Liberté (2009)
Khaled
Wrasse Records
09.02.2010 | Khaled, král alžírského raie, natočil nejlepší album svého života.
Důvodů pro tak radikální názor existuje hned několik, jeden však dominuje: Khaled se zbavil handlů s popmusic.
Plejádu slavných producentů – Don Was, Phillip Eidel, Michael Brook – vystřídal Martin Meissonnier, bývalý novinář francouzského listu Liberation, ignorant všednosti, objevitel „nové hudby“ a producent Khaledova prvního, veřejnosti neznámého, zapomenutého alba Kutché.
V roce 1988 ho natočili s alžírským jazzmanem Safi Boutellou. V zapomenutém Kutché můžeme hledat předobraz Liberté. Své vědí také majitelé Khaledových kazetových nahrávek, na svou dobu revolučních hi-tech lo-fi záležitostí. „Sotva dvacetiletý kluk na nich přišel s naprosto bizarním způsobem využití automatických bicích a syntezátorů aniž by rai ztratil původní identitu. Nic tak radikálního a extrémního jsem předtím neslyšel. A když mě požádal, abych je „poameričtil“, vůbec se mě do toho nechtělo, nechápal jsem proč zasahovat do něčeho, co bylo vynikající. Nakonec jsem si řekl, dobře, přinejmenším se pokusíme vytvořit hudbu, kterou předtím ještě nikdo neslyšel,“ vzpomíná americký producent Don Was na zrod zpěvákova mezinárodního debutu Khaled s megahitem Didi, signálem pro celosvětovou glorifikaci oranského stylu rai.
Khaled s ním v uplynulých třiceti letech opovážlivě pokusničil, dráždil ho, aby se rozmanitě projevoval, pokoušel experimenty a obnažoval v nejroztodivnějších souvislostech. Z hvězdy lokálního významu se proměnil v residenta světových hitparád. Na předcházející desce Ya-Rayi se od nich ale do jisté míry distancoval: do studia pozval veterány oranské hudební scény, zpěváka a kytaristu Blaoui Houariho s klavíristou Maurice El Medionim a zatoužil hrát postaru, kdy na oranských svatbách seděl se skříženými nohami a syntezátor Kawai střídal s darboukou, akordeonem a houslemi. Nadšení z nečekaného zvuku Ya-Rayi výstižně shrnula recenze Simona Broughtona: „Jako bych poslouchal Khaledovy staré kazety.“
Liberté – ten název naprosto sedí – je daleko víc „staromódnější“. Jako kdyby Elvis Presley, kterého Alžířanům v 80. letech Khaled víc než symbolizoval - vlastně se jím hodlal se vším všudy stát - opustil nablýskané Las Vegas a vrátil se do studia Sun k Samu Philllipsovi; k nepřikrášlenému rock´n´rollu s bluesovou příchutí a střídmým doprovodem.
U Khaleda to představuje návrat k Meissonnierovi co mezitím pracoval s Donem Cherrym, Felou Kutim, Salifem Keitou, King Sunny Adem, ale také s Alanem Stivellem nebo dvojicí Plant & Page. „Poslouchat Khaledův ohromný hlas na oranské svatbě patří mezi mé největší hudební zážitky. Zůstal jsem doslova opařený! Mělo to na mě stejný dopad jako první setkání s Jimi Hendrixem. Dokázal lidi udržet pět hodin v transu,“ uvedl Meissonnier. Khaled ho tehdy natolik vyvedl z rovnováhy, že na pařížském předměstí Bobigny v roce 1986 zorganizoval první festival raie mimo území Alžíru.
„Nepřestal jsem věřit svému hlasu, zato computerům co ho postupně přehlušily ano,“ vysvětluje Khaled totální a riskantní obrat ve své nynější kariéře. Zpívá mu to jako snad nikdy; čepíří se jako kohout posedlý soubojem, ukračuje z popové přítomnosti do muezzínské minulosti, s loutnou guimbri se stává členem tajného marockého bratrstva Gnawů. Marocký esprit je mu vůbec znovu blízký: když ve třinácti postavil kapelu Noujoum El Khams měl tím na mysli hrát jako prostořecí hippies Nass El Ghiwan, maročtí Rolling Stones.
Na Liberté se pokouší o totéž; slyšíme i marocké chaabi a lesy charakteristických egyptských smyčců.
Za pět dnů prakticky z jedné zpěvákem a kapelou dohromady ve studiu natočené Liberté obsahuje rovněž dávné kazetové hity: Hada Raykoum, La Liberté nebo Yamina. A překvapivý rys představují vokálně-instrumentální, až minutu dlouhá arabská tradiční intra k některým skladbám, na Khaledových mezinárodních deskách věc nevídaná. Liberté stojí na akustických nástrojích, přestože, když už vzpomínky, tak se vším všudy, zaklíněné do baskytary, občasné elektrické kytary a klasických rejstříků syntezátoru Kawai.
Poslouchat Khaleda na oranské svatbě představuje neskutečný zážitek.
Jiří Moravčík
