Sakat (2006)
DuOud & Abdulatif Yagoub
Label Bleu / PJ Music
09.02.2007 | DuOud, děti pařížského hudebního kvasu 90. let, drží v arabském hudebním světě hodně drzý primát – zelektrifikovali uctívanou arabskou loutnu oud a hrají na ní, jako by šlo o elektrickou kytaru, a i to za hlavou jako náš Radim Hladík. A když tradicionalisté poprvé spatřili jejich futuristickou podobu oudu bez korpusu, chystali se vyhlásit stav nejvyšší nouze.
Elektronice a avantgardnímu jazzu propadlý Tunisan Jean-Pierre Smadj se s loutnistou Alžířanem Mehdi Haddabou setkali v nadžánrově skupině Ekova, aby zjistili, že bydlí pár metrů od sebe. Stejně tak, že jim oběma není proti srsti zdeformovat zvuk oudu a podpořit ho techno rytmy naprogramovanými v laptopu. “Nejsme generací muzikantů, která se učí hrát pouze tradičním způsobem. Přece jenom jsme vyrůstali uprostřed rocku, reggae, soulu, jazzu a víc než na oud jsme toužili pořádně zmáčknout elektrickou kytaru. Nyní hrajeme na elektronický oud a kombinujeme obojí,“ říká Mehdi. Chváleným debutem Wild Serenade dali už coby DuOud nekompromisně najevo, že nejsou produktem módního worldmusikového třeštění hýřícího přeplácaným multikulturalismem, nýbrž osobitými experimentátory, vedoucími vzrušivý dialog mezi minulostí a budoucností. Dogmaty obestřená loutna – prý královna všech nástrojů - najednou místo velebnosti zněla jako “zvukový záznam zemětřesení puštěný pozpátku“.
Zatímco Smadj si spíš pohrává s knoflíky elektromašinek, Mehdi se pídí po technice hry na oud. Proto když koncertovali v Jemenu, dávné zemi královny ze Sabá, ocitl se o celá staletí nazpátek, v úplném ráji. Mohl se konfrontovat s totálně odlišným hráčským přístupem od všeho, co dosud slyšel. Musel vzít třeba v úvahu dopad skutečnosti, že v 80. letech jemenští islámští fundamentalisté v důsledku ultratradičního vnímání práva šarí´ja zakázali veškerou neduchovní hudbu. Název alba Sakat tedy znamená ticho uvalené na muzikanty.
Zakonzervovanou jemenskou tradicí fascinovaní DuOud se do Jemenu postupně vrátili ještě třikrát v touze dešifrovat místní klamavě jednoduchou hudbu a natáčet ji. Učiteli a spolutvůrci alba se pak stali v Egyptě vystudovaný vážený zpěvák a loutnista Abdulatif Yagoub s obrovskou znalostí lidového repertoáru a virtuóz na mizmar Ahmed Taher, jenž na dosud padesáti nahraných kazetách udržuje v povědomí nepřeslechnutelně mečivý zvuk mizmaru, dechového nástroje příbuzného hoboji nebo bretaňskému bombardu, zvládnutému pouze pomocí speciální dechové techniky. Posílení třemi perkusisty se s nimi DuOud pustili do modernizace harmonicky nevšední duše jemenské hudby, postupného odkrývání jejího tajemství s akcentem na zachování neposkvrněnosti a to i za přispění obvyklé techno rytmické bouřlivosti, dunivé, přesto o chloupek decentnější a sofistikovanější. Nepřekrývajíc přitom sborové zpívání a přednosti souhry oudu s mizmarem umocňující vyznění klasických arabských příběhů v podání zpěváka Abdulatifa Yagouba pocházejících často z dob panování královny ze Sabá. Ta sice dokázala předpovědět budoucí vynálezy auta, letadla, zániky velkých říší a dokonce časy, kdy ženy budou smět nosit džíny, na proroctví ohledně vzniku podobně vzrušivě krásného alba, ale zřejmě neměla dostatek představivosti.
Jiří Moravčík
