Chvála protestních písní, apely Grahama Nashe a příběh orchestru El Gusto
08.07.2018 | Každý den neuvěřitelný hudební zážitek. Sympatická redukce návštěvnosti. Důraz na politická témata dneška a setrvalý údiv nad vstřícností publika směrem k neznámé hudbě z celého světa. Takový byl letošní nejvýznamnější středoevropský festival world music, folku a tradiční hudby.
Poprvé v třicetileté historii hlásil festival již mnoho dnů před startem vyprodaný stav. Po loňské nepříjemné zkušenosti, kdy některé koncerty "hvězd" vzaly doslova útokem davy lidí, v parku a na hradním nádvoří nebylo k hnutí a dokonce došlo k uzavření bran, dali organizátoři do prodeje pouze čtyřdenní permanentky v počtu zajišťující návštěvnický komfort. K dispozici byly pouze vstupenky do centra města. I tak se návštěvnost festivalu dotkla sto tisíc lidí. Zájem o hudbu, přednášky, workshopy a výstavy v Rudolstadtu totiž neklesá a při pohledu na program není divu: dramaturgové dokážou nejen reprezentativně obsáhnout aktuální hudební dění, průvodním znakem jejich práce hlavně zůstává uvádění do historicko-kulturních kontextů, kdy skoro každý koncert má svůj vlastní přesahový příběh, z něhož vyčteme důvod, proč jeho aktéři na festivalu vystupují. Jinde obvyklý přístup "aby se to všem líbilo a měli na co tančit" v Rudolstadtu neakceptují: když se tvůrci programu dotýkají mainstreamové hranice, tak s rozvahou a důraz kladou na "umělce s páteří". A na druhou stranu: návštěvníci neváhají podpořit akci - zvlášť v dnešní rozhárané době - stranicí v nepřenositelné atmosféře zdravému lidskému rozumu a multikulturnímu smíření; staví se tak za festivalový názor, že skrze hudbu se dokážeme daleko lépe navzájem poznávat, bez předsudků chápat a brát za bernou minci, že třeba i v Libanonu se hraje skvělý rock. Značný mezinárodní úspěch skupiny Mashrou' Leila nespočívá v demografickém přemýšlení typu: dejme ji za to odkud pochází šanci. Pětice vedená gay zpěvákem Hamadem Sinno si obdiv vysloužila odvahou s jakou v arabském světě ( v Libanonu je homosexualita nadále trestným činem) otevřeně bojuje proti homofobii, rasismu, terorismu a válečnému šílenství, což je na Středním východě bráno za akt protivení se vládcům. Skupina prošlá Arabským jarem neskrývá západní rockové vzory a dychtivý Hamadův hlas dodává arabským textům nesmírnou naléhavost. Když v Rudolstadtu vytáhl do výšek refrén skladby Wa Nueid - "Řekněte jim, že pořád pevně stojíme, pořád odoláváme" - lide samovolně ukazovali směrem k podiu "victory".
Válek je víc než předtím
To prohlásila v Rudolstadtu britská šestasedmdesátiletá písničkářská legenda Graham Nash a vidí to okolo sebe snad každý. Nash má na svůj věk neuvěřitelný elán a především fantastický hlas: stačilo zavřít oči a ocitli jste se v 70.letech. Ve trojici s kytaristou a klávesistou jím to sborově zpívalo málem jak Crosby, Stills & Nash. Žádná inkarnace minulosti: humanisticky laděné písně Chicago, Military Madness, Immigration Man nebo Teach your children nezestárly, a i během vystoupení dal Nash ostře najevo co si myslí o Trumpovi a válkách probíhajících ve světě. Nádherně nostalgický pocit déjà vu podtrhly také písně od Hollies a vzpomínka na Joni Mitchell.
Newyorského rapera a zpěváka súdánského původu Oddisee u nás známe: osobnost nezávislého hip hopu v Praze už s výtečnou skupinou Good Company koncertovala. "Raději umřu, než bych se spokojil s tím, co se děje okolo mne," prohlásil raper po vydání alba The Iceberg, vstřebávající do sebe všechnu zlost Trumpovy éry. Pronikavými protirasistickými komentáři nešetřil ani v sobotu po půlnoci, kdy smetl přítomné drtivým hip-hop-soul-funkovým zvukem, o kterém přítomná ředitelka Colours Zlata Holušová prohlásila, že takový neuslyšíte nikde jinde než v newyorských klubech. Tahle hudba vám může být klidně volná, z koncertu i tak neodejdete - raper si vás přitáhne jako magnet.
Hymnické poprockové písně, aktivisticky jímavé videoklipy a pověst izraelské Joan Baez, přilákaly na zahajovací koncert do parku tisíce lidí. Písničkářka Yael Deckelbaum s mezinárodní ženskou skupinou The Mothers symbolizovaly letošní festivalové mírové téma a přestože lilo jako z konve, nikdo neodešel. Yael se v roce 2016 zúčastnila akce March of Hope, kdy ze severu země do Jeruzaléma dva týdny pochodovaly čtyři tisíce palestinských a izraelských žen organizované hnutím Women Wage Peace na podporu mírové dohody mezi Izraelem a Palestinou a cestu lemovaly další tisíce lidí. Za tím účelem složila několik skladeb zpívané ženami, považující Prayer of the Mothers za hymnu pochodu, proloženou naléhavou výzvou Leymah Gbowee z Nigerie, držitelky Nobelovy ceny míru. O rok později proběhl další pochod - The Journey To Peace - zpívající si další úderný song Home. Izraelka vytáhla z rukávu i další skvělé skladby a semknutý dav zpíval refrény, tleskal a tančil bez vyzvání, takže vystoupení připomínalo skutečný mírový happening bez odéru křeče.
Když se Ramy Essam během vrcholícího Arabského jara objevil s kytarou na káhirském náměstí Tahrír a davu zazpíval píseň Irhal Irhal, v překladu Odejdi, se kterou se přímo obrátil na presidenta Mubaraka, dav málem zešílel. Skladba je dodnes považována za zásadní pro celou egyptskou revoluci, za její hymnu a Ramy Essam v ní varuje také diktátory v celém arabském světě. V roce 2011 sice za svou aktivitu během egyptské revoluce obdržel obdržel významnou cenu dánské organizace Freemuse, to už ale dávno žil ve Švédsku, kam byl přinucen pod trestem vězení utéct. Nepřestává odsud pálit ostrými proti egyptskému režimu a dokázal to i v Rudolstadtu: třeba novou tvrdou skladbou Balaha. Doprovázela ho švédská kapela, která sice občas v energickém nasazení kulhala na jednu nohu, charismatický Ramzy, účastnící se i několika festivalových besed, její nedostatky ovšem vyvážil.
This land is your land, this land is my land
Motto amerického písničkáře Woody Guthrieho dalo název cyklu přednášek, výstav a besed o dělnických a protestních písních, vrcholící mezinárodním společným koncertem. Konkrétně ty německé, jsou pod názvem Singen der Lieder der deutschen Arbeiterbewegung zaneseny do kulturního seznamu UNESCO a lze na nich demonstrovat, jak se od 30. let minulého století - s ohledem na dění a dobu - výrazně proměnily v hlásné trouby boje proti politické demagogii, rasismu, nacionalismu, ničení přírody a znevýhodňování menšin. "Dělnická píseň zůstává uměleckou formou vyjádření a hlasem pro slabé v tomto světě, v němž přestáváme věřit, že všichni lidé si jsou rovni," prohlásil během koncertu německý písničkář Wenzel.
Za vzor proměn poslouží také globálně známá italská skladba Bella Ciao (Sbohem krásko) odehraná stejnojmennou skupinou z Neapole: původně lament chudých žen převzali za Druhé světové války italští partyzáni, aby se v novodobých dějinách stala s pozměněným textem symbolem punkových anarchistů, včetně Manu Chao nebo britské skupiny Chumbawamba.
Divoký a naštvaný punkový folk-klezmer-šraml polského kvarteta Hańba! se pro inspiraci vrátil do turbulentních dob Druhé Polské republiky, existující v letech 1918-1939, kdy demokracie dostávala na frak a s vládou byl spojován vyhrocený antisemitismus, xenofobie a nacionalismus. "Není naše vina, že se historie opakuje," tvrdí kapela z Krakova, dávající od roku 2013 už svým názvem najevo svůj odpor k minulosti, která se však plíživě vrací do přítomnosti. Hańba! píše vlastní texty, inspirované Druhou republikou, přebírá ale také až děsivě aktuální básně meziválečných polských autorů. Skupině se v Rudolstadtu dostalo přijetí, jaký snad ještě nikdy nezažila.
Britská folková čtveřice Lankum sází na akustický zvuk, tradiční, protestní a protiválečné písně. Folk mísí s punkem, krautrockem a irskými dupárnami, nicméně originálně pracuje s drone - s až mrazivým souzněním irských dud uilleann pipes, concertiny, kytary a houslí. Sborové vokály vás uchvátí, když ale nasadí zpěvačka Radie Peat, zůstanete jako opařeni. Nezapomenutelný okamžik letošního ročníku: v parku si s Lankum tisíce Němců zpívaly skladbu Peat Bog Soldiers, jednu z nejznámějších a nejpřejímanějších evropských skladeb varujících před nebezpečím národního socialismu, složenou v německém koncentračním táboru Börgermoor v roce 1933 politickými vězni.
El Gusto: takoví jsme byli a baví nás to dodnes
„Příběh o Buena Vista Social Club je víc o hudbě, zatímco El Gusto o neuvěřitelných lidských osudech,“ řekla kdysi Safinez Bousbia, Alžířanka žijící v Irsku, producentka a filmová režisérka, stojící za znovuzrozením arabsko-židovského orchestru El Gusto.
Studenti konzervatoře ve
starobylé čtvrti Casbah metropole Alžír spolu pod vedením kapelníka El Hadj
Mohamed El Anka (1907-1978) vydrželi až do roku 1962, tedy vyhlášení
nezávislosti Alžírska, kdy v zemi naplno propukly represe a nenávist,
vyvěrající z předcházejících krutých válek. Orchestr zanikl: židovští hráči utekli
před jistou smrtí do Francie, arabští zmizeli v zapomnění a v někteří v 90.letech nepřežili krvavou občanskou válku.
Safinez první společný koncert naplánovala v roce 2006 do Alžíru: útoky
islámských teroristů však znemožnily příjezd francouzské židovské sekce, takže
se nakonec konal o rok později v přístavu Marseille. 
Vše zachycuje cenami
ověnčený film i album vydané za podpory Damona Albarna, zpěváka rockové skupiny
Blur. Politice se film nevyhnul,
primárně se především věnuje dojemnému a emotivnímu setkání dávných
přátel po desítkách let. Přeživší doplnili mladí a noví hráči a zpěváci - třeba
geniální alžírský klavírista Maurice El Medioni. El Gusto hrál a hraje s
nasazením městský styl chaabi. Není to jednoznačně definovatelná hudba a víc
než styl by se slušelo říkat princip: vše se v ní odvíjí od prostředí, doby a
také od složení muzikantů. Směs andaluzské,
arabské a berberské hudby zpívaná v arabštině má v chaabi velmi uvolněnou formu
se značnou dávkou improvizace. Kapelník El Hadj do ní postupně začlenil
francouzské vlivy, flamenco, styl rai a
tango. K loutnám oud, mandolám, flétnám, bubínku darbouka a tamburínám postupně
přidal smyčcovou sekci, akordeon a klavír. Do Rudolstadtu dorazil El Gusto
mimořádně se čtyřmi původními členy a za klavír usedl Omri Mor, spoluhráč
Avishaie Cohena, potvrzující kubánskou vložkou elastičnosti chaabi. Orchestr
dirigovaný mladým izraelským mandolinistou Tomem Cohenem a alžírským banjistou
Mohamedem Abdennourem nadchl úplně každého: mohutným i lyrickým okouzlujícím
zvukem, nervní rytmickou dynamikou, podmanivostí mladých i starých zpěváků, sóly
osmdesátiletých veteránů, nabídkou známých skladeb a hlavně radostným vyzněním:
takoví jsme byli a baví nás to dodnes.
Pojďme se bavit dokud jsem šťastní a přitom se pokusme změnit
Prostředí hradního nádvoří pro pět tisíc lidí rozhodně neodpovídalo představám o místě pro komorní hudbu alba Transparent Water tria kubánského jazzového klavíristy Omara Sosy, senegalského zpívajícího hráče na koru Seckou Keity a venezuelského perkusisty Gustavo Ovallese.
Jako bychom všichni zapomněli, že základ jejich hudby vykvétá z
improvizace a interaktivního napojení na místo a publikum. Když Keita zpíval
melodicky táhlé griotské eposy, Ovalles jen ševelil prsty po blanách a Sosa
preludoval na klavír, ticho se dalo krájet. 
Pak Sosa levou rukou udeřil do
elektrické Yamahy, struny kory nasadily do tranzu, zaduněly perkuse a kdo mohl,
pustil se do tance. Z komorní hudby v té chvíli nezůstalo zhola nic: proměnila
se v ódu na bouřící vodu. Zašli jsem za
nimi po koncertu a zajímalo nás, proč se pustili do takové rytmické jízdy.
Dostalo se nám odpovědi: "Klavír a
kora jsou melodické nástroje, svorně však v sobě nesou velmi silný perkusivní
prvek. Já a Seckou tak své osobní prožitky a tradice můžeme propojovat velmi
jednoduše a přirozeně. K zahození samozřejmě není ani fakt, že Seckou má velmi
nadprůměrný hudební sluch a i v průběhu koncertu dokáže naše nástroje vzájemně
poladit a probudit v nás rytmického ďábla. A věřte, aniž bychom to čekali. To
je na našem společném hraní krásné. Abyste si ale mohli dovolit improvizovat,
potřebujete se jeden na druhého duševně napojit a najít v hudbě skutečnou
schopnost sdílení. Pokud tohle máte, vše ostatní přijde samo. Proto je u nás
improvizace úplně v pohodě a to se týká i Gustava."
Hranice moderní africké hudby posouvá zpěvačka a kytaristka Fatoumata Diawara z Mali od roku 2011, kdy s debutovým albem Fatou ohromila celý svět křehkými písněmi naplňujícími představy o moderní emancipované africké ženě.
Letos, po sedmi letech, vyplněných filmováním a spoluprací s Africa Expresem Damona Albarna nebo s kubánským jazzovým klavíristou Robertem Fonsecem, vydala výbušné afropopové album Fanfou, přirozeně míchající akustické nástroje s elektronikou. A zase otázka, zvlášť při pohledu na podium, kam vstoupili pouze bubeník s baskytaristou, klávesistou a kytaristou: jak tak sofistikovaný zvuk alba předvést naživo. Ukázala se být zbytečnou: sbory a efekty vytvářela Fatoumata pomocí loopu a zbytek nahradila taneční energií, rockovým nasazením a expresivním hlasem .
Vlétla na podium v afrofuturistickém kostýmu významné etiopské fotografky a výtvarnice Aïda Muluneh, zapálila nás jako požár les a nenechala na pochybách, že patří mezi nejzásadnější západoafrické hudebnice dneška, přinášející - jak je v Africe zvykem - důležité zprávy. Směřovala je ponejvíc k mládeži: "Pojďme se bavit dokud jsem šťastní a přitom se pokusme změnit svět". A porozumění se jí dostalo když do festivalového davu vykřikla: "Toužím lidi přivést do Afriky, nikoliv Afriku k lidem." Aby vzápětí se zdviženou pěstí dodala: "Musíme si uvědomit, že všichni máme stejnou krev a měli bychom se milovat, nikoliv nenávidět a válčit mezi sebou."
Jiří Moravčík
Foto: Yvetta Stránská
