Od úsměvu k úžasu
21.08.2017 | Letos snili cirkusáci s dramaturgem společně, zahrnout do toho můžeme ale i návštěvníky: ze snu totiž budily také některé koncerty, na domácí poměry až troufale náročné. To ale k Folkovým prázdninám patří. Psát o nich jako o jednom z programově nejsilnějších festivalů u nás se proto blíží zbytečnosti: to je prostě fakt.
Ambice většiny našich festivalů vycházejí strachu: proboha, jen ať přijdou lidi. Pomáhají si opakováním stejných jmen a vůbec je netrápí, že by si s konkurencí mohli půjčovat plakáty. Drzost hlásání o vytříbeném, nikde neslyšeném, originálním programu nebere konců. Že má lež krátké nohy nikoho netrápí: lidé totiž chodí. Souvisí to s národní povahou přistupovat k novotám s obezřetností, konzervativním hudebním vkusem a pohodlností: na festivaly se tak čím dál víc jezdí spíš kempovat, než poslouchat; tedy ne, že by tam byla hudba na obtíž, úplným středobodem však v nejednom případě není. Máme rádi své oblíbence, které jsme schopni adorovat donekonečna, což mnohé kapely vzaly už dávno na vědomí a přizpůsobily se: s dvojáky nebo trojáky nemají problém, všude si s nimi zpívají a k navození atmosféry jim stačí pár donekonečna omílaných vět a ideálně nasazený úsměv. Festivalový byznys u nás proto jen kvete: jak komu, samozřejmě, počet festivalů na jeden kilometr čtvereční přesto dokáže zaskočit i otrlého.
A pak u nás existují festivaly podobnou praxí opovrhující: z potřeby organizátorů naplňovat dramaturgické sny a nakládat s hudbou jako s originálním uměním. A tak k ní i přistupovat. Dávají publiku příležitost naladit se na stejnou vlnu s vizemi organizátorů, aniž by mu program šily na míru - průvodním jevem takových festivalů jsou momenty překvapení, nenápadné vzdělávání a interaktivní soudržnost léta budované komunity. Rčení "cítit se jako doma" nepovažují za trapný přežitek, nýbrž za empatický signál vyslaný k návštěvníkům. Platí také, že úroveň a vyznění festivalu se odvíjí od skladby hudebního programu: žánrového nebo multižánrového, na tom nezáleží. Není to o rezignaci na známé kapely, i ty představené v nových souvislostech nebo kontextech dokážou překvapit. V náročném programu plní roli příjemného relaxu, tak jako Aneta Langerová, Vladimír Mišík, Jablkoň nebo Ivan Hlas na Folkovkách - rozhodující je, že ti co za nimi přišli, s poslední skladbou neodcházejí a věnují pozornost i zbývajícím vystupujícím, jejichž jména jim nic neříkají, dramaturgovi Michalu Schmidtovi ale věří.
Beránci, vlci a soustředěný pes na podiu
Do nejvyššího levelu zahrnujeme festivaly beroucí na sebe úlohu kurátorů unikátních, často jednorázových projektů: hudba prolínající se geniem loci místa je pak jejich výstižnou mezinárodní vizitkou. Patří k nim i Folkové prázdniny pořádané v parku renesančního zámku, nabízející letos Beránky a vlky, Struny nad Oslavou a Mateřštinu Jiřího Slavíka.
Ani jeden to přitom nebral k posluchačům líbivou zkratkou: beránko vlčí suita Mariana Friedla za doprovodu zpívající houslistky Jitky Šuranské, mandolínisty Martina Krajíčka, jazzmanů, ženského sboru z Kudlovic a skupiny Rukynadudy kulminovala při zkoumání napětí mezi "píšťalovými" Beskydy a houslovým Slováckem do hladivé podmanivosti; ještě předtím se vlnila nahoru a dolů, chvíli beskydsky syrově, v další moment jazzově, pořád ale vtahujícně, bez vatových pauz. Koncertní premiéra - a bůhví, kdy Beránky a vlky bude možné ještě slyšet - dopověděla albovou nahrávku, když ji novou verzí rovnou nepřekonala.
Jazzový kontrabasista, multiinstrumentalista a skladatel Jiří Slavík získal za album Mateřština cenu Anděl: nápad převést studiovou "one man" nahrávku na podium sice zněl hezky, každá sranda ale něco stojí, zvlášť když nemáte kapelu, notabane nucenou znít jako novodobá cimbálovka. Slavíkovi se jí na premiéře v Náměšti stali soubor Ondráš a Marian Friedl s píšťalami. Jiří zpíval, hrál na klavír, klarinet, fascinoval s kontrabasem a evidentně byl trochu mimo: tak zaníceně své dílo prožíval. Zatímco Beránci se odvíjely v dobře známých hudebních modech, Mateřština vyžadovala soustředěnější poslech, daleko hlubší ponor do kompozic tradicí sice zmagnetizovaných, blýskajících však na budoucí časy. Také autor těchto řádků se v nich občas ztrácel a lidem co odcházeli se nedivil: každému to jeho Jiří dát odmítl. S koncem bylo ale nabíledni, že s těmi, kteří Mateřštinu "dali" se ocitl na jakési spiklenecké lodi, jejíž směr sice nelze odhadnout, zato být u toho když vyplula představoval sice náročný, i tak nezapomenutelný zážitek.
Struny nad Oslavou iniciují Folkovky: residenční projekt letos zvolil za nástroj housle a "kapelníkovi", slovenskému virtuózovi Stankovi Palúchovi, se po bok postavili Thyge SP z Dánska a americký čaroděj Casey Driessen ( na koncertu doprovázení cimbalistou Marcelem Comendantem a kontrabasistou Robo Raganem). Bez potřeby tlačit na pilu vstoupili na území dánské a slovenské tradice, moderního bluegrassu, dixielandu a jazzu s lehkostí: bavili se a bavilo je, že se baví publikum. Vytáhlý Dán zůstal trochu v ústraní, spíš přihrával, zato Stanko s Caseyem si to užívali. A s nimi ke konci i pes: zatoulal se na podium, lehl vedle nohou a se zvláštní jiskrou v oku naslouchal tomu, co znamená když se řekne, že kapela v níž hraje Casey nepotřebuje bubeníka. Ať už sám, s horou efektových krabiček okolo nohou, nebo po boku Bély Flecka, Abigail Washburne, Chrise Thileho, Jerry Douglase či Steve Earla, vždy oslňuje hráčským mistrovstvím, korunovaným inovativním přístupem k perkusivnímu využívání smyčce, tzv.chop. Techniku bluegrassového houslisty Richarda Greena z 60. let ale Driessen povýšil na triple chop a podstatu předtím názorně vysvětlil na Kolokviu, kdy nechal nahlédnout do notového záznamu, ze kterého šla hlava kolem. V reálu pak i z jeho hry.
Setkání našeho klasického Škampova kvarteta a maďarské tradiční skupiny Muzsikás, hrající ve strhujícím podání transylvánské verbuňky, zbojnické balady a židovské písně vymysleli na britském festivalu Wimbledon International Music, Folkovky koncert kdy si soubory předhazují hudbu Bély Bartóka, Zoltána Kodályho a Leoše Janáčka pouze přebraly, i to zaslouží obdiv. Vůbec jsme neposlouchali do sebe zahleděný akademismus, chvílemi se chtělo i tančit. "Naše klasické vstupy jsou Muzsikásem geniálně přebírány a přetaveny do jejich "pecek". Je to opravdu živý a proměnlivý organismus. A improvizace? Vzhledem k principu střídání je na nás spíše klasické hraní, ale v závěrečných společných Bartókových Rumunských tancích jsme si krásně zařádili!", uvedla v rozhovoru před vystoupením houslistka Adéla Štajnochrová a tak se i stalo.
A to se říká chladní Dánové
Všechno aviza o neobyčejnosti Dreamers´ Circus berou během koncertu za své: ne že by přeháněla, to rozhodně ne, jenom nás nepřipravují na to, že by to naživo mohlo být ještě neobyčejnější; pohlcující a proložené nesmírnou virtuozitou Dánů vnímanou spíš podprahově, vždyť kdo by ji v tu chvíli řešil. Podobně žánr: hudbu dynamicky oscilující mezi tradicí, klasikou, minimalismem a sebevědomým přihlášením se k romantikům. Nebo k upozornění z festivalu v Roskilde: "Když se Dreamers´Circus rozparádí, dostane se vám mnohem víc rock´n´rollu než byste od folkového tria očekávali."
Zprvu vás na zpěvačce Jullii Hjetland zaujmou vlasy: dlouhé málem až na zem. Pak začne zpívat a mohla by pomocí nich nad vámi létat, odmávli byste to jako nudnou nezajímavost. S triem Nordens Tone totiž dostála své pověsti hlasového chameleona: při jojkování hlasitě průrazného, až přírodně syrového, s jazzem obdivuhodně uvolněného, nekřečovitě "jamujícího" se saxofonistou a nezávislého na jazyku: zvládá jich skoro na desítku následována kulturními vlivy jejich původu. Těžký, zato fascinující koncert aniž byste dokázali naplno vysvětlit proč.
Třikrát Amerika, pokaždé jinak
Blízkost spřáteleného rakouského festivalu Glatt und Verkehrt přivedla do Náměště dosud neznámou kapelu Ranky Tanky. Báječní Orkesta Mendoza se zrovna toulali po Evropě a Elephant Revival na pozvání dramaturga dorazili doslova a do písmene na otočku, s tím, že poprvé na kontinent a do Čech.
Z folkrockových Elephantů vedených zpěvačkou a hráčkou na valchu Bonnie Paine sálala především víra v hudbu coby upřímně kontaktního prostředku dorozumění: jedno zda-li na podiu nebo večer u ohně za Špitálkem; to nebylo o tom oni a my, nýbrž o společném, sdílení radosti - z hudby i žití. Instrumentální suverenitu podpořili nádhernými hlasy, přirozeností a když postupně přešli od zadumanějších skladeb k rytmičtějším, s úsměvy sledovali zčistajasna vzniklý taneční rej. Potvrdilo se, že Elephant Revival patří mezi nejzajímavější, zvukově nejkreativnější a názorově nejkonzistentnější americké skupiny dneška.
Když hudebník a skladatel Sergio Mendoza, jeden z největších inovátorů arizonské hudební scény a člen slavné skupiny Calexico, zakládal Orkesta Mendoza vsadil na báječnou hudbu z mexicko-americké hranice: pro něho osobní tutovku i manifest. S lidmi se nepárali od začátku: směs cumbie, mambo, mariachi, rocku a tex-mex psychedelie předvedli stylem zaneseným do názvu alba Vamos A Guarachar! Po našem: pojďme tančit! S pauzou na noblesu: to když Salvador Duran zpíval tesklivé písně rancheras.
Ani černošští muzikanti, natož zpevačka Quianu Parler, vám z hlavy nevytěsnili brouka: neznějí ti Ranky Tanky nějak až moc syrově africky? Pomohly informace z katalogu: poslouchali jsme kreolskou hudbu gullah z Lowcountry - pobřežních regionů Jižní a Severní Karolíny a Georgie, zahrnující souostroví Sea Islands. Tedy nejafričtější odnož černošské americké hudby s kořeny v otrokářské éře; unikátní směs blues, gospelu, spirituálů a afrických tradic. S Ranky Tanky duchovně nadýchanou i vyšroubovanou do nejvyšších tanečních otáček s pořádnou porcí jazzu navrch.
Příležitost užít si takovou nálož americké hudby notabene pokaždé úplně jiné se tak často nenabízí, za to patří Folkovkám velký dík.
Okamžiky letošních úžasu
S anglickým folkařem Samem Lee na znovu úžasném koncertu i se zavázanýma očima naboso v zámecké oboře během workshopu.
Když se k dravě rozparáděné Ivě Bittové vydal za zpěvu od zvukařů vytáhlý chlapík z něhož se vyklubal Ivo Viktorín.
Když perkusista skupiny Songs from Utopia, umělecký kovář Pavel Tasovský, spustil do psychedelické skladby naplno buchar. Ano buchar.
Když Blick Bassy z Kamerunu lidi dostal, ačkoliv to tak zprvu nevypadalo.
Když jsme se šli podívat na výstavu "miniatur" Rosti Pospíšila a všechno bylo jinak.
Když jste na výstavě Hudbě napospas Yvetty Stránské museli k fotografiím bez popisků přidávat správná jména dle přiloženého návodu a museli u toho přemýšlet.
Když jste kdykoliv navštívili Starou Tkalcovnu nebo si užívali Zahradní slavnost v režii Matěje Formana.
Když Fanfare Ciocarlia po skončení neuvěřitelné jízdy sešli, jak je jejich zvykem, mezi lidi a pokračovali.
Když Jazzový kvartet Viléma Spilky zval do kovárny k Tasovským na opékání buřtů a poslech trampské hudby a vyklubaly se z toho písně Jana Nedvěda.
Když jste celý týden pozorovali organizátory Folkovek a nikdy je nepřistihli bez úsměvu.
Jiří Moravčík
Foto: Yvetta Stránská
