Festival, kterému snad nikdy nespadne řemen
17.08.2016 | Asi není třeba propadat nadšení, protože víme, že se vlastně každoročně opakujeme, ale nechť: letošní Folkové prázdniny stály opět za to a potvrdily svou výjimečnost na domácí festivalové scéně. A pokud to vezmeme z té humornější stránky, za zaznamenání stojí z pohledu dramaturga Michal Schmidta jediná kaňka: "Jezdí k nám stále víc lidí."
Divné slyšet to od někoho, kdo se o zvýšenou návštěvnost vytříbeným programem zasloužil a měl by za ní být vlastně rád, nicméně abychom ho pochopili: můžeme změnit to co děláme, ale nezměníme po čem toužíme a Michal Schmidt o masy nestojí, tím by podle něho Folkovky přišly o své kouzlo. Podřizuje tomu výběr vystupujících a celkovou koncepci festivalu, a jakkoliv se ukazuje, že i jeho náročná nabídka přestává být pro mnohé překážkou k návštěvě, dál trvá na rodinné hudební akci s přidanými hodnotami: nenápadnou osvětou, workshopy, desítkami výtvarných dílen a pochopitelně: tradičním Kolokviem, neztrácející ani po letech punc užitečného předávání informací mezi etnomuzikology, vědci, hudebnímu publicisty a návštěvníky Folkovek.
Festival zdánlivě
staví na zavedených domácích osobnostech: Merta, Prokop, Hladík, Druhá tráva,
Bratři Ebenové. Láká na ně i oficiální plakát s místním rozhlasem a může to
vzbuzovat dojem, že přijíždíte na běžný český festival. Teprve pohled na
kompletní program, ale dává tušit, že jde o léty prověřenou taktiku.
Posluchačsky vděčnou nabídku totiž každý den doplňuje - nejčastěji v českých
premiérách - zahraniční extratřída, kapely, jejichž jména u nás dopředu uvedou
stavu pohotovosti jen zasvěcené. Chápavé Náměšťské publikum na dramaturgovu hru
ale už před léty přistoupilo: po důvěrně známých domácích
"předkrmech" proto vstřícně a s napětím očekává hlavní chod - výjimečnou
"hudbu odjinud", jakou dosud nikdy možná neslyšelo. S málokde viděnou
vírou v dramaturga a najevo dávanou potřebou nakouknout do cizích hudebních
kuchyní. Ne že by se to týkalo úplně všech, jsme přece na festivalu, a pokud se
mě nějaká hudba nelíbí nebo mne neosloví, seberu se a odejdu, možná vás ale
nepřekvapí, že lidé spíš zůstávají. Nikoliv ze slušnosti: ta hudba je během
krátké chvíle pohltí nebo minimálně zaujme. Jsou přístupni ji vstřebávat - nebo
se o to alespoň pokoušet, což se velmi cení - a když na to přijde, dát najevo
nadšení tancem.
Zahajovací sobotní
koncerty v tomhle někdy drhnou: předně, k tanci nevyzývají a potom, složení
publika, v němž převládají hosté, politici, sponzoři a vůbec lidé, kteří se na
festivalu už později víceméně neobjeví, nedává záruky volně puštěných emocí. A
přece k tomu letos došlo: když gruzínský polyfonní sbor Iberi k překvapení všech spustil naší hymnu a celý park povstal,
viditelně tím přítomné vyvedl z oficiálního rozpoložení. I pozdější dotazy a
upřímné svěřování se z prožitku potvrdilo, že mráz po zádech u toho nečekaně
slavnostního okamžiku běhal snad každému. Vizuálně přitom koncert dostal ránu:
slibované tradiční uniformy zahrnující vysoké holínky a dýky za pasem zůstaly
kdesi na letišti a sedmička chlapů v džínách a folkovkových tričkách tak najednou
působila jako docela obyčejný sbor z vedlejší vesnice. Než začala zpívat,
samozřejmě. Od té chvíle bylo všem oblečení volné a aplaus silnější a silnější.
Pozdější rautová zpěvácká přátelská
"přetahovaná" mezi našinci a Gruzínci pak pozvání sympatického
a skromného mužského sboru podtrhla. O workshopu následujícího dne ani nemluvě.
Nedělní den s
muzikanty a kejklíři, obrovským zájmem rodičů s dětmi a uvolněnou atmosférou Zahradní
slavnosti vyšel konzervativnějšímu posluchači vstříc pouze jednou: koncertem Druhé trávy s Robertem Křesťanem a Katkou
Garcia. Pak už jen skvělé, leč daleko soustředěnější poslech vyžadující
belgické duo Belem a hráč na hang Manu Delago s kapelou, jehož komorní
vystoupení pracuje s tichem. Rozhazovat špendlíky, rušili byste. A lidé tu
kovovým hangem rozťukanou, melodicky rozevlátou hudbu korunovanou zvukem fagotu
a hlasem zpěvačky Isy Kurz dali,
ponořili se do ní a nechali se jí omámit. Klobouk dolů před nimi i jejich
závěrečným ohlasem, kdy bylo vlastně jedno, že jméno Manu Delago v současnosti všichni
skloňují s jeho nezaměnitelnou prací pro Björk a Anoushku Shankar. Tedy, že se
jedná o hvězdu mezinárodní velikosti.
Pondělní koncert Radima Hladíka s Blue Effectem se zařadil do kategorie nezapomenutelných: dáno na vědomí cedulkami Radim je Bůh. Izraelský kvartet klavíristy Uriela Hermana měl pak docela těžkou úlohu: vrátit publikum na zem a zaujmout jazzem. Nesmírně vtahující, rytmicky členitá, mistrovsky odehraná hudba překvapila tím, že vlastně jako jazz nezněla; blízká přišla i rockerům a soustředivě do sebe absorbovala spoustu jiných vlivů, přesně tak, jak to dnes umí snad jen izraelští jazzmani.
Anglickou folkrockovou
kapelu False Lights předcházela zasloužená
pověst tvůrců jednoho z nejoceňovanějších alb roku 2015 (Salvor), účastí dvou
osobností anglického folku - Jima Morayeho a Sama Cartera - a přiznanou inspirací 60. léty a érou Fairport
Convention, do které se však zamotal obdiv k Radiohead a Nirváně. Album False
Lights s obdivuhodným nasazením odehráli a odezpívali skoro celé, sedící
publikum - i když reagující - jim ovšem vrtalo hlavou, takže nakonec nasadili
irsky laděnou pecku, vyzvali lidi k tanci a užívali si divočiny pod podiem.
Možná to někomu nedošlo, ale False Lights britské ostrovy dosud opouštěli
zřídka a protože Moray u nich končí (v září vydává nové album Upcetera), byli
jsme svědky jedné z posledních příležitostí slyšet kapelu v plné síle.
Titul utajené
hvězdy letošních Folkovek jde za americkou dvojici Julie Ulehla & Aram
Bajakian. Náleží k němu také metál za odvahu: zpívat lámanou češtinou
moravské písničky kousek od jejich domoviny a doprovázet je kytarou jakoby šlo
o skladby z newyorského downtownu, to opravdu vyžaduje kuráž. A nervózní obavy
manželská dvojice neskrývala; i tak se na dvorku Galerie 12 u Tasovských lidé
dočkali něčeho naprosto uhrančivého a od srdce proudícího. Je až nemístné
připomenout, že Julia je pravnučkou profesora Úlehly, zakladatele festivalu ve
Strážnici a Aram si získal po světě pověst fenomenálního kytaristy doprovázením
Lou Reeda, Johna Zorna nebo Diany Krall. Že jsme byli svědky nadoblačného
koncertu a okamžiku, který si ještě rádi v budoucnu připomeneme, o tom žádná. Za
zmínku také stojí situace předcházející Folkovkám: Julia s Aramem se zúčastnili
panelové diskuze na ostravském showcase Czech Music Crossroads. Vedle povídání
o jejich putování za moravskou lidovou hudbou, odehráli jednu písničku. I to
stačilo, aby čtyřicítka pozvaných odborníků z celého světa totálně strnula: a
jak se později mnozí přiznali, něco takového ještě v životě neslyšeli. A
nejcharakterističtější rys sympatických manželů? Pokora, skromnost a vděčnost. "We can't say thank you enough for
inviting us to spend this time with you, learn from you, and hear such
wonderful music, both in Ostrava and in Namest. It was really a big gift you
gave us. But maybe even more important than that, I was so happy to become part
of this community of people here in the Czech Republic who think so deeply
about music, and immerse themselves inside it (and who also happen to be kind,
open, intelligent and really lovely to hang out with)", napsala mě
Julie.
Dramaturgovi je
občas vyčítáno, že se opakuje. Přesvědčujte ale přesvědčeného, že tím cosi
sleduje, že ví co dělá,. Dánský houslista Harald
Haugaard s se zpěvačkou (a manželkou) Helen
Blum jsou v Náměšti jako doma, existuje-li ale anketa o jejich nejlepší
vystoupení, bez debat v ní zvítězí to letošní, s doprovodem rakouské houslistky
Julie Lacherstorfer. Dočkali jsme se
zase něčeho naprosto jiného, neobvyklého, originálního a slovy těžko
popsatelného. Sedí na to výraz, poslouchat se zatajeným dechem. Brazilská
písničkářka Dom Le Nena si Náměšťáky
loni na nádvoří coby host portugalské akordeonové skupiny Danças Ocultas podmanila
pouhými pěti skladbami. Podobně jako sbor Iberi těsně před festivalem o něco
přišla: ona konkrétně o doprovod
smyčcových hráčů. Přijela tedy sama a čekalo se všechno, jen ne takový
uragánový koncert. Vystačila si s cellem, loopem, ukulele (srandovně
nasvíceným) a strhující energií. Těžko říct, kdo si to víc užíval - jestli ona
nebo publikum. A když rozdováděná
skočila mezi lidi nenašel se v parku snad nikdo, kdo by si jí nezamiloval.
Zkrátka není návrat jako návrat.
Počínaje středou,
začalo se schylovat ke Strunám nad
Oslavou, tedy třetímu pokračování naprosto ojedinělého projektu, se kterým
se po domácí festivalové zóně mohou Folkové prázdniny procházet pyšně jako páv.
Nejprve se na koncertech všichni představili sami za sebe: AKA Trio - kytarista Antonio Forcione, brazilský perkusista Adriano Adewale a senegalský zpěvák a
mistrovský hráč na koru Seckou Keita
- úžasný Germán López s dlouholetým
spoluhráčem, kytaristou Antonio Toledo
a nedávno sestavená trojka mandolínista Martin
Krajíček, houslista Juraj Stieranka
a kontrabasista Juraj Valenčík.
Vyšlo z toho přesvědčení, že dohromady snad ani nemohou nic zkazit. Připomeňme
si jednoduché zadání Strun nad Oslavou, mezinárodního
rezidenčního projektu: do Náměště
pozvete hráčské individuality, a čím kulturně vzdálenější tím lépe, necháte je
několik dnů zkoušet a vzájemně se poznávat. Do zkušebny za nimi pouze
nakouknete: jestli mají co jíst, pít a co by řekli pohodlnějšímu sezení; asi
tak nějak, víc se jim do práce nemontujete. Stejně by vás hnali. Sice vám to
nedá, občas ze zvědavosti jak to zní ucho na dveře přiložíte, výsledek ale
stejně neodhadnete a na koncert čekáte s nemlich tou samou netrpělivostí jako
návštěvníci. Uklidňuje vás jediné: osobní přesvědčení, že jste vybrali toho nejlepšího
kapelníka. No, vybrali, Jitka Šuranská, takto produkční projektu, to viděla ještě jinak: "Germána Lópeze jsme dvakrát slyšeli na veletrhu Womex a oba se
svorně do jeho umění zamilovali."
Po přímočarých Třech
hlasech přišla troufale meditativní "težká kláda" linoucí se ze Třech
niněr: teď jen samé kytary a kora. Hudba znovu vyztužená brilantním hráčstvím,
neupírající se však k exaltované exhibici, zato třaskající uvolněnou radostí ve
stylu pojďme si to užít. "Baví mě
to, hlavně souhra s korou, to je pro mne něco naprosto nového," vyznal
se během zkoušek Martin Krajíček, mandolinista s potenciálem budoucího
velikána. Jako celek se někomu možná
projekt rozpadal, úlohu celistvosti si ale dopředu nezadal, to aby bylo jasno -
ani nemohl: vždy platí, že dohodnuté věci naruší všemi akceptovaná improvizační
volnost. Prý chyběla rytmika...to si ale zřejmě někdo seděl na uších: a Juraj
Valenčík s kontrabasem tam byl jen na ozdobu? Ten chlapík místy vyloženě trumfoval,
když přijímal nejrůznější rytmické smeče a s přehledem se jim přizpůsoboval. Největší
pozornost na sebe strhli "showmani": Antonio Forcione, Germán López a
samosebou Seckou Keita s majestátní korou. Zbývající ale nebyli do počtu a
spustili-li všichni dohromady, znělo to báječně; společné hraní se nikdy
neocitlo v úzkých z bezradnosti: vždycky se přihlásil nějaký tahoun, nasazující
k dalšímu vrcholu. Menšímu či většímu, to je fuk, prostě nikdo nedopustil, aby
příjemnému koncertu spadl řemen. Tak jako celým letošním Folkovým prázdninám.
Takže opět velká gratulace všem, co se o to zasloužili.
P.S. Nehlasitější kapela: James Harries byl slyšet i dole na náměstí aneb lze přehlušit roztoužené pohledy dívek? Největší smolaři: kolumbijská zpěvačka Lucia Pulido a amerického jazzového violoncellistu Erika Friedlandera - ten prudký liják by jeden nepřál ani úhlavnímu nepříteli. Největší záhada: Folkovky sice ukrajinští Hudaki Village Band roztančili s přehledem a okamžitě, leč s tváří hráčů pokeru.
Omluva na závěr: svatba slečny K přinutila autora k předčasnému odjezdu, takže se sobotním reportem nemůže sloužit, ale přišel prý o hodně.
Foto: Ivan Prokop
Jiří Moravčík
