Folkové prázdniny - Kůň v hudebním Babylonu
26.08.2014 | Pro jeho název festival média stranící se zakonzervovanému českému folku nešťastně ignorují. Stejně tak zarytí folkaři: program náměšťské akce pro ně představuje doslova exotické území, kde by většina z nich zřejmě zabloudila.
Letošní nová přezdívka - Colours of Oslava - pak trefně vystihuje o co na Folkových prázdninách jde: podobně jako v Ostravě o neustrnulé objevování pro našince neznámé a přesahové hudby z celého světa, zasazené do vstřícné atmosféry malého města, dobře si vědomého na čem neobyčejném se podílí.
Nemysleme zpětně pouze na silnou, zážitkovou hudební dramaturgii vyváženě počítající s "odpočinkovými" koncerty domách kapel. Festival stojí na obsáhlém celodenním programu, zahrnujícím workshopy se zahraničními hudebníky, nespočet interaktivních a výtvarných dílen pro malé i dospělé, Matějem Formanem báječně vymyšlený Divadelní den, konferenční Kolokvium, odpolední Rozpravy o hudbě, odpolední free koncerty, výstavy, výlety. Zkrátka pole působnosti je vám od božího rána otevřené: tempo pak na vás, štvance z vás Folkové prázdniny určitě neudělají. A když park večer utichne, přesouvá se dění do kempu k ohni, kde se mládež s kytarami přirozeně prolne se zahraničními hvězdami do jednoho jamujícího chumlu, rozehnaného nezřídka až s ranním svítáním. Zkušenost praví, že něco takového není ani v zahraničí běžné, zatímco v Náměšti ano. Proč? Častokrát se ukázalo, že i zpočátku "nafrněné", na docela jiný servis zvyklé zahraniční hvězdy během několika hodin pobytu pochopí, že se ocitly "na návštěvě v obýváku přátel" a manýry nechají v předsíni. Luxusní cathering rády zamění za domácí, "rukodělnou" regionální stravu, podlehnou úsměvným oťapkávačkám, jak se v Náměšti říká průvodcům kapel, a ochotně, upřímně a bez ponoukání se s nimi zapojí do festivalového dění, jehož rodinnou atmosféru si jsou navíc schopné užívat. I letos se proto většina workshopů programově nakonec převrátila: muzikanti tahali rozumy z publika. Otázek z jejich strany vůbec padá hodně: historie města, země, zámek, galerie uměleckého kováře Pavla Tasovského, zvědavé a uvolněné publikum...a někdy jen zírají a fotí. Třeba jako angličtí Spyro sedící v kavárně na náměstí vedle stojícího koně, kterého jim moderátor Ďoubal jen tak mezi řečí představil jako svého kamaráda.
Mechem nezarostlí folkaři
Důvodů, proč se festival důrazně na hlavním podiu odstřihl od většinového českého folku existuje hodně a nadále platí většina z nich. Dramaturg Michal Schmidt před lety správně usoudil, že sázka na něj představuje zbytečnou podporu zatuhlosti odstřižené od okolní reality. Osobní okrádání sebe sama v možnosti dalšího poznávání a držení palce na tepu doby. Ne za každou cenu, nicméně s vědomím, že poslouchat stokrát obehrané znamená až příliš krutou ztrátu času. Pokud byste se někdy ocitli v jeho roli, vyjížděli pravidelně na zahraniční festivaly a padali tu do mdlob nad tisíckrát originálnější a ve všech směrech inspirativnější folkovou hudbou, asi byste po návratu také okamžitě zapomněli na neinvenční provinční brnkání. Čest výjimkám, pochopitelně.
Folk žije, prsí se například stejnojmenný domácí projekt a vybízí k podpoře hudby u níž je opak pravdou: tenhle folk nežije, ale přežívá. Možná to bude i tím, co si o něm autoři projektu myslí: nepodléhá módním vlivům. Rozuměj: moderní boty si u nás vyzujte přede dveřmi. Ono vůbec čtení úvodního prohlášení připomíná recept na dogma, podtržené myšlenkou o "stravitelnosti pro posluchače napříč věkovým spektrem". A nejvíc ze všeho zoufalé tradicionalistické svolávání do zbraně pro zachování status quo toho našeho milého, zpěvného, nekonfliktního, do sebeobdivu zapouzdřeného většinového českého folku, dobrovolně a snad i s pýchou se vzdávajícího ambicí zaujmout i mimo tuto scénu. Ale nechť, každý je strůjcem svého štěstí a té snaze sdružovat se lze porozumět: jako způsobu obrany před aktuálním folkem, jaký už několik let proudí ze všech možných světových kanálů a teď už i z Čech.
U nás o folku pořád mluví tolik lidí a na každém rohu narazíte na festival folkové hudby. Při bližším pohledu ale zjistíte, že se podobají jako vejce vejci, což má své vysvětlení: zpátečnické dramaturgie setrvávající na názoru, že nad ten náš „milovaný český folk“ pořád není, čímž padá i důvod zvát zahraniční hosty a na domácí scéně trvat na důsledném oddělovaní zrna od plev. Není těžké za tím vidět i strach z konfrontace a z prozření v těžké konzervativnosti léta systematicky a sofistikovaně udržovaného publika, odmítajícího pak jakékoliv alternativní a jiné novoty málem jako čert svěcenou vodu.
Poslechněte si výherce některých soutěží a poleje vás stud z té zabržděné hudební selanky, jejímž vítězům porotci, dramaturgové, spříznění publicisté a vlastně i publikum vtlouká do hlavy jak jsou výjimeční tak dlouho, až tomu ti folkoví nováčci uvěří. Vůbec je přitom nenapadne, že je někdo vědomě zašlapává do průměru, že prvotním cílem porotců je záměr nepouštět si do klidného stáda vlka, protože by je na místě všechny sežral. Ale proč se tomu vlastně divit: okolo folkových festivalů a podobných soutěžních seancí se už desítky let motají stále ti samí porotci a dramaturgové, přesvědčení o své folkové pravdě a připomínající dráby, bedlivě ve stádu udržující pořádek a pocit, že navzdory době, okolním změnám a kritice zvenčí i zevnitř se šine tím jediným správným směrem do hermeticky uzavřené poslušné komunity. Tady hledejme příčiny tristního stavu většinového českého folku: jeho zasloužilí, za dramaturgickým zenitem se pohybující naslouchaní vůdci bez jakéhokoliv přesahového pohledu na současnou hudbu dokázali členské základě vštípit destruktivní názor, "že důležitější než být čtvrtý v republice je být první v naší ulici".
Anglický folk se svého času také zarputile bránil novotám a uzavřel do ulity. Tradicionalisté ze svého klubu nekompromisně vylučovali každého, kdo měl v úmyslu "ten jediný správný folk" zaplevelovat modernou, až zarostl mechem a mladou generaci vyloženě odpuzoval. Strastiplnost nedávných let, kdy anglický folk slovy novináře Colina Irwina „vedle mediálního útisku postihlo neskrývané nepřátelství k národnímu dědictví“, je ale minulostí. Angličané přitom nepřinášejí v zásadě nic nového, pouze vzali na vědomí realitu hudební scény 21. století. A otevřeli se jí.
Nejprve přišla v Náměšti dobře známá Eliza Carthy a "pupkatým chlápků ve vytahaných svetrech s kytarou" spadla čelist: najednou je už poslouchali jen staří, věrní a otrlí.
Od konce 90. let england folk music představuje instituci ochotnou si přiznat, že beze změn by zůstala všem jenom pro smích. Možná si to někteří neuvědomují, ale tenhle proces máme možnost už několik let sledovat v přímém přenosu: po světě údiv vzbuzující umění Waterson:Carthy, Spiers & Boden, Lau, Lisy Knapp, Sama Lee nebo The Unthanks jsme měli možnost na Folkových prázdninách díky prozíravému Michalu Schmidtovi slyšet. Žádný jiný folkový festival v České republice si na to dosud netroufl. A co je na tom nejbáječnější? Odezva publika v Náměšti: ne vždy okamžitě odvázaného. Někdy bylo nuceno poslouchat opravdu těžké klády, přesto pohled na lidi, vytleskávající letos anglické folkové minimalisty Spiro musí Michala Schmidta hřát (nehledě na to, že se během Folkovek dozvěděl, že Spiro byli letos vybráni na Womex; rozuměj: před celým světem označeni za mimořádné).
Předtím narvaná kaple při nočním koncertě a na druhý den velký zájem o workshop přitom dokázaly, že u Spiro se nejednalo o povinnou úctu; ani o náhodu. Publiku v Náměšti jako už kolikrát předtím došlo, že má možnost poslouchat aktuální, naprosto výjimečnou hudbu, jejíž náročnost je pouze relativní.
Cloud Cult: poprvé v Evropě a hned v Náměšti
Současný trend přihlášení se ke kořenům, co se šíří celým světem, není ani tak o nostalgii, odvíjí se od potřeby vrátit se k samotné podstatě hudby: neodlidštěné technikou a nevyprázdněné hitparádovým produktovým kalkulem. V osobní rovině si pak pod silným proudem upnutí k akustickým nástrojům, folkovému písničkářství, inspiracím lidovými tradicemi, poezií spjatou s přírodou a hudbou vyvěrající z odvěké přirozenosti, můžeme představit vzpomínky na kouzlo 60. nebo 70. let. Nebo také sen o době, jejíž vytrácející se hodnoty uprostřed uspěchané civilizace nabývají najednou nových platností a smyslů. Vydat se proti proudu času, nalézt v sobě tvůrčí svobodu a vysmeknout se z popového mainstreamu ale vyžaduje odvahu, jen tak každý to nedokáže, navíc úplně všem "přeonačeným" rockerům a popíkářům jejich "útěku do lesa" nevěříme. Sympatického trendu - jak už to tak v hudebním průmyslu bývá - se chopili vykutálení šíbři: proto je důležité neskočit úplně každému na lep a pečlivě naslouchat, komu na zádech sedí faleš.
Američtí Cloud Cult - osobní vítězství a splněné přání Michala Schmidta - patří k posthippiovským hudebním komunám typu Edward Sharpe and the Magnetic Zeros nebo Elephant Revival, což je míněno obdivně. Ne každému přijde jejich otevřené rozdávání se až na dřeň uvěřitelné, nebo, řekněme, důvodné: se vší tou láskyplnou všeobímajícností. Jenomže i v Náměšti se ukázalo, kolik lidí po takovém laskavém pohoupání touží. Cloud Cult v sobě nemají tolik soulové živelnosti jako Edward Sharp: jejich leadrem Craigem Minowa trýznivě odzpívané skladby se nesou na daleko osobnější vlně. Nesahají po dramatičtějších vrcholech, čekatele prudkých rytmických změn zklamou, ovšem v souhrnu, celá nádherně sezpívaná kapela, vynalézavé aranže, přítomnost dechů, smyčců a melodicky silné písně, nedávají šanci na razantní, neodvolatelný odsudek. Cynici odešli jako první a po nich někteří "hudební znalci", v kuřáckém koutku se ale nakonec ukázalo, že Cloud Cult dokážou dát šanci, bez nutkavé potřeby je zadupat do země jako výrazně podbízivé. To mě přišlo sympatické. I s ohledem na nejpočetnější letošní dav přihlížejících, zahrnující návštěvníky z Rakouska, Německa, Holandska nebo Slovenska, toužících naživo spatřit kultovní americkou kapelu při jejím prvním evropském vystoupení.
Povznesení v parku a stepování v Jízdárně
Ještě donedávna Karolina Cicha leckomu evokovala polskou Patti Smith; tak alespoň na předchozích albech zněla. Studia literatury a historie, zájem o židovskou kulturu a polskou tradiční hudbu ji ale postupně přivedly - bez potřeby zbavit se avantgardního rozpětí - do regionu Podlesí.
Na albu Wieloma językami (Devět jazyků) i na koncertu se drží formátu písniček: divokých, expresivních, melancholických, nicméně pořád melodicky uhrančivých. Zrcadlí se v nich historie regionu, v němž vedle sebe stojí křesťanské chrámy, pravoslavné kostely i starobylé synagogy. Jedinečnou národnostní a kulturní směsici předestřela Karolina zpěvem v devíti jazycích; doprovázela se na akordeon, klávesy, spouštěla samply a používala elektronické bicí. S hráčem na elektronické violoncello, hrdelním zpěvákem a sběratelem exotických nástrojů Bartem Pałyga působili jako jedinečná jednotka sloužící písním, o kterých jsou přesvědčeni, že bychom je měli slyšet. Skvělý, spontánně vygradovaný koncert.
Akordeonista Jerzeg Bawoł, Tomasz Kukurbę střídající violu s houslemi a flétnou s kontrabasistou Tomaszem Lato - tedy krajané Kroke - od tradiční židovské klezmerské hudby jako prvotního impulsu postupně přešli k novodobosti, dostali se do překvapivých končin židovské diaspory s celou řadou odboček k sefardské a arabské hudbě, rocku nebo popu.
Kroke jsem se kdysi zeptal, jestli jim nevadí, když v jejich hudbě slyším hodně artrocku. Nezaskočil jsem je: „Vůbec ne! Vždyť je to pravda a náš způsob práce."
Zámeckým parkem se artrockové skladby nesly až v závěru nedělní noci: pocit absolutního povznesení jsem přitom nesdílel pouze sám.
Kanadská houslistka, zpěvačka a stepařka April Verch reprezentovala klasický příběh celosvětového zviditelnění lokální hudby. Pochází z Ottawského údolí v provincii Ontario, kam v minulosti zamířili především evropští přistěhovalci, což postupně vznikající místní unikátní hudbě dodalo značně pestrý charakter. Těžko bychom o ní možná dodnes cokoliv tušili, pokud by se jí April nevěnovala s takovým zanícením a zároveň s přesvědčením, že pokusit se překročit hranice údolí může té hudbě a místnímu turistickému ruchu do budoucna jenom prospět.
Jako velmi mladá už získala nominaci na nejvyšší kanadskou hudební cenu Juno a jako první žena se stala houslovou šampiónkou v Canadian Open Old Time Fiddle Championship a Canadian Grand Masters Fiddling Competition.
Nejvíc toho odkoukala od hudebníků z Ottawa Valley, teorii ale studovala také na Berklee College of Music a po boku světoznámého amerického houslisty Marka O'Connora a alba si nechala produkovat od Bruce Molskyho a Dirka Powella.
April není sólistka, vždycky kolem sebe měla vynikající hudebníky. V současnosti tvoří trio s kontrabasistou a banjistou Cody Waltersem a kytaristou Hayes Griffinem. V této sestavě se představili loni na veletrhu Womex ve Walesu a delegáty tu hodně zaujali, včetně Michala Schmidta a tak se letos mohli s hudbou z údolí vydat na evropské turné.
Prvně vám April připomene americké country, zvýšený důraz na skotské a irské tance - a tím i divočejší povahu skladeb - nicméně vaši domněnku poopraví a ve chvíli, kdy začne April rytmicky stepovat, hrát a zpívat najednou, na jakékoliv country zapomenete. Tohle byl hodně vydařený koncert.
Blaženost s Bezobratry
V předvečer Colours of Ostrava proběhl první showcasový festival Czech Music Crossroads. Porotou Sedmi statečných vybraných jedenáct kapel ze všech žánrů se na něm představilo bezmála padesátce zahraničních agentů, promotérů a novinářů. Sumář jejich názorů, rad a poznatků se teprve zpracovává, už z prvních reakcí a rozhovorů je ovšem jasné, že česká a moravská hudba má podle nich šanci ve světě uspět. Na Crossroads například hodně zabodovala skupina Bezobratři: odborníky ceněná za odlišný přístup k moravské lidové hudbě. Zakladatel veletrhu Womex, hudebník a producent Ben Mandelson, ředitel rakouského festivalu Glatt&Verkehrt Jo Aichinger, britský novinář a expert na východoevropskou hudbu Andrew Cronshaw nebo brazilský klavírista Benjamin Taubkin u Bezobratrů kvitovali absenci úmorného, dávno překonaného folkrockování ve prospěch šťastného prolnutí intuitivního novátorství moderních ohlasových skladeb vyvedených z osidel folkloristické tradice, podpořených fantastickými vokály a neběžnou nástrojovkou. Bezobratrům paradoxně pomáhá i to, že nevymetají kdejaký festival, není jich všude plno, každý koncert si dokážou užít, soustředí se na hudbu a ne na hodinky, jestli ten den stihnou ještě jeden kšeft. Znějí pořád čerstvě, sálá z nich skromnost, pokora a zdravá nervozita. Na posluchače proto působí jako balzám. Do Jízdárny jsem na jejich vystoupení přivedl Shinu s Danem (slovenské duo Longital) a zajímalo mě, jak na ně první setkání s Bezobratry zapůsobí. "Opravdu velmi krásná hudba," vyznala se upřímně Shina.
Ostatně část Bezobratrů si naopak nenechala ujít fantastický noční koncert Longital, pro mnohé jeden z vrcholů letošních Folkovek. Napsat, že do něho dali všechno, by bylo nespravedlivé, protože rozdat se a otevřít se naplno k nim patří, přesto se nemohu zbavit dojmu, že v Náměšti Shina s Danem se svou až dráždivě poeticko- expresivní hudbou vystoupali do dalšího patra blaženosti.
Lekce z moderní africké hudby
V úvodním článku v Katalogu festivalu, každoročně dotaženého až do konce česko-anglickými profily a neodolatelnou grafikou Rosti Pospíšila, stálo: "Setkání se světově proslulým malijským griotem Bassekou Kouyatem si nenechte ujít, obzvlášť v momentě, kdy ngoni zapojí do zesilovače, dá si ho za hlavu jako Hendrix a pustí se do neuvěřitelného sólování. Možná si řeknete, tohle přece ke griotské kultuře nepatří, takové exhibice nemají vážení kronikáři zapotřebí. A budete mít částečně pravdu, když ale jako mladý stál Bassekou strnule na podium, zpočátku si jeho mistrovství ani unikátní hudby z malijského kraje Segou moc lidí nevšímalo. Pak mu někdo poradil, ať zkusí nějakou show, ta že Zápaďáky spolehlivě upoutá, a ejhle: dnes je z něho globální hvězda, získal nominaci na Grammy, vystupuje nejen s Bélou Fleckem, ale i s Damonem Albarnem a zahrál si s Paulem McCartneyem. Stoletou tradiční hudbu ze Ségou přitom nemusel komerčně ohnout, a podlézavě znesvětit. Aby ji lidé na celém světě s napětím poslouchali, stačilo Kouyatemu jen občas napodobit Hendrixe."
Organizátoři před jeho koncertem odklidili několik předních řad židlí: očekávání tanečníci tím získali větší prostor, což se ukázalo jako prozřetelné. S kapelou Ngoni Ba složenou ze samých louten a zpěvačkou Amy Sacko totiž manžel Bassekou Kouyate od začátku nasadil hlučné a pekelně divoké tempo, zvedající ze židlí i naprosté taneční trotly. Zajímavé bylo naslouchat i odlišným názorům: ti kdo nechtěli pochopit o co šlo nebo, aniž by si předem cokoliv přečetli a přišli za akusticky zvonivou hudbou, Kouyateho přístup šmahem označili za africký cirkus - bez nároku jim to vyvrátit. Naštěstí nepřevažovali; příjemným zadostiučiněním byl pak pohled na k podiu se prodírající přítomné muzikanty s potřebou zblízka prozkoumat, co všechno pravděpodobně největší žijící revolucionář ngoni - i další členové kapely - dokážou zahrát na dvě struny natažené na klacek. Navíc kdo by si nechal ujít takovou lekci z moderní africké hudby.
Sen převedený v milník Folkových prázdnin
Srovnání s německým Rudolstadtem - nebo dalším spřízněným festivalem Glatt&Verkehrt v Kremži - letos nabylo dalšího rozměru: tak jako ony, tak i Folkovky do svého programu zcela poprvé zahrnuly mezinárodní residenční hudební projekt. Vymyslela ho, zprodukovala, muzikantsky zorganizovala a Třemi hlasy nazvala Jitka Šuranská. Opravdu hluboká úcta před rozhledem, nasazením a kreativním vizionářstvím drobné zpívající houslistky, které se tím naplnil dlouhodobý sen.
"Michal Schmidt uskutečňuje na Folkových prázdninách nádherný princip. Účinkující, pokud mohou, zůstávají na festivalu více dnů, setkávají se a večer u ohně spolu jamují. Wolfgang Meyering uspořádal na Windros Folk festivalu v německém Schwerinu totéž, s tím rozdílem, že kromě vlastních koncertů a večerních jamů bylo úkolem nás účinkujících připravit hodinu a půl dlouhý společný koncert. Každý z nás přinesl dvě písně a tři dny se tmelil orchestr v mezinárodním složení. Radost, která vznikla ze společné práce, byla obrovská jak na straně nás muzikantů tak na straně publika. Myslím, že ten projekt je hoden evropské pozornosti a mým snem je uskutečnit ho i u nás v České republice," vysvětlila Jitka Šuranská vznik ojedinělého projektu Tři hlasy.
Pokud její kariéru sledujete, víte, jak dlouho a trpělivě hledala vlastní osobitou polohu, v níž by uplatnila svůj vztah k moravské lidové hudbě, aniž by byla nucená komerčně šlápnout vedle. Přátelství a spolupráce s Jiřím Plockem v Hudecké úderce ji zavedly na zahraniční festivaly a pomohly získat potřebnou sebedůvěru i zkušenosti. Letité jamování na Folkovkách se členy slovenského Tria Pacora pak loni vyvrcholilo natočením debutového alba Nězachoď slunéčko. Mohla si užívat nečekané slávy okolo získání ceny Anděl, namísto toho dolaďovala sólové hraní s loopstationem ( i s ním měla v Náměšti kdysi premiéru) a rozhlížela se po dalších spoluhráčích. Noční koncert v kapli sv. Anny naznačil, jak skvěle si sedla s famózním mandolínistou Martinem Krajíčkem a kontrabasistou a cimbalistou Marianem Friedlem ( oba navíc skvěle zpívají). Tahle sestava má opravdu nesmírně velký potenciál a není těžké pochopit proč. Vedle toho jak nebývale autorsky a umělecky roste, cílevědomá Jitka Šuranská vlastně zúročuje nabyté zahraniční zkušenosti a přístupy k tradiční hudbě.
Odbočka: koncert kosmopolitních Light In Babylon přinesl zajímavou zkušenost s přerodem původně pouličních muzikantů v regulérní skupinu s ambicemi proniknout na běžnou scénu.
Izraelská zpěvačka íránského původu Michal Elia Kamal, fantastický turecký hráč na santur Metehan Çifçi nebo francouzský kytarista Julien Demarque mezi sebou jiskřivě komunikují v mnoha jazycích a stylech; k nejrozmáchlejším dialogům vybízí především zpěvačka Michal s emotivním, uhrančivým hlasem, mnohajazyčností a teatrálními gesty na způsob portugalského fado. U Light In Babylon všechno začíná a končí ve Středomoří a co na albu působí ploše, naživo dohánějí mistrovským hraním.
Jitka se pro letošek stala Michalu Schmidtovi potřebnou, šťastnou a cennou produkční a dramaturgickou pravou rukou: to ona objevila Light In Babylon, vymohla si maďarskou zpěvačku Irén Lovasz (snad se vzpomínkou na její účast v nadčasové skupině Jiřího Plocka Teagrass) a přemluvila je k účasti na Třech hlasech. Potud se to zdá jednoduché: přijedou, něco nacvičí a výsledek společně předvedou. Jenomže: je nutné vzít do úvahy rozdílné kulturní vazby, zapeklitě odlišné jazyky (maďarština, čeština,hebrejština), osobní ambice, charaktery a rozdílná hudební vnímání. Po koncertech Lovász a Babyloňanů si bylo jen velmi těžké představit, jak se prolnou nejen mezi sebou, natož s Jitčiným moravanstvím. Střípky ze zákulisí dvoudenního zkoušení napovídaly, že to opravdu jako po másle zprvu nešlo, nakonec ale zafungovala nejen Jitčina přesvědčivá zapálenost, ale nepochybně i "bavlnkový" pobyt v Náměšti.
"Mělo to být tak, že budeme zpracovávat témata života, tak, jak jde od narození po smrt. Nakonec nebyla primární témata, ale hudba. Všechny zpěvačky jsme začaly přinášet písně, které milujeme. Najednou to spontánně začalo vznikat tak, že jsem holky nechala, aby vybíraly písničky samy. Vždycky jedna z nás přišla s nějakou písničkou, ptala se, co si o ní myslíme, a ostatní dvě odpovídaly, že jasně, ta je krásná. Tohle šlo opravdu samo, hudební nacítění tam bylo obrovské. Pro mě až nepochopitelné, protože jsme ty písničky vybíraly opravdu intuitivně," vysvětlila postupný zrod projektu Jitka Šuranská v rozhovoru pro Deník.cz.
Zpěvačky doprovázela početná kapela: členové Light In Babylon a pražské mezinárodní skupiny Shum Davar a mandolínista Martin Krajíček.
Tři hlasy cíl neminuly: nadchly, do budoucna určily směr, ale co je hlavní, dokázaly zaujmout publikum přesně odhadnutou hranicí mezi vrcholnou vokální a instrumentální exhibicí a posluchačsky vstřícnou nabídkou melodických, rytmicky gradujících skladeb, energicky odezpívaných "třemi hlasy" v různých jazycích. Sborově i sólově. Není jisté jestli velkoorchestrálně dynamický zvuk zní výstižně, nezahrnuje totiž nevázanou a evidetní radost tvůrců. Ani vložené emoce a těkání šťastných očí jednoho na druhého, zvlášť při závěrečné skladbě Za vodů. Jakoby celé dva dny zkoušení dohromady tlakovali kotel, na koncertě ho naplno vypustili a šťastní s odezvy pod něho ještě přikládali.
Sen Jitky Šuranské se tím proměnil v milník Folkových prázdnin.
Foto: Yvett Stránská
Jiří Moravčík
