Folkové prázdniny 2015 - Neběžná odvaha
25.07.2015 | Kulatá festivalová výročí organizátoři v lásce příliš nemají, pokud je rovnou nebudí ze sna. Očekávání návštěvníků a nostalgických pamětníků, že oslavný program málem rozpůlí vesmír, jsou totiž vysoká. Folkové prázdniny letos slavily třicítku, a kdo to netušil, užíval si jen spokojeně další mimořádný ročník. Tak to má být. Tak to hlavní dramaturg Michal Schmidt chtěl.
Metaforicky řečeno: do rychlých festivalových pruhů Folkové prázdniny nepatří, najdeme je v těch pomalejších. Abychom si rozuměli – nemá to nic společného s rychlostí, ale s atraktivitou v rovině srovnání s daleko většími, slavnějšími a privilegovanějšími festivaly. Folkové prázdniny s nimi ale nemají zapotřebí soupeřit, a pokud se jim nedostává mediálního prostoru (čímž se u mnohých jedinců ocitají hluboko pod jejich rozlišovací schopností – legendární budiž výrok o trampském potlachu), chybu nehledejme v Náměšti.
Opakuje se to rok co rok a přiznali se k tomu ti, co na Folkové prázdniny dorazili poprvé: neodbytný dojem, že se ocitli někomu v obýváku, přerůstající v obdiv nad tím, co všechno lze v malém městě na Vysočině dokázat. A uvalit na neformálně probíhající Folkové prázdniny běžný festivalový ordung, ztratily by své kouzlo.
Povídačkami o unikátní dramaturgii se zaštiťuje nejeden tuzemský festival, zpravidla ty nejtuctovější, s potřebou vyhranit se proti těm ještě tuctovějším. Cirkulace stejných českých jmen festivalovými programy je daní za fakt, že jsme malá země, žije nás tu málo a hudebních objevů se nám nedostává. O to víc uznání a pozornosti si zaslouží mezinárodní Folkové prázdniny přistupující k dramaturgii s kuráží, a bořící tak zažité pořádky spojené s českými folkovými festivaly. To je jedna věc, druhá pak je umění poskládat vše do celku dávajícího vyšší smysl – nabídnout seznámení s aktuální zahraniční hudbou a odlišnými kulturami v daleko hlubším kontextu. Proto Michal Schmidt uvozuje jednotlivé dny názvy, z nichž vyplývá, že v ten který den vystoupí hudebníci mající k sobě blízko víc, než by se na první pohled zdálo, že od jednoho vede s přesně dávkovanými emocemi pokračování k druhému. A zážitek narůstá.
Nač při sestavování programu Michal Schmidt zase letos myslel, není těžké uhádnout: lehce slavit, překvapovat, bavit a nenápadně vzdělávat.
Niněry usazené do abstraktního obrazu
Jako by to nestačilo, v loňském roce postoupily Folkové prázdniny o další významný krok dopředu: rezidenční projekt Tři hlasy, ať jste se rozhlíželi, jak jste se rozhlíželi, neměl na našich folkových festivalech obdoby.
Ten letošní – Tři niněry – měl ještě ambicióznější charakter. Po zhlédnutí koncertu na veletrhu Womex byl o jeho vedení požádán španělský niněrista Germán Diáz. Volné ruky využil dokonale a do Náměště přizval dva zcela mimořádné hráče a skladatele – Francouze Valentina Clastriera a Matthiase Loibnera z Rakouska. Všichni tři se v uplynulých desetiletích – to se týká hlavně Clastriera, bez debat vůdčího světového vizionáře niněry – podíleli na modernizaci středověkého nástroje, pro který skládají hudbu nezřídka mimo naše chápání.
Když Clastrier kdysi prohlásil, že niněra představuje sebevražednou misi, netušil, že k ní v budoucnu strhne také Michala Schmidta. Uvést v Náměšti – upřímně, kdekoliv v Čechách – koncert pro tři niněristy vyžaduje pořádnou dávku odvahy.
Za prvé: ten nástroj u nás skoro nikdo nezná a budete dlouho vzpomínat, kdy a v jaké souvislosti jste ho u nás slyšeli. Za druhé: všechny tři hráče provází pověst odmítačů kompromisů; líbivost a nadbíhání publiku není zrovna jejich silná stránka. S niněrou se experimentálně dotýkají samé hranice jejích zvukových možností.
V Náměšti se hráči nejprve představili sólovými koncerty. Výborná příležitost k upoutání zájmu, řeknete si. Ale ouha, takový Clastrier v kapli sv. Anny bez zaváhání rozehrál svůj „hendrixovský“ přístup k niněře, čímž se stal už dopředu těžce stravitelným. A to musíte uznat, že za ideální reklamu považovat nelze…
Matthias Loibner s gregoriánským sborem Weiner Choralschola naopak doslova omráčil nádherou dotýkající se kopule kostela, čímž ale zároveň vzbudil silná očekávání.
Germán Díaz & Método Cardiofónico v zámecké knihovně nepřipravené také šokovali, ale upřímně, hlavně děním okolo sebe: gramofonovými deskami se záznamem lidského srdce, hracími skříňkami, z nichž vylézaly děrované pásky, a souzněním Díaze s hobojistou a saxofonistou.
Kdo koncerty absolvoval jako přípravku na ten společný v parku, nemohl se zbavit kacířské myšlenky, že tyhle tři naprosto rozdílné přístupy dohromady snad ani nemohou fungovat.
Bez sboru, zato s perkusistou a rakouským trumpetistou Franzem Hautzingerem, patřícím mezi nejrespektovanější evropské improvizátory, nás nechali vstoupit do abstraktního zvukového obrazu, jehož vnímání neurčoval rytmus, nýbrž nálady, eskalující hlasy, beatbox a barokně znějící trumpeta přehnaná přes elektroniku. Ozvěny lidového původu nástroje se překrývaly s experimenty na bázi nových poznatku z ukotvení niněry v hudbě 21. století.
Ačkoliv všichni tři točili klikou niněry, často jste ani nepostřehli, kdo z nich zrovna opravdu hraje; prolínali se mezi sebou, podkreslovali sóla dýhařů, a když už se zdálo, že obraz začíná mít jasnější melodické kontury, přišel zlom a vše se znovu vrátilo k ambientním plochám. Takovým koncertům se běžně říká těžká kláda, to protože vyžadují intenzivnější pozornost, bez záruky schopnosti na konci popsat, jaký druh hudby jste vlastně poslouchali.
Přidané folklorní hodnoty
Letošní projekt Jitky Šuranské podtrhl tušené: zpívající houslistka aspiruje na vůdkyni moderní podoby moravské lidové hudby. Zapáleně a přirozeně přitom zúročuje zahraniční zkušenosti. Ví, jak to venku chodí, že tam muzikanti ani organizátoři nečekají, až jim štěstí přijde naproti, ale naopak promýšlejí, jak si cestu k němu bez nutných kompromisů zkrátit. Jitčiny ambice přitom nepřebíjejí kreativitu, tvorba omračujícího umění je to poslední, na co myslí. Slouží hudbě, a pokud se v něčem vyloženě našla, tak v organizování setkávání muzikantů s daleko vyšším cílem, než si jen zahrát a pobavit publikum.
Důležitým parťákem se jí stal hráč na píšťaly, cimbál a kontrabas Marian Friedl, uvádějící do praxe etnomuzikologická studia. Autor pásma Z kořenů k world music Jitce pomohl dotáhnout sloučení Staré beskydské muzyky RukyNaDudy, Ženského sboru z Kudlovic,East Jazz Company a Jitčina tria, do něhož vedle mandolínisty Martina Krajíčka patří.
Dokonce i ti, kteří „folklor“ moc nemusejí, mu během sobotního koncertu dali šanci. Proč? Jednoduchá odpověď: pro miliony kilometrů dlouhou vzdálenost od národopisného nakrucování po odmítnutí zapouzdřit moravskou lidovou hudbu v šablonách.
Do odlišné estetiky usadil slovenskou lidovou hudbu v představení Ornamenty docent Juraj Hamar, vedoucí Slovenského ľudového umeleckého kolektívu (SĽUK). S Triem Pacora, muzikanty SĽUKu, zpěvačkou Evu Miškovičovou a videoprojekcí Jána Šicku vsadil na pevný scénář: kombinaci nadžánrové hudby Stana Palúcha, Marka Pastiríka a vlastního libreta.
„Lidové umění existuje od nepaměti v těsném spojení s vysokým uměním. Je to symbióza vzájemných inspirací a interpretací. Když se na folklor na scéně budeme dívat jako na umění, když mu přiřadíme hodnoty, které obyčejně přiřazujeme k uměleckým dílům a k umělcům, daleko jasněji a kompaktněji se nám bude jevit i samotný status folklorního díla a pominou i bariéry a meze jeho interpretace,“ vysvětlil pan docent kdysi na kolokviu startovní pozici. Z něčeho starého tak na půdorysu Ornamentů vzniklo cosi nového, s ohledem na dobu a její možnosti zdaleka rafinovanějšího, než bylo vždy v možnostech lidových muzikantů. Ti přece nehráli jazz, Stravinského klasiku ani na nástroje „odjinud“ a nepoužívali videoprojekci a služeb vizuálních umělců.
Obavy, že by vás Ornamenty zahltily pseudofolklórismem a přestylizovaností, jsou liché. Zní přitažlivě vzrušivě, staví na momentech překvapení střetu minulosti se současností a vůbec nemáte pocit, že by s vámi někdo hrál falešnou hru na ryzí vesničany zčistajasna propadnuvší jazzové world music.
Hudba jako střet kultur
Společnému vystoupení Ivy Bittové, zpívajícího amerického jazzového bubeníka Hamida Drakeho a pražských Clarinet Factory také v Náměšti předcházelo zkoušení. Nikdy předtím se v této formaci nesešli, takže další dramaturgův chvályhodný risk. Se šťastným koncem, samozřejmě, i když koncertu na nádvoří občas scházela jiskra, cosi pohlcujícího. Ale to může být problém spíš autora těchto řádků, který jinak na umění bubeníka mohl oči nechat.
Portugalský akordeonový kvartet Danças Ocultas měl s brazilskou písničkářkou a violoncellistkou Domou La Nena výhodu: vystupují spolu častěji a natočili dokonce epíčko. Nevšední hudba nestojí na kontrastu ani těsném propojení, účinkuje někde uprostřed, zato silně. A sólový blok uvolněné La Neny patřil mezi naprosté top okamžiky letošních Folkovek.
Nejvíc ale asi zaujal koncert tria norského houslisty Gjermunda Larsena – magnetizující, nepopsatelně krásný a zbavující potřeby žánrově kategorizovat. Tápete-li, kde začíná a končí hranice mezi tradicí a klasikou, hledáte-li v hudbě oporu pro povznesení, vsaďte na Larsena.
Krajané – kapela Valkyrien Allstars vedená houslistkou Tuvou Syvertsen – podobnou magií nedisponují, protože na rozdíl od Larsena folkrockově vyprávějí severské příběhy, což se nevylučuje s rovněž velkým zážitkem.
Ten místy chyběl pátečnímu písničkaření, což může být opět osobní dojem. Uhranutí Petra Linharta krajinou Sudet věříte, hudebně už méně. Britský písničkář Pier Faccini zprvu v zákulisí okouzlil rozhodováním, zda si uvázat kravatu, nebo ne – důkaz, jak vážně koncert bral – jeho „něžná bouře“ ale postrádala občas napětí, nevyšla z intimního rámu a na konci splývala.
Náměšť Glena Hansarda miluje a on jí to upřímně vrací. Do vystoupení na nádvoří dal s kontrabasistou všechno a sympaticky vyzněly dopředu neohlášené hostovačky. Lucie Redlová si s ním zazpívala Falling Slowly a s dlouholetými přáteli Longital odehrál jejich skladbu A to je všetko.
Tajemství skrývající se pod názvem kamanche poodkryl v Náměšti izraelský hráč Mark Eliyahu, doprovázený kytaristou Alonem Amano Campino a otcem Pirisem, virtuosem na loutnu tar.
Zvukově fascinující svislé housle pocházející ze starověké Persie, kam se po Hedvábné stezce dostaly z Číny a následně se rozšířily do celé Asie a severní Afriky, jsou dnes považovány za nejvýznamnější umělecký nástroj klasické hudby Středního Východu. Možná představa publika o lidovém hudebníkovi vzala v melodicky líbezných, harmonicky propracovaných kompozicích okamžitě za své. Mix západní i středně východní klasické hudby přecházel místy do až spirituálního vyznění, z něhož Marek posluchače vytrhoval dramatičtějšími pasážemi, odvislými od svého zájmu o filmovou hudbu a artrock. Poskytl tak důkaz, že vývoj izraelské „art music“ ženou dopředu moderní doba a vlivy z celého světa. „Podívejte se na mě, narodil jsem se v Dagestánu, jsem napůl Žid, napůl Rus, manželka je Polka, v rodině máme marocké předky a studoval jsem v Řecku a Azejbardžánu. Moje hudba proto stojí na střetu kultur,“ vysvětlil Mark.
Na koncertech dvou kapel z Afriky nebylo ani tak důležité, že rozbláznily málem každého, kdo se v parku nacházel. To se dalo předpokládat, v dramaturgickém kalkulu – umožnit lidem vypustit páru – by ale nemělo zaniknout, že nás v Náměšti roztančila velmi horká želízka současné africké hudby. Jihoafrické Abavuki a malijský BKO Quintet navíc spojuje potřeba vykašlat se na tabu: kluci z Kapského města smíchali styl kwaito s tradicí, Motownem, Mozartem a Felou Kutim a Malijčané odvážně propojili kultury griotů a lovců z Wassoulou, za účasti Adama Coulibalyho, mistrovského hráče na harfu kamalengoni.
A jsme zase u odvahy, tématu letošního ročníku. Otázkou je, jestli odvaha není v titulu Folkových prázdnin permanentně už léta, jenom tak nějak skrytá za skromností a přesvědčením, že připravovat Folkovky jinak, řekněme běžně, by Michala a jeho přátele nebavilo. Protože zase tak dlouho tady nebudeme, abychom museli marnit čas poslechem stále téhož; nehledě na to, že pokud možnost být dramaturgem vnímáte jako způsob komunikace s hudbymilnými lidmi, ideálnější prostředí než festival v Náměšti abyste pohledali.
Foto: Yvett Stránská
Jiří Moravčík
