Welcome to Mali (2008)
Amadou & Mariam
Nonesuch
09.02.2008 | Malijská manželská dvojice se postupně proměnila v nepravděpodobnou hvězdu mainstreamu. Okusila pódia Lollapaloozy i Glastonbury, natočila oficiální hymnu pro fotbalové mistrovství světa 2006, koncertovala v Albarnově projektu African Express, glamrockovými Scissor Sisters a na turné je zvou Coldplay.
Znamená to, že naděje vkládané do fenoménu world music nebyly marné? Nebo se jedná souběh přizpůsobivosti a náhody? Od každého kousek: globální hudební konfekce dávku pestrosti potřebuje jako prase drbání a za náhodou u odchovanců slepeckého ústavu v Bamaku hledejme desetiletí nesmírně tvrdé dřiny, podtržené, proč to nepřiznat, tak trochu neskrývanou touhou po úspěchu.
Svou africkou hudební DNA nikdy nepopírali – museli by se zbláznit – nicméně od konce 90. let spoléhali na úsudek francouzského producenta Marca Antoine Moreaua a bělošské muzikanty: „Je to věc volby mít rasově smíšenou kapelu. Dodává to naší hudbě nové příchutě.“ Nikdy také nezapomněli na vzory z mládí: Clapton, Hendrix, Alvin Lee, Santana, Pink Floyd, Led Zeppelin. Amadou se „vyučil“ u geniálního guinejského kytaristy Kante Manfily (Les Ambassadeurs, Salif Keita), jehož bluesová kytara tolik pouštně nenaříkala a na rozdíl od Ali Farka Tourého vycházela ze strun kory. A konečně: ani jeden z manželů nepatří ke kastě griotů, což jejich rockové rhytm´n´blues zbavilo tíhy tradice, navedlo k rovnováze mezi malijskými kořeny a Západním popovým crossoverem.„World music Amadeu & Mariam“ proto zní mainstreamovému publiku povědomě a zbavuje ho traumat z intelektuálnosti etna.
Současná deklarace lásky k němu ze strany popových megahvězd má blízko k trendu, do něhož Malijčané přispěli souhlasem spolupráce s Manu Chao a nyní Damonem Albarnem. Zatímco ale předešlé fantastické album Diamanche é Bamako proslulý světoběžník vedle produkce výrazně originálně zvukově poznamenal, Albarn u novinky zapůsobil hlavně jako chytré promo, to protože vedle jeho jména si rádia s médii nenechají ujít otevírací skladbu Sabali, lišící se totálně od zbytku alba. Složil ji, vyprodukoval, Mariam nechal nazpívat přes vocoder a vedle glassovských smyčců a podivného disko rytmu do ní zanesl syntezátorovou směs Jarreho, Morodera a Bollywoodu. Zkonstruoval hit jako vrata, nemálo spřízněný s dávným Youssou N´Dourovým hitparádovým zásekem Seven Seconds.
Producenti Moreau s Laurenem Jaïsem na albu citlivě seskupili nepřekonatelné africké hráče na akustické nástroje s Evropany a udrželi formát hutného rhytm´n´blues s hammondkami, sice už ne tak šmrncovního a nepředvídatelného slyšeného z Diamanche é Bamako, přesto pořád vzrušivého, i když u dancefloorové Sekebe s dechy to zrovna neplatí a u retro sladkého reggae Djara (předělaná píseň z roku 1989) už vůbec ne.
Pochopitelně nechybí obvyklé milostné vyznání Amadoua k Mariam - kouzelnou zajíkavou angličtinou zazpívané I FollowYou – a tentokrát ve větší míře skladby se zpívajícími a nijak zvlášť extra zářícími hosty: somálský raper K´naan, Tiken Jah Fakoly nebo Juan Rozoff. Přidávají se k nim naopak vyčnívající instrumentalisté: skvělý nigerijský afrobeatový kytarista Keziah Jones, mistr kory Toumani Diabate a Zoumana Téréta s jednostrunnými houslemi suku.
A Amadou Bagayogo s Mariam Doumbia? Jistí, odevšad prosvítající, nadále odhodlaní dát do hudby všechno a hlavně: šťastní. Přejme jim to.
Jiří Moravčík
