Zlomené srdce Anoushky Shankar a Noemova archa pro uprchlíky
15.07.2016 | S novým názvem Rudolstadt Festival a v ozvěnách uprchlické krize proběhla v malém durynském městě už po šestadvacáté opulentní přehlídka world music, folku a tradiční hudby. Návštěvnický rekord byl opět překonán - letos přes 80 tisíc - což při pohledu do programu naplněného naprosto neznámými jmény může leckterého nováčka překvapit, starého harcovníka už nikoliv. Tak to zkrátka v Rudolstadtu poslední léta chodí.
Jeden z nejdůležitějších evropských festivalů svého druhu je totiž vnímán jako příležitost seznámit se s výjimečnými umělci ze všech koutů světa, a tu, jak se ukazuje, si nechce nechat ujít stále víc lidí toužících po poznání, nových objevech a uvedení do historicko-kulturních kontextů. A v neposlední řadě: svou přítomností tím podporují akci - zvlášť v dnešní rozhárané době - stranicí v nepřenositelné atmosféře zdravému lidskému rozumu a multikulturnímu smíření; staví se tím za dlouhodobou koncepci hlavního dramaturga Berhnarda Hannekena, že skrze hudbu se dokážeme daleko lépe navzájem poznávat a bez předsudků chápat. Právě v oslavě různorodosti spočívá největší kouzlo Rudolstadtu. "Nabídka festivalu je stále definována tradicemi různých států a regionů. Nikdy bych neuvedl free jazz nebo koncert klasické hudby, nemám v úmyslu zvát punkové nebo elektronické kapely, přesto tahle hudba v Rudolstadtu zní, protože o tom je dnešní world music, v níž hrají důležitou roli crossovery," řekl Hanneken, kterého prý název TFF, tedy Tanz und Folk Festival, svazoval, takže nově organizátoři vyhlásili: TFF je mrtvý! Ať žije Rudolstadt Festival!
Vše jinak zůstalo při starém, bezmála třicet
podií rozesetých po celém městě najdete na stejných místech, a jedinou velkou
změnou byla absence Magického nástroje, koncertní série špičkových hráčů, vystřídaná
projektem Arche Noah Reloaded na
hradě Heidecksburgu. Podle ředitele Ulricha
Doberenza tím festival reagoval na uprchlickou krizi: pracoval s myšlenkou
na Noemovu archu plující po Středomoří a nabírající hudebníky ze subsaharské
Afriky, Sýrie a Romy z "domněle bezpečných zemí", konkrétně ze
Slovenska. Za kapitána archy zvolili německého jazzového trumpetistu Matthiase Schriefla, leč zároveň nás
postavili před nelehké rozhodnutí: ve stejnou dobu totiž v parku vystupovala
indická sitaristka Anoushka Shankar,
přehrávající nové album Land of Gold, jehož autorskou linii ji prý vnutil
soucit s dnešními nešťastníky na útěku.
"Pokud vidíte fotografii utopeného
dítěte, jako rodič si řeknete: "To by mohlo být i moje dítě." Tahle
myšlenka pro mne byla tak strašná, až jsem oněměla. Zlomilo mě to srdce a
zároveň se mnou cloumal vztek. Hudba podle mne představuje velmi efektivní
způsob jak klást otázky a mít pozitivní vliv na ostatní," vysvětlila
Anoushka zásadní impuls k natočení alba
- do dramatičnosti a art rockové mohutnosti rozeznělého elektronikou, co chvíli
ztišenou minimalistickým ambientem s nástinem jazzu. Zásadní skladatelský a
produkční podíl na něm má rakouský programátor, bubeník a hráč na hang Manu Delago, určující také zvukový ráz
naprosto strhujícího, vtahujícího a nezapomenutelného koncertu; pro mnohé
letošního festivalového vrcholu. Anoushka - na rozdíl od famózního hráče na
flétnu shehnai Sanjeeva Shankara - nezvykle
neseděla v klasickém posedu, nýbrž na zvýšeném podiu s nohami napřed a sitar v
jejích rukách, i díky přídavným efektům, místy zněl jako tvrdá elektrická
kytara. "Pro mne je důležité ukázat
všechny zvukové možnosti sitaru. Představuje pro mne zprostředkovatele mé
osobnosti, vykladače emocí v odstínech něhy, ale i současného hněvu a
strachu," vysvětlila zdaleka agresivnější způsob hry Anoushka. Tom Farmer střídal kontrabas se
syntezátorem, podporující co chvíli až nekompromisní vyznění, rozléhající se
městským parkem jako hlasité a naléhavé humanistické poselství. Ačkoliv na albu
slyšíme hlasy několika zpěvaček, v Rudolstadtu zazněly skladby pouze v
instrumentální verzi.
Korejský post-rock, hip hopový bluegrass a písně o sobech
Za Magickou zemi byla zvolena Kolumbie, jejíž národní hudební poklad - styl cumbia - už delší dobu válcuje doslova celý svět. Ti co měli možnost vidět koncert harfeníka Edmara Castañeda se naprosto shodli: nevídaný zázrak. Cumbia tvoří základ jeho hudby, do něhož vkládá další latinskoamerické styly, na čemž by nebylo zas až tak nic neobvyklého, úžas přichází až se způsobem hry, kdy harfu používá i jako perkusivní nástroj a v rytmech a vedení melodií si hodně vypůjčuje od flamenkových kytaristů.
Vzájemné kulturní opylování zůstává základním požadavkem udržitelnosti našeho života. Na současnou imigrantskou krizi tedy můžeme pohlížet i z té pozitivnější stránky. Namísto rozsévání strachu a předpojatosti k cizím tradicím, bychom se proto měli zamyslet, do jaké míry můžeme kulturní nabídky využít. Je známým faktem, že například velká imigrantská vlna z Latinské Ameriky začíná v dobrém slova smyslu měnit hudební klima Spojených států. "Hranice vymyslel člověk, když se ale podíváte z vesmíru, žádné neuvidíte," tvrdili v Rudolstadtu členové početné americko-kolumbijské skupiny M.A.K.U Soundsystem. Od roku 2010 ji tvoří přistěhovalci z Kolumbie žijící v New Yorku a letošním vydařeným albem Mezcla se zařadili mezi nejvýraznější reprezentanty moderní podoby afro-kolumbijské hudby vstřebávající funky, afrobeat, jazz a soul. Mezcla znamená mix a zároveň metaforu pro všechny imigranty žijící v New Yorku. Působí jako synonymum pro lidskou přirozenost přijímat podněty i odjinud. M.A.K.U, což zase čteme jako newyorské označení pro nižší společenské třídy, považují své vysoce taneční album za pozitivní pobídku ke společnému objetí. "Když vyložíte karty na stůl, je nevyhnutelné brát do úvahy všechny barvy. My je zamíchali v rytmu našich srdcí," zpívala jediná žena v kapele Liliana Conde vybízející k divokému tanci a mohutný dav pod podiem ji vzal za slovo.
U hip hopových krajanů Profetas (rovněž žijících v New Yorku) vedených zpěvačkou Antombo Langangui a nátlakovým MC Pablemo Fortalezou nebylo zeměpisné určení podstatné: kdo sleduje eletrocumbii z Bogoty, tuší, co s posluchači dokáže provést; u Profetas si přidejte vlivy indiánských kultur a afro-latinu a vyjde vám z toho originální crossover výstižně pojmenovaný v magazínu Rolling Stone: multi-etnic Americana. Na podobném, i když méně očekávaném principu staví slavná bretaňská skupina Startijenn, zvoucí do svého folkrockového podání tradičních celonočních hudebních slavností festou-noz s dudami a bombardy arabsky zpívajícího Sofiane Saïdiho z Alžírska. Počáteční obavy jak tohle může bezešvě fungovat se brzy rozplynuly: Saïdiho ostře řezaný hlas do bretaňské hudby přirozeně zapadl a pokud toužíte po odvázané, mistrovsky odehraném tanečním mejdanu na vysoké úrovni, na tohle spojení festou-noz a alžírského stylu rai a kasbah rocku vzdáleně připomínajícího Rachida Tahu, si klidně vsaďte.
To samé platí pro americké Gangstagrass, tedy pokud vám vyhovuje koncert na způsob erupce menší sopky chrlící známé country-lidové písně ve verzi zpívající akustická kapela plus dva černošští rapeři z Brooklynu. Z pohledu puristů jde skutečně o drzost: nicméně kytaristovi a elektroprogramátorovi Renchovi tenhle risk spojení dobra, kytar, banja a houslí s rapem vyšel. Sledovat jak si s nimi v Rudolstadtu zpívají starší ročníky a ještě u toho radostí skáčou, patřil k dalším příjemným zážitkům. Samozřejmě, k sofistikované hudbě to má daleko, z velké části se jedná o energicky vyšponovaný bluegrassový večírek, i přítomní čeští muzikanti ale docenily, "jak jim každá nota, každé hrábnutí do strun a sborové vokály absolutně ladí".
Přechody mezi jednotlivými podii jsou v Rudolstadtu náročné a stihnout se tu - jako na jiném velkém festivalu - nedá všechno, i kdybyste se rozkrojili. Domácí příprava proto přijde vhod, stejně tak rady zkušených. Například na otázku, jak naložit s post-rockovou jihokorejskou skupinou Jambinai, odborník na slovo vzatý Petr Dorůžka odpověděl: "Je dobré absolvovat celý koncert a nechat se do té hudby vtáhnout." To se ale lehko řekne, když vás čekají apokalyptické zvukové stěny před kterými slabší povahy okamžitě utíkají. Ten nápor vydrží skutečně pouze otrlí, na ně něco podobného přichystaní posluchači, kterých se ale nepřekvapivě v Rudolstadtu našlo dostatek. Tři mladíci a dvě slečny, co už dostali do kolen veletrh Womex, oproti západním rockerům drží v rukách velmi silné trumfy: starobylé, zvukově fascinující nástroje, tisíciletou hudební historii - nevyčerpatelnou inspirační studnici - a exaltované, takřka odosobněné pohyby a výrazy dvorských umělců. Nikdo před nimi nepředpokládal, že se dá tradiční a šlechtická korejská hudba zkombinovat s extrémním hardcore a soudobou disharmonickou avantgardní tvorbou. Svislé housle haegum, piri ( dechový nástroj podobný hoboji) a obří citeru geomungo sloučili do zvukové masy s metalovou kytarou, bicími a elektronikou. Meditativní pasáže u nich přecházejí do zlověstných, manických výbuchů doprovázených řevem. A naopak z pocitů úzkosti vás lehce přenesou do tlumené hudební krajiny, jakou "dosud nikdo nepoznal, protože se netušilo, že by mohla existovat, ale ve skutečnosti se v ní celou dobu nacházíme". Jambinai byli letos jasným důkazem, že festivalová dramaturgie dokáže s přehledem pracovat s nejrůznějšími hudebními odnožemi, aniž by to vzbuzovalo dojem zmatku: pro Hannekena zůstává důležitá pestrost a originalita; smysl svého počínání spatřuje v nejširší nabídce, jejíž směr udává aktuálnost. A pokaždé máte na vybranou: straníte-li víc akustické, komorní hudbě, stačí se vydat k jinému podiu nebo do kostela či do divadla. Hanneken za hudbou hodně cestuje: autor těchto řádků s ním například v březnu absolvoval showcase skotských kapel v Glasgow, odkud zanedlouho rudolstadtský dramaturg vyjížděl za kanadskými Inuity, nesprávně nazývanými Eskymáci. Vrátil se odsud s čerstvým tipem, a nic na tom, že se písničkářka Nive Nielsen narodila v hlavním městě Grónska Nuuk. Ačkoliv patří lednatý ostrov geograficky ke Kanadě, je součástí Evropy, protože je autonomní součástí Dánského království. I přes postup civilizace si tu Inuité, nadále nomádští lovci, dokázali uchovat unikátní způsob života a kulturní zvyky. Z inuitské kultury vychází také hudba Nive Nielsen, přestože na ní mám silný vliv západní folk a rock. V uplynulých letech cestovala po celém světě. Skoro každou skladbu nového alba Feet First natáčela na jiném kontinentu a v jiné zemi. O inspirace tedy neměla nouzi a do své hudby zanesla třeba i kolumbijskou cumbii ve verzi, jak se hraje v arizonském Tucsonu, kde ji s Nive nahrával tamní rockový písničkář Hove Gelb. Ústředním tématem alba je vztah k přírodě. Nive složila písně o stádech sobů, tání ledovců, ale i lásce, nebo, jak sama říká, o tom jak zapomněla uvařit kafe. Doprovázela ji folkrocková skupina The Deer Children a ani v české výpravě nebylo pochyb, že se koncert na hradním nádvoří zařadil k nejsilnějším zážitkům.
Výčet letošních účinkujících odpovídá silám autora, který občas neodolal nakouknout do diskusních sálů, kde se od hudebníků mohl dozvědět podrobnosti o jejich kulturách, ale bohužel i datumové kolizi přicházející jednou za pár let. Jinými slovy: letošní přiblížení Rudolstadtu k začátku Colours of Ostrava , mělo z důvodů pracovních povinností za následek nutný odjezd v sobotních nočních hodinách. Z dotazů u přátel však vyplynulo, že nedělní koncerty osmdesátiletého brazilského jazzmana Hermeto Pascoala, britsko-kolumbijské skupiny Sidestepper, kanadské písničkářky Alejandry Ribera, zpěvačky Gasandji z Konga nebo anglické folkařky Emily Portman si od vnímavého rudolstadtského publika získaly velké a zasloužené ovace.
Jiří Moravčík
Foto: Yvetta Stránská
