Sessions a nechal je v klidu několik měsíců pracovat. Doma, ve svém, mezi svými. Ostatně velmi cennou přílohou alba je třicetiminutový autentický film režiséra Jessy Nottola: citlivě, v nahodilých detailech i zapadajícím sluncem zaranžovanými záběry dokumentuje fascinující neuspěchanost každodennosti pouštní oázy, z níž vitální album vyvěrá.
Film zprostředkovává také podivně magické okamžiky: Ibrahim Ag Alhabib (to je ten kudrnatý kytarista) se na noc utábořil s mladým klukem z nedaleké vesnice pod kopcem z kamenů, nakupených kdysi dávno prý Bohem. Pustili si z přehrávače Dylanovu skladbu Chimes of Freedom. Pak ji Ibrahim náhle zastavil a podíval se k obzoru. „Slyšel jsi to,“ obrátil se na kluka. Ticho. „Tam nahoře“. A ostré vytí znovu rozpáralo noc. Další se ozvěnou vrátilo z protilehlého údolí. Dva hlasy společně. „Šakal,“ povídá Ibrahim a šeptem dodá:“Mluví o nás.“ V jiném okamžiku se vám od chlapíka, který nikdy nebyl dál než za humny dostane upřímné, ale výstižné charakteristiky hudby Tinariwen: “Připomíná mě to hodně věcí, ale smutné to není“.
Dávných traumat války a gerillového partyzánštění zbavený cyklus epických skladeb představuje bezpochyby dosud nejuhrančivější, do tuarežských tradic nejhlouběji ponořenou nahrávku Tinariwen. Už žádná revoluce ani výzvy k boji. „Žal a úzkost jsou jako červi. Jako válka z mého mládí, které jsem v ní proplýtval,“ zpívá ve skladbě Regret Is Like A Worm ke skupině se během natáčení navracející legendární poet a kytarista Mohammed Ag Itlale aka Japonais.
Předešlé sociálně rozdrásané úvahy zvolna přešly v meditativní písničkářské básnictví: pouze zdánlivě nostalgické, protože ve výsledku radostné, nepřefiltrované a ve své jednoduchosti spirituální. Strohý, po krku se sápající kytarový doprovod, jemuž říkají assouf a míní tím zarmoucené, po domově si stýskající expresivní blues, nepotřebuje bicí soupravy, vystačí si s pouštním bubnem tebal, umělohmotnými kanystry a tleskáním nepostradatelných ženských sboristek. Rytmickou kostru sice drží baskytara, ale docela jiným způsobem, než na jaký jsme přivyklí z rocku.
Tinariwenské pouštní hraní doslova a do písmene obnovuje víru v očistnost bluesování jako prostředku dostat ze sebe všechny běsy, šrámy a pochybnosti, jestli má současná hudba vlastně ještě pořád smysl.
Kapela po letech trmácení z kontinentu na kontinent zní velmi šťastně, ale některé otázky zůstávají. V hymnické skladbě My Friends From All Over Africa se například Ibrahim ptá: „Mí přátelé z celé Afriky. Mám otázku trápící mou duši. Je revoluce jako strom, jehož větve rostou pouze když ho zaléváme?“.
Jiří Moravčík
