O věčném cestování hudby
09.06.2014 | Největší německý festival world music, folku a tradiční hudby nabírá rok od roku stále víc návštěvníků, což jen potvrzuje jeho výjimečnost. Programově se za uplynulých pětadvacet ročníků částečně proměnil, ale to potkalo snad všechny podobné druhy evropských festivalů, ráz pestré a objevitelské akce si ovšem Tanz und Folk spolehlivě drží.
Letos do Rudolstadtu dorazilo během čtyřech dnů hodně přes osmdesát tisíc lidí napříč všemi generacemi. To číslo ohromuje pouze na papíře, protože malé duryňské městečko s dvacítkou scén, zahrnující rozsáhlý park, hrad, kostel nebo divadlo i tak početný dav zvládá. Díky důkladné organizaci a vstřícnosti publika, v němž nenarazíte na opilecké party, které sem zabloudili náhodou. Všichni přijeli za hudbou, přednáškami, workshopy a nepřenosnou atmosférou. Dramaturg a ředitel festivalu Bernhard Hanneken potřebám návštěvníků rozumí a dokáže jít s dobou: ví, jak vyvážit náročnější, komornější program s večerními koncerty v parku připomínající taneční párty. Letos v daleko větší míře vyšel vstříc i německému publiku: koncertů domácích umělců výrazně přibylo, což se evidentně podepsalo na zvýšené návštěvnosti. Ne všichni mohli přijít zahraničním hostům po chuti, německý hip hop je přece jenom trochu silná káva, nicméně v Rudolstadtu se tím nemusíte trápit: stačí poodejít na jinou scénu, například na hradní nádvoří za tureckou zpěvačkou kurdského původu Çiğdem Aslan.
Její debutové album Mortissa bylo obecně považováno za jednu z
nejvýraznějších nahrávek loňského roku. Nadchlo i do jisté míry překvapilo: od
Kurdky by totiž málokdo čekal že bude zpívat písně rembetiko - v podstatě symbol řecké hudby. V duchu názvu alba -
silná, nezávislá žena odhodlaná odhodit tradiční závoj a bavit se - protnula
Aslan historii rembetiko, hudby řeckých utečenců z Malé Asie, tedy tureckého
Smyrna, kteří v hašišových doupatech, kriminálním podsvětí a ghettech řeckých
měst Pireaus a Thessaloniki zpívali ve 20. letech minulého století smutné písně
rembetiko na způsob léku z beznaděje, stesku a zničených snů. Také Kurdové
nemají dodnes v Turecku na růžích ustláno, takže pokud se Aslan upnula k
"blues Egejského moře" dává to smysl. Doprovázená vynikající
akustickou kapelou ale i ona, přes všechnu teatrálnost a emotivnost rembetiko,
dokázala spoustu lidí decentně roztančit.
Řecko-arménský
mystik, duchovní vůdce, spisovatel a skladatel Georgi Ivanovič Gurdžijev (1866-1949)
má svůj klub dokonce i v Praze; ozvěna jeho hledání harmonického života ( tzv.
Čtvrtá cesta) překročila všechny světové hranice, podobně jako kdysi Gurdžijev,
hledající tradiční způsoby esoteriky a mysticismu po střední Asii, severní
Africe a Evropě. Gurdžijevova výuka "esoterického křesťanství"
spočívala vedle knih především v uvádění duchovní hudby a specifických,
choreograficky dotažených tancích. Zkomponoval je ruským skladatelem Thomasem
de Hartmannem ve dvacátých letech, oba silně ovlivněni tradiční středoasijskou
hudbou a pravoslavnou liturgií. Na album Sacred Hymns je v roce na labelu ECM
dokonce natočil Keith Jarrett, nejpřirozenější cestou se ovšem vydal arménský
klavírista a skladatel Levon Eskenian
s Gurdjieff Ensemble. Soustředil se
na původní tradiční zdroje s kořeny převážně v Arménii, Řecku, Turecku a v
arabských zemích. Osmičlenný ansámbl pro ECM nahrál velmi chválené album Music
of Georges I. Gurdjieff (2011), ale přece jenom nejlépe ta hudba vyzní na
koncertech, se vším vířením rámových bubnů, s pronikavým zvukem duduku, flétny
ney, sborových i sólových hlasů a strun houslí kamanche, santuru nebo louten
oud a saz. Bez předchozích vědomostí o pozadí té hudby, vám jako duchovní
těleso Gurdjieff Ensemble rozhodně nepřijde. Vznosnou majestátnost stoupající
až do kopule rudolstadtského kostela svádějící k rozjímání, totiž střídaly
rytmický intenzivní mezihry, trhající doslova tělem, což dobře vnímalo na druhý den i publikum na
venkovní scéně, kde ansámbl potvrdil pověst naprosto mimořádných
instrumentalistů, schopných strhnout i běžného posluchače.
Tanzánská hudba včera, dnes a zítra
Každoroční témata - Magická země a nástroj - řadí Rudolstadt mezi unikátní festivaly. Dramaturgové si vždy dávají práci, aby hudbu z konkrétní země představili v celé šíři nebo z ní minimálně vyzdvihli nejzajímavější odnože, často méně známé, pro danou zemi nebo tamní region ovšem charakteristické. Letošní souhrn přednášek a koncertů věnovaných Tanzánii předčil snad všechna očekávání a kdo o hudbě státu z východního pobřeží Afriky něco málo věděl, docenil, jak přesně dramaturgové cílili, aby vyváženě představili kapely z hloubi historie i zástupce moderních stylů, včetně těch naprosto čerstvých z ulic metropole Dar es Salaam.
Při pohledu na tanečnice skupiny Kaya Baikoko zakrývali návštěvníci svým dětem oči, nebo je rovnou odváděli pryč. Tanec - převážně vrtění zadečky - neskrývaně evokující sex naháněl místy opravdu červeň do tváří, případně budil otázku, jestli to už není na hraně, jenomže takhle se dnes v Dar es Salaam na ulicích a svatbách veřejně provozuje velmi starý tanec ngoma ya ndani, určený kdysi původně pouze ženám; praktikoval se mimo dosah mužů a souvisel s rituálním uváděním dívek do dospělosti.
Ngoma ya ndani
se od 90. let etabloval ve velkoměstském prostředí pod novým názvem baikoko, což potvrzuje fakt, že vývoj
africké hudby nikdy nebyl a také nebude uzavřený.
Ngoma music je zastřešující termín pro mnoho tanzánských regionálních stylů a rytmů. Základ tvoří bubny (ngoma) nejrůznějších druhů a velikostí. Příběh zrodu baikoko nese všechny znaky novodobých afrických zázraků souvisejících s migrací vesničanů do měst, jejichž hluku a sociálním potřebám se musejí hudebníci přizpůsobit.
Mladý zpěvák Juma
‚Maya’ Husseind z vesnic v okolí přístavu Tanga dorazil do Dar es Sallam v 90.
letech: s ngoma music by se v ulicích dunících hip hopem zřejmě neuživil, takže
dřevěné basové bubny a dechové nástroje ze zvířecích rohů nahradil plastovými
replikami (instalatérské trubky), chřestítka plechovkami a ke zvýšení efektu
přizval do skupiny Dogo Dogo Stars tanečnice. Okamžitý úspěch vedl ke vzniku
dalších podobných souborů, k nimž patří Kaya Baikoko. Jedná se o velmi
rytmickou a značně syrovou, neučesanou, z Dar es Salaam těžce přenositelnou
hudbu, kterou ani v Rudolstadtu nebyli všichni schopní vstřebat, nicméně pro
odborníky je to další výrazná zkušenost s moderní velkoměstskou africkou
hudbou. Zahrnuje také docela nedávno vzniklý styl mchiriku - zvukově nekompromisní afrofunk chudinských předměstí Dar
es Salaam, směrem dál do centra metropole zlatou mládeží opovrhovaný. Té patří
"oficiální", mediálně tlačený a mezinárodně proslulý moderní
tanzánský hip hop nazývaný bongo flava.
Také mchiriku zformovalo prostředí ghetta, nedostatek financí a materiálních
možností. Drahé aparatury nahradily megafony zavěšené na stožárech a programování
hudebních základů laciné casio na baterky. Do tranzovního rytmu pak naskakují
„hruboslovní“ rapeři s akrobatickými sexy tanečnicemi. Nejslavnější skupina Jagwa
Music uspěla před časem na festivalu Womad, i jinde v Evropě, třeba u nás na
Respectu a spolupráci potom její zpěvák Kazimoto
navázal v Německu s turntablisty (hráči na gramofony), bratry Andreasem a Johannesem Teichmannovými, kteří mají s hudbou východní Afriky
letité zkušenosti. V této
sestavě v Rudolstadtu odehráli novou
verzi mchiriku, kdy primitivní casio nahradila sofistikovaná elektronika. Jak
tento nový projekt uspěje, ukáže budoucnost, taneční potenciál ale má.
„Jezdím
do Afriky abych vypátral ztracenou hudbu, požádal umělce o svolení k vydání a
zaplatil jim za práva, to je pro mne zásadní. Strávil jsem také hodně času
hledáním starých plakátů, dokumentů a osobních příběhů. Chcete-li získat
ucelenou představu o africké scéně 70. let, musíte se snažit najít lidi, kteří
pracovali v hudebním průmyslu. Zvukaře, manažery, majitele klubů, muzikanty a
nakladatele. Jsem si jistý, že v Africe existuje úžasná hudba, která by byla
jinak navždy ztracená a já se snažím přispět k tomu, abych tohle nebezpečí
omezil,“ vysvětlil filosofii německého labelu Analog Africa sběratel, DJ a
producent Samy Ben Redjeb. Od roku
1999 shromáždil v terénu množství nahrávek, fotografických a písemných
materiálů a před zničením zachránil tuny singlů a studiových pásů. Hudbu zlaté
éry africké hudby ale neuvádí znovu do oběhu pouze skvostně a pečlivě
zrestaurovanými alby: žijící veterány přemlouvá k návratu a sestavuje z nich
regulérní kapely. V Rudolstadtu představil tu nejnovější: Black Warriors s legendárními zpěváky Hassanem Bichuka a Cosmasem
Chidumule, obklopenými zdaleka mladšími hudebníky. Redjeb stál na kraji podia
za laptopem a nezdálo se, že by do tanečně energické muziki wa dansi výrazně vstupoval. Základní tanzánský hudební žánr
vznikl ve 30. letech minulého století ovlivněný kubánskou hudbou linoucí se z
rádií, zanedlouho ale vše překryla a zcela nový ráz mu dodala kytarová konžská
rumba (soukous), kterou si v Tanzánii - i díky svahilštině - převzali po svém;
proto někdy čteme o tanzánské rumbě. Black Warriors nasadili fascinující,
takřka nestíhatelné tempo a naživo stvrdili výstižný popis konžské rumby
pronesený kdysi konžským skladatelem Ray Lemou: "Vezmete frázi, opakujete ji a opakujete a opakujete, dokud se vám
nezatočí hlava." Což se mnohým návštěvníkům během koncertu skutečně
přihodilo.
Bluesová arabicana a návrat folkových legend
Multikulturní
projekty v Rudolstadtu převažovaly a v prolínání vzdálených stylů, nástrojů,
přístupů a tradic dnes už nikdo nespatřuje módní "etnické trendy",
nýbrž důsledek věčného cestování hudby. Někdy se fakt nezadaří a výsledné
projekty kloužou po povrchu nebo na hraně trapnosti, jindy se nestačíte divit,
co všechno do sebe zapadne s lehkostí, kdy výsledkem jsou radost a vyložená
krása. Mezinárodní skupina NO Blues
sídlí v Holandsku a svou hudbu představuje jako 100% Arabicana. Odkaz k
Americana je zřejmý: směs blues, country, bluegrassu, rock´n ´rollu. NO Blues
do ní ovšem přidávají výraznou arabskou příchuť (zpěvák a hráč na loutnu oud Haytham
Safia) a africké rytmy (perkusista Osama Mallegi). Zbývající tři Holanďané pak
neodolatelné melodie, kytarové vyhrávky a bluesový drive.
"Jsme We Banjo3 a máme vizuální problém," zakřičela do davu čtveřice iských rychlíků We Banjo 3 a rozjela strhující taneční mejdan.
Kanadská písničkářka Caracol si od experimentů udržuje odstup, spíš u ní převažuje retro obdiv k 60. létům a s kytaristou a bubenicí jim to zpívalo místy jako Crosby, Stills & Nash.
Nepředvídatelný americký
rocker Arto Lindsay nové vlastní
desky nevydává a věnuje se spíš hudbě pro moderní balet. A tak každé - v Evropě
vůbec ojedinělé - setkání s Lindsayem naživo lze považovat za svátek. Stalo se
tak i v Rudolstadtu.
Potemnělé a neposlouchatelné emocionální písničkářství bývalého triphopového dýdžeje Finka nevytěsňuje odkaz anglických velikánů Nicka Drakea a Johna Martyna a jeho koncert patřil k nejvíc navštíveným.
Platilo to tako
pro strhující, energicky až spalující rodinnou skupinu Alaev Family z Izraele, jejíž židovští předci pocházejí z emirátu
Buchara, rozkládajícího se v letech 1785 – 1920 na území dnešního Tádžikistánu
a Uzbekistánu. Koncert jako vždy rozjeli do nejvyššíchmožných otáček.
V Evropě naprosto neznámá japonská čtrnáctičlenná kapela Turtle Band rozdrtila publikum směsicí rocku, tlukotu bubnů taiko a hlasem leadra Yoshikiho. Punk rock ze Země vycházejícího slunce. Slovy nepopsatelné, žádný čajový obřad.
Mezi
nejočekávanější letošní události patřilo dopředu společné vystoupení dvou ikon
anglického folku: uctívané zpěvačky June
Tabor a skupiny Oysterband; bez
přehánění oslava synergie hlasů, věků a životapohledů. V roce 1990 natočili
album Freedom & Rain, brané za absolutní klasiku. Před třemi lety u
příležitosti oslav třicátých narozenin magazínu fRoots se k němu na ojedinělém
koncertu vrátili, ale dočkali se takových ovací, že jim vlastně nezbývalo nic jiného, než se
znovu vrátit do studia a deska Ragged Kingdom už pomalu také míří do čítanek.
Na nádvoří hradu převládala starší generace, nicméně žádné staromilské rozjímání se nekonalo: Tabor s Oysterbandem na obě alba vedle vlastních skladeb totiž zařadili své oblíbené skladby od Velvet Underground, PJ Harvey, Jefferson Airplane nebo Joy Divison a jakkoliv je překódovali do britského folku, od rockového ostří a vášnivosti je neodstřihli.
Velkolepjejším koncertem letošní Rudolstadt snad ani nemohl vyvrcholit, přičemž podlehnout Britům nedalo žádnou práci ani návštěvníkům, kteří na festival přijeli především hledat nové objevy ve world music. A těch se dočkali i letos, protože na tom filozofie a dramaturgie Rudolstadtu stojí
Fotogalerie: TFF 2014
Jiří Moravčík
