Hudba je život. Hudba je společenství. Hudba je oslava.
15.09.2021 | Jaké byly letos Folkovky? V časech covidu? Skvělé, proč se vlastně ptáte? Vy neznáte heslo, kdo nevěří na zázraky, není realista?
Když ze hry najdi nějaké rozdíly mezi letošními a těmi minulými Folkovkami vyřadíme orandžády sedící na bráně v respirátorech a kontrolující naši covidou bezúhonnost, moc jsme jich nenašli. Bezvadná dramaturgie Michala Schmidta, většina kapel ze zahraničí, domácí špička, workshopy, přednášky, Kolokvium a vůbec zážitků na zbytek roku. Sice nebyla škvarkova a jak připomněl kastelán Marek Buš, a bůhví, jak to myslel, v neděli nevzlétly ani balónky, zato se vším všudy šlo zase vždy o nádherné chvíle a na Krajinu Rosti Pospíšila v Tkalcovně se bude také ještě dlouho vzpomínat. Nejen na ní.
Během loňských Připomínek Folkových prázdnin jsme byli konfrontováni s jevem předznamenávající se vším všudy letošní téma O krajině: do Náměště se sjeli snad všichni, ne-li úplně všichni, které tu každoročně rádi potkáváme a se kterými jsme na stejné oběžné dráze. Nepochybně proto, že Folkovky jsou svým způsobem opravdu místem, „kam patříme, kterého si vážíme a co dodává našemu bytí harmonii, rovnováhu a energii“. A také neodmyslitelnou částí našeho dospívání, vždyť kolik dětí sem s rodiči jezdí od plenek, aby se sem už coby dospěláci vracely s přesvědčením, že jim je v téhle krajině dobře.
Covid jede na plné pecky a nikomu není do zpěvu. Frustrace z chaosu státního aparátu stoupá. Nikdo z hudebníků neví, co bude zítra, takže komunikace s nimi stojí na mrtvém bodě. Přesto to většina organizátorů nevzdává, a když s jarem přicházejí příznivější zprávy, začíná pro ně boj s časem. Zatímco za normálních okolností by už jen ladili detaily, teď mnozí začínají od nuly. Improvizace má na vrch a nikdo neví, jak dlouho. Předělávat program třeba i třikrát do měsíce se bere za normální stav; chce to hlavně pevné nervy a mít v záloze další varianty. Když třeba Michalovi vypadli naráz všichni Britové, namísto zoufání zajistil za dva dny náhradu. S tím související zrušení letenek, vytištění nových plakátů, přepsání tiskových zpráv a přehazování umělců po dnech, to aby mu ladili do pečlivě vymyšlené koncepce, vzal pragmaticky za daň své odvahy to nevzdávat. Hlavně se nesesypat a zůstát pořád ve střehu, protože špatné zprávy nikdy nespí. Ta poslední přišla v neděli: marockou skupinu Bnat Timbouktou nepustili úředníci ze země. No a co? Měl se z toho Michal rozbrečet? Telefon Mičkovcům a bylo po problému. A kdyby něco nastalo podobného zítra? Zase vyřešíme. Jinak to prostě letos nešlo. Hlavní, a to na tom bylo fakt nejskvělejší, že lidé všechny ty nenadálé změny chápali, štěstím celí bez sebe, že se vůbec Folkovky mohou v takovém rozsahu konat a oni mohou být u toho, i když si někteří kvůli tomu museli nechat šťourat v nose. Vadilo? Nevadilo. A proto: každý kdo letos Folkovky navštívil a svou účastí podpořil organizátory, umělce, techniky a vůbec všechny, kteří se na jejich přípravách a průběhu podíleli, si zaslouží respekt a velké poděkování.
Dědo, proč jsou ti pánové tak divně oblečení? To jsou kroje Mates. A co jsou to kroje? Tak dříve lidé chodili na vesnici oblečení. A proč tak chodili oblečení? Dobře se jim v něm pracovalo nebo chodilo do hospody. A proč ty taky takhle dědo nechodíš oblečený do hospody? Protože….no, nic, Mates, jde se na koncert. A tehdy i šestiletému vnukovi došly otázky. Při sborovém zpěvu sice občas nadskočil, leč poslouchal pozorně. Ne do konce, protože měl slíbenou fotku s Mičkovci a chtěl být v backstage včas, na nástroje se ale vyptával ještě ráno. Možná dobře, že před Hrubou hudbou šel na kutě, jinak by měl při pohledu na ty samé kluky asi další otázky, třeba proč jsou najednou jinak oblečení a ten pán se za klávesami nějak divně hýbe. Díky nepříjezdu Maročanek se to vlastně hezky sešlo a my měli v jeden večer možnost slyšet Horňáckou hudbou v původní, ale i moderní podobě a nenajít vlastně žádné rozdíly. Obě zněji krásně, zvlášť, když se k Jiřímu Hradilovi a Mičkovcům připojil meastro Martin Hrbáč.
Mezi fanoušky americké písničkářky s haitskými kořeny Leyly McCalla patří Barack Obama, což nutně ještě nemusí nic znamenat, ale přesvědčit se, jaký má bývalý president hudební vkus není nikdy na škodu. „Čím více víme, tím více se cítíme silní,” tvrdí Leyla a z její kreolské směsi folku, haitských tradic, calypso, neworleánského jazzu a blues takové přesvědčení doslova príští. Střídala banjo s elektrickou kytarou a nakonec došlo i na cello, pro takovou hudbu vlastně velmi neobvyklý nástroj, ale to k Leyle zkrátka patří. Se třemi spoluhráči odehrála většinu svých zásadních a nejznámějších skladeb. Komentáře k dávné historii a k aktuálnímu dění ve Státech a na Haiti neprotahovala, ani nepřepínala a po celou dobu působila sympaticky uvolněně.
Jestliže anketa o vrchol Folkovek začala už se sobotním koncertem portugalské fado zpěvačky Liny, doprovázené Raülem Refreem na syntezátory a klávesy, což je světové unikum, s vlastně Leylou pokračovala. A to v ten samý den uchvátila Beata Hlavenková. Strávit její koncert po boku bubeníka Miloše Dvořáčka a hudebního publicisty Ondřeje Bezra, znamená od nich poslouchat, jak to jinak trumpetistovi Oskarovi Törökovi za bicími vlastně hodně sluší – slovy Miloše: ten to teda ale dává – a Beatě zpívá. A vůbec Kapele snů hraje. Pro jiného hudebního publicistu nezapomenutelná zkušenost.
Jízdárna – každoroční otázka: bude, nebude? Rozuměj: když to podle podle všech předpovědí vypadá na vytrvalý déšť, přesouvá se dění z parku pod střechu. Možnost, za kterou by jiné festivaly daly bůhvíco, tedy sedět v suchu, ne každému vyhovuje, zvlášť maminkám s mrňaty a tancechtivým. Takže vždycky když na Jízdárnu dojde, řeší Michal dvě kruciální otázky: aby na programu nebyly divočejší kapely a pak ty, u kterých se předpokládá velká návštěvnost, tudíž je nutné preventivně zastavit prodej vstupenek. To aby se vešli všichni návštěvníci. Letos to klaplo: Mičkovcům Jízdárna vyhovovala a stejně tak Báře Zmekové, co si budeme povídat, jedné z nejlyričtějších písničkářek současnosti, kdy je lepší u té hudební krásy rozjímavě sedět, a co na tom, že pod střechou. To samé se dá říct o švédské dvojici Väsen, akorát že byste se z mistrovství hráče na nyckelharpu Olova Johanssona a violisty Mikaela Marina posadili na zadek tak jako tak. „Chybička“ se vloudila snad jen s rytmicky strhující polskou Kapelou Maliszów: u ní už byly sedačky a čtyři stěny občas na hraně.
Hudební zjevení den co den. Někdo se při nich svíjel rozkoší, jiný bezděky roztáhl ruce a vyhrkl ze sebe: sakra co to bylo? A pak v parku pobývali ti, co z té krásy zamrzli na místě a zůstali tak až do konce. Třeba než zpěvák přesmutných bosenských písni sevdalinek Damir Imamović do ticha tiššího než ticho vložil poslední notu, poklonil se a čekal na potlesk, který ne a ne přijít, jako by si lidé v sobě pořád ještě rovnali myšlenky o tom, co právě slyšeli. Ono vůbec Folkovky letos oplývaly komorními koncerty, kdy vás dokázal vykolejit i hluk na zem spadlého špendlíku. A když Damir bolestnou sevdalinku o válce - O bosanske gore snježne - dotáhl k emočnímu vrcholu, ztichly i jinak rozdováděné děti; no, úplně všechny ne, stejně ale pod stromy nastal neobvyklý klid. Na takové vnímavé ponoření do hudby, jsou, marná sláva, posluchači Folkovek léta dramaturgem připravovaní, a vědí, že i ticho je součástí hudby.
Pracovala s ním také Iva Bittová doprovázená slovenským Mucha Quartetem na zámeckém nádvoří. Právě proto si ho vybrala. Dobře věděla, jak tam dozní úpravy lidových písní od Leoše Janáčka, Alexandera Moyzese a Eugena Suchoně.
A co teprve António Zambujo, ten na tichu vlastně postavil skoro celé vystoupení. Sice o sobě skromně tvrdí, že jen zpívá a hraje na kytaru, jenomže mezi způsobem jakým hraje a neuvěřitelně emotivním zpěvem vzniklo COSI, co u Antónia nejde pojmenovat ani popsat. Pochází z jihoportugalského regionu Alentejo a žije v Lisabonu, odkud v minulosti mířily lodě do portugalské kolonie Brazílie. Pro jeho umění z toho vyplývá, že stojí na třech neobvyklých pilířích: písních fado, proslulé vokální polyfonii cantar alentejo a brazilské hudbě. A všechnu tu čirou a křehkou nádheru na mnoha cenami ověnčených albech korunuje poezie portugalských básníků. Jak u fado, tak u cantar alentejo, mimochodem portugalským hudebním pýchám zařazeným na kulturní seznam UNESCO, porušil nejedno pravidlo. Převzal je po svém, zahrnul do nich běžnou akustickou kytaru a protnul brazilskými rytmy do té míry, že je považován za nejbrazilštějšího portugalského zpěváka.
U tranzovních písní pizzica z jihoitalského regionu Salento – nebo, jak zpěvačka Maria Mazzota na podium názorně předvedla, když zvedla nohu a ukázala na podpatek boty – jsme si dokázali jen těžko představit, že by kapelu dokázalo nahradit pouhé duo, a přece na tom není nic složitého. Navíc jsme si připomněli, že pizzica není jen o tranzu, její síla stojí hlavně na úžasných hlasech a ten, kterým disponuje Maria, dokáže opravdu rozplakat snad i kámen.
Zatímco ona, navíc se vším všudy báječná showmanka, měla po boku akordeonistu Antonina De Luca, jejího bývalého kapelníka – Mauro Durante, leader Canzoniere Grecanico Salentino, kteří na Folkovkách kdysi hráli – doprovázel kytarista Justin Adams.
Na loňském veletrhu Womex, který proběhl online, se teprve rozehrávali a něco tomu chybělo. Na Folkovkách bylo jasné co: publikum. Čím nadšeněji lidé reagovali, tím víc oba „šlapali na plyn“. Justin pak málem zpřetrhal struny a Mauro roztrhal blánu rámového bubnu. Mezi přítomnými se přitom našli lidé, kteří zpočátku vůbec nechápali, jak ta nepravděpodobná směs salentského tranzu, vášnivých písní a blues může znít tak přirozeně a pankáčsky odlehčeně, nakonec všechny otázky hodili za hlavu. Ani jednou jedinkrát se přitom nedostavil pocit, že na nás někdo valí umění stylem, tak a teď se dívejte, co všechno dokážeme a umíme. Mauro s Justinem si během fantastického koncertu hlavně užívali příležitosti udělat sobě a lidem radost.
Jakkoliv má někdo hodně rád jazz, tak to neznamená, že na první dobrou dá trumpetistu Itamara Borochova. Pochází totiž z Izraele, a představuje dalšího z mnoha jazzmanů, u kterého není jasné, kde se v něm, navzdory smyslu pro rytmus, vzala taková dávka spirituality, protože přesně takový pocit z jeho hudby máte. Můžeme vyjmenovat mnoho důvodů, proč nás Borochovův jazz zasahuje a vždycky skončíme u jeho čtyřventilové trumpety, vyžadující speciální techniku, a nutkání prozkoumávat jiné hudební kultury. A když k tomu přidáme tařka rockově znějící kapelu, vyjde nám z toho lyrický i rytmicky se vzdouvající jazz bez hranic a možnosti předpovídat, co přijde za okamžik.
Štastně se nakonec povedla se i Bluegrassová krajina. Dvojice Radim Zenkl & Ondra Kozák a Robert Křesťan s Druhou trávou nadchli snad každého – a aby také ne – a ke všemu „za sucha“, zatímco k euforickému závěru směřující estonské kapele Curly Strings udělala čáru přes rozpočet jako na potvoru průtrž mračen, kdy šla veškerá statečnost stranou. U muzikantů i lidí ochotných zůstat až do konce. Což fakt nešlo.
Společné vystoupení Clarinet Factory s perkusistou Milanem Cimfem, který jel shodou náhod jen tak okolo a sboru Grunik předznamenalo, co přišlo i později: tak nějak jste si nedokázali vysvětlit, proč se vám místy rosí oči. Proč to nepřiznat. Nad Flétnami co dokážou dát lidské duši hlas a Orchestrem Folkových prázdnin totiž přelétávala vzpomínka na Jitku Šuranskou. S tím ani Marian Friedl, ani Vivien Zeller s Ursulou Suchanek a Martinem Krajíčkem nic nemohli dělat, snad jen to, že Jitčiny sny zrealizovali do podoby, ze které by určitě měla velkou radost. I bez obvyklého odstupu, kdy si to musíte nejprve srovnat v hlavě nebo v případě Fléten za pár měsíců pustit z alba, lze říct, že jsme zažili sice dva rozdílně připravené a vedené koncerty, přesto v obou případech vyrostlých do krásy. Bez přehánění.
Z „etnomuzikologického“ úvodu, že paní Liselotte Rokyta rozezní rumunský nai neboli Panovu flétnu, Mehdi Aminian z Íránu podélnou bezjádrovou flétnu ney z rákosu a Marián lidové flétny severozápadních Karpat z bezu a lísky, sice žádné emoce moc nekoukaly, ani z informace, že není známo, že by tyto nástroje někdy v minulosti souzněly v jednom tónu, zato víra v Mariana neměla trhlinu. Nečekalo ho nic jednoduchého: flétna ney přece jenom patří do zcela odlišné hudební kultury a Panova flétna má pro někoho zase hodně blízko k new age nebo líbezným podmalovankám. I o ty se paní Rokyta pokusila, to ke koncepci koncertu zřejmě patřilo, nicméně s mírou. Každopádně k repertoárovému a hráčskému propojení mezi ní, Aminianim a muzikanty, které známé už z projektu Beránci a zpěvačkou a houslistkou Petrou Jelénkovou, bezesporu došlo. Někdy geniálně, jindy tak nějak víc sešňerovaně, nicméně pořád zajímavě.
Zatímco
Marian měl okolo sebe profesionály, německé fidlerky s Martinem povětšinou
amatéry, začínající nadšence a talentované děti. Proto by se na takový orchestr
měly klást jiné požadavky než na Flétny, leč koncert dokázal, že podobné
uvažování není na místě. Pokud vás vedou lektoři obeznámení s duchem
Folkovek a jde jim o oslavu hudby, nezáleží na tom, kolik not spadne pod stůl a
kolik lidí oslníte, protože „Hudba je život. Hudba je společenství. Hudba je
oslava.“
Jiří Moravčík
Foto: Yvetta Stránská
