Zázraky nad Oslavou
20.08.2022 | Folkové prázdniny jsou výjimečným festivalem. Nad tím nemusíte dlouho přemýšlet, tak samozřejmé to je, a získat na něj závislost do té míry, že se do Náměště vracíte pravidelně, není také nic, co by mnozí už léta neznali.
Existuje u nás sice hodně malých festivalů, na prstech jedné ruky ale spočítáte ty, které hlouběji, s rozmyslem a uváženě promýšlejí dramaturgii, hlavně tu zahraniční – v tom může být náměšťský Michal Schmidt snad všem vzorem. Dopodrobna a dlouze si navíc hraje s tématy, rozdělením umělců po dnech, s každým názvem a programovou návazností. S výtvarníkem Rostislavem Pospíšilem ladí podobu Katalogu, dohlíží na denní Plátek, připravuje workshopy, vyznění Nočních koncertů… Za festivalový majstrštyk lze nadále považovat rezidenční pobyty zachycené na speciálním albu. To samé platí pro doprovodný program: mezinárodní Kolokvium, dění ve Staré tkalcovně, dílny, výstavy, přednášky nebo divadla. Vlastně každý rok s kolegy něčím překvapí, letos, s ohledem na zvolené téma poezie, třeba kouzelným nápadem požádat vystupující o zaslání dvou jim nejmilejších básní nebo tradičních textů s osobním vysvětlením, čím je tak zasáhly. A vy pak při pročítání drobné náplní, leč odzbrojující brožurky Blízké básně marně přemýšlíte, kolik znáte festivalů ochotných do takové sběratelské rarity investovat energii a finance. Takový souhrn nadstandardních „služeb“ návštěvníkům není jinde běžný. To si přiznejme, zvlášť my, co celé léto trávíme na hudebních festivalech doma i venku, tudíž můžeme srovnávat. Takže po několikáté, bez pochlebování a přehánění: Folkovky jsou opravdu výjimečným, k milovníkům hudby a umění nesmírně vstřícným festivalem a za tenhle zázrak nelze než upřímně poděkovat Michalovi, partě jeho kolegů, organizátorům z Městského kulturního střediska a v neposlední řadě městu.
A letos obzvlášť. Propadli jsme se totiž do těžkých časů, kdy festivaly a obecně většinu kulturních akcí postihovala jedna těžká rána za druhou. Dramatické zvýšení cen pohonných hmot, energií, pronájmů techniky, honorářů muzikantů a vlastně všeho, bez čeho se festivaly neobejdou, nasekalo ve finančních rozpočtech paseku, jakou snad nikdo nepamatuje. A nikdo neví, kolik akcí to do budoucna bez nutné podpory státu, sponzorů nebo podstatného navýšení vstupného vůbec ustojí. To jen aby bylo jasno: Pokud se Folkovky v příštím roce v tom samém rozsahu a se vším, o čem byla řeč, uskuteční, bude to stát hodně úsilí. A to ještě nezmiňujeme další nepříjemnost – poměrně znatelný úbytek návštěvníků – přestože Folkovkám se, jak se zdá, vyhnula. Což na druhou stranu svědčí o tom, že všichni ti, co sem léta jezdí a co přijeli i letos, si Folkovek nadmíru považují a nechtěli by o ně přijít. Jinými slovy – festival pro ně není žádná abstrakce, ale společenství lidí, se kterými jim je dobře.
Festival provází léta zajímavý fenomén: spousta našinců, především prvonávštěvníků, rozhodnutí pro zakoupení vstupenky odvozuje od nabídky domácích jmen – svých oblíbenců. Dramatug to dobře ví a dokáže se tomu podřídit. Jen mu dá stále víc práce se neopakovat; i když se najdou lidé, kteří mu to nejen nemají za zlé, dokonce to po Michalovi vyžadují. Proto se Radůza, Michal Prokop, Vladimír Merta nebo Hradišťan do Náměště pravidelně vracejí. K opakování skeptický hudební publicista přitom ani nemuká. Nutnost takového vstřícného kroku už dávno pochopil a tím pádem i letos ocenil jeho fungování. Dny, kdy zmiňovaní hráli, patřily návštěvnicky k nejvydařenějším, ne-li rekordním. Co však je hlavní, lidé zůstali a užívali si i pro ně neznámé zahraniční muzikanty, a to i v případech, kdy se bavíme o docela náročné hudbě, vyžadující daleko větší soustředění.
Zpět k domácím hvězdám: Možná to byl pouhý pocit, ale všechny odehrály jeden z nejlepších koncertů na Folkovkách. Mertovi třeba velmi slušela střídmost – mezi jednotlivými skladbami víc mlčel, než aby jako v minulosti vedl nesouvislé proslovy. Koncert tím nabral na nádherné komorní atmosféře. Michal Prokop s Framus Five za zády se zase doslova překonával, což musel uznat snad každý. I ti, co v závěru nadšením netančili. Bezprostředností a sympatičností zaujala Radůza v triu s bubeníkem Milošem Dvořáčkem a kytaristou Josefem Štěpánkem. Už ojediněle vystupující akustické Javory vyloženě pohladili vzpomínkami a klobouk dolů před Jiřím Pavlicou s Hradišťanem, jak intimně, nepřepjatě a soustředěně pojali poctu Janu Skácelovi, včetně procítěné recitace jeho veršů. Velmi intenzivní zážitek pak přinesl odpolední koncert Honzy Žambocha v kapli sv. Anny. S kytarou a loopem tu odehrál svůj projekt Wolf Lost In the Poem – Nepřipoutaný. Zatímco se Žambochy Honza tíhne k melodiím, sólově vychází z expresivního, těkavého zhudebnění a hlavně podání básní neobyčejných ženských autorek; třeba ruské básnířky Any Barkovové, která strávila většinu života v gulagu.
Jakkokoliv to tak z hlavního plakátu nevyplývá a být hledačem nevšedností, v Náměšti, při vší úctě k domácím hvězdám, kvůli němu možná ani nezastavíte, evropské renomé Folkovkám dodávají zahraniční hosté. To je prostě fakt. A nikdo nad tím už dávno moc nepřemýšlí, už proto, že to často poctí i celou Českou republiku. Jako letos – mimořádný koncert legendární peruánské zpěvačky Susany Baca doprovázené skvělou kapelou, podpořený účastí peruánského velvyslance, který Folkovkám okolní země a festivaly tiše záviděly.
Zatímco jádrem hudby jiných hostů zůstává převážně motivace prozkoumávat, kam lze v modernizaci tradic dojít, Susana Baca propojila svou kariéru s aktivismem, nicméně vyjádřeným výsostnou poezií, planoucí lyričností a decentními rytmy směsi hudby černošského Peru a nejrůznějších latinsko-amerických stylů. V uplynulých padesáti letech se jí podařilo to, co snad nikomu před ní: zviditelnila neviditelné. Tedy afro-peruánskou hudbu a kulturu. Přestože se Peru v roce 2009 stalo první latinskoamerickou zemí, která se obyvatelům afrického původu veřejně omluvila za historická příkoří spojená s otrokářskou érou a vláda se oficiálně snaží menšinovou černošskou komunitu podporovat, na její diskriminaci a marginalizaci ve společnosti se nic nemění. Černoši se potýkají s otevřeným rasismem a předsudky. O tom, jak se Susana Baca hněvá, vypovídá třeba název její autobiografické knihy: Yo Vengo a Ofrecer Mi Corazón (Přicházím vám nabídnout své srdce). Koncert zahrnující skladby z posledního úspěšného alba Palabras Urgentes (Naléhavá pravda) připomínal spíš decentní pohlazení, a když skončil, dojatá zpěvačka mnohokrát ze srdce děkovala publiku za pozornost a přijetí, což vedlo k tomu, že leckomu i slza ukápla…
Britové… Kde začít? Existuje nekonečné množství způsobů, jak folk definovat, a k těm nejrozšířenějším, třeba u nás, ale i v Americe, patří domněnka, že jde o písničkáře s kytarou. Jenomže označení folk music nebo england folk music se na Britských ostrovech a v Irsku vztahují ze všeho nejvíc k tradiční hudbě staré stovky let a k muzikantům, kteří ji hrají nebo z ní inspiračně čerpají. Teprve pak k těm, kteří, jak tvrdil folkový obroditel Ewan MacColl, „píší písně zarývající se do paměti národa tak hluboko, až každý zapomene, kdo je složil“.
Platí to určitě pro Julii Fowlis, zprvu nenápadnou, jemnou, ve skotské gaelštině zpívající své nejznámější ohlasové skladby, nakonec ovšem dokazující, proč zůstává nepřekonatelná v puirt-a-beul (mouth music), jedinečném způsobu ničím nedoprovázeného zpěvu ze souostroví Vnější Hebridy.
Sestry Ana a Rowan Rheingansovy hrají převážně vlastní skladby neuznávající žádné zeměpisné ani stylové hranice. Když se ponoříte do přediva hlasů a mnoha nástrojů, kterým vévodí tambourin à cordes (hráč tluče do strun paličkou a ještě u toho hraje na flétnu), ocitnete se rázem v úžasné zvukokrajině, ze které je těžké vystoupit. Vtip je také v tom, že začnou hrát, pak se jakoby zastaví, a spustí něco nekonečně instrumentálně brilantnějšího, než byste od nich čekali. Třeba rychlost na samé hranici tranzu.
Šok přišel s Ryanem Youngem. Měl to přitom po Radůze těžké; komu by se po ní chtělo poslouchat houslistu doprovázeného pouze kytaristou. Vloudila se i myšlenka, že dost lidí odejde, jenomže David Foley není běžný kytarista a Young od začátku nasadil tak vražedné tempo, že odlepit se od židle nešlo. V Katalogu uvedená teorie, že když církev ve středověku pálila na hranicích housle coby ďáblův nástroj a jedny přehlédla a ty se pak dostaly do rukou Younga, přestala být během koncertu teorií. Neskutečný a nezapomenutelný koncert a právem ohromné ovace.
Sam Lee. Tady docházejí slova i tomu, kdo viděl nespočet jeho vystoupení. To jak zpívá, jak prožívá každé slovo, jak tančí, gestikuluje, jak je natěsno srostlý s fantastickou kapelou, jak i ticho od něho zní jako výkřik, to není na studii, lepší je mlčet. Magičtější koncert jsme letos na Folkovkách nezažili. Na tom se snad všichni shodneme.
Od věčně rozesmátých chlapíků Les Triaboliques nemůžete čekat, že by se někdy opakovali. Hrají sice často ty samé skladby, nicméně pokaždé jinak. U Justina Adamse, Lu Edmondse a Bena Mandelsona vždycky záleží na tom, co je na pódiu napadne, čím se navzájem vyprovokují, kdo koho víc překvapí a také kde a před kým vystupují. Stačilo se na ně také podívat, když vstoupili do parku, a bylo jasné, že se těší. Zkrátka Distressed string band v rozverné náladě.
Danští Basco se svým eklektickým mixem tradic a původních skladeb – nazývají ho Pan-Atlantic Mighty Folk – splnili očekávání. Nenudili ani vteřinu a se zpěvačkou Jullií Hjetland jim to hudebně moc slušelo. Nejen kvůli jejím dreadům až na zem.
Přiznání. Ne všechny kapely dopředu odhadnete, a to mohou být zasypané cenami od hlavy až k patě. Jako třeba mezinárodní sestava Ayom vedená brazilskou zpěvačkou a bubenicí Jabu Morales. Na albech dobrý, vlastně hodně dobrý a příslib, že má kapela dar obejmout hudbou, se kterou je lidem dobře, se dal brát vážně. Něco tomu ale chybělo a v Náměšti se ukázalo, co. Zažít Ayom naživo. Tehdy se všechno muzikanství, často až fanfarónské, hlas roztančené Jabu a inspirace z Brazílie, Angoly, Konga, Kapverd nebo Středomoří slily do proudu, o jehož ozdravné a potřebné síle už nešlo pochybovat.
U báječných a nezaměnitelných The Garifuna Collective se jen čekalo, kdy lidé vyskočí ze židlí a radostně se přidají ke kolektivní oslavě kultury malého národa z jihoamerického státu Belize, na kterou jsou členové početné kapely hrdí a po celém světě to svou roztančenou hudbou dávají najevo. I v Náměšti.
„Korsická polyfonie není jednou provždy daná, naopak, stále se vyvíjí, je v pohybu a my se s ní vydáváme docela novým směrem,“ vysvětlili dopředu členové skupiny L'Alba, proč nové album nazvali À principiu, tedy Začátek, a hrají to, co hrají: polyfonii proťali pouštním blues, ozvěnou řeckého rembetika, severoafrickými rytmy, Balkánem a obecně Středomořím, přičemž, a teď to začíná být nejzajímavější, se doprovázejí na elektrické kytary, indické harmonium, housle, flétny, mandolíny a neobejdou se bez baskytary a bicích. Přičemž tomuto zdánlivému mišmaši nikdy nespadne řemen.
Představte si, že několik dnů s mezinárodní sestavou zkoušíte, což samo o sobě není žádná legrace, když skoro každý mluví jiným jazykem a pochází z odlišné hudební kultury nebo žánru, a když už si zamnete ruce, že se dílo Roots Revival Series nad Oslavou podařilo, těsně před koncertem onemocní klíčový hráč, dokonce jeden ze tří tahounů projektu. Nešťastníka – íránského hráče na flétnu ney Mehdi Aminianiho – nahradil turecký multiinstrumentalista Ceyhun Kaya, i tak šlo o situaci zralou na mrtvici. Za rychlé přezkoušení zaslouží Marián Friedl se svými kolegy obdiv, a kdo vstoupil do Jízdárny po první skladbě a tudíž netušil, jak se věci mají, zřejmě nic nepoznal. Poprvé v historii rezidenčního programu si však na konečný a především zamýšlený výsledek budeme muset počkat až do vydání alba, kam budou flétnové party studiově implantovány.
Na závěr nejméně pravděpodobná hvězda letošních Folkovek. Kdo by totiž čekal, že se jí stane šestnáctiletá teenagerka Nora Brown, neskrývaně unešeným hudebním publicistou Ondřejem Bezrem nazvaná jako Newyorský zázrak s banjem. Jestliže přítomnost Susany Baca podtrhla mezinárodní renomé festivalu, tahle plachá a tiše zpívající dívka nasvítila jeho další vlastnost: přivážet k nám k nebi stoupající hvězdy. Třeba rovnou z festivalu v americkém Newportu, kde si Nora zahrála se svými mentory a kamarády – Rhiannon Giddens a Jakem Blountem.
Aktuálně snad všichni, co sledují dění na progresivní americké old time music z Apalačských hor, s údivem komentují Nořino nové album Long Time To Be Gone a do jednoho si pokládají otázku, do jakých výšin v budoucnu ještě doroste její už teď mimořádně instrumentální umění. Jake Blount je hbitě okomentoval: „Pokud ještě neposloucháte Noru Brown, jen tím marníte svůj život.“ Zrovna on, na stejném území operující muzikant, dobře ví, o čem mluví: Nejenže při svém mládí dokázala mistrovsky zvládnout autentické zapomenuté techniky hry na bezpražcové banjo z Kentucky a Tennessee, ke všemu ze skladeb „doluje emoce daleko přesahující její věk“ a stojí na správné straně historického výkladu. „Old-time music je super vybílená. Vsadím se, že když se náhodného člověka na ulici zeptáte, kdo vymyslel banjo nebo kdo na něj hraje, bude to podle něho běloch. Takže je pro mne důležité, aby lidé věděli o africké historii banja. Když totiž lidé přemýšlejí o old time music a bluegrassu, tak jako o pravé americké hudbě, což není tak úplně pravda,“ uvedla totiž Nora a několikrát to zdůraznila i v Náměšti, kde odehrála svůj zcela první koncert mimo Spojené státy. A jak už to tak na Folkovkách bývá, hned se tu spřátelila se sestrami Rheingansovými. Tím pádem si připravila fantastický závěr svého koncertu, kdy se k ní Anna s Rowan přidaly a společně s ní na housle a tambourin à cordes odehrály směs tradičních britských tanečních skladeb, u kterých se nemusely složitě domlouvat. V apalačských horách, kam je kdysi dovezli první britští osadníci, se hrají dodnes. Pravda, v jiných verzích a pod názvem old time music, ale to je už detail. Nora se samozřejmě výjimečným jamováním ihned pochlubila na Instagramu a svět si měl hned o čem povídat. I o tom, že k tomu došlo na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Co víc k tomu říct, snad jen, že to k festivalu tak nějak patří.
Jiří Moravčík
Foto: Yvetta Stránská & archiv Michal Schmidt
