Hudební Babylon ve skladu cukru
26.05.2014 | Zatímco globálně rozmáchlý veletrh world music Womex se každoročně stěhuje z jedné evropské metropole do druhé, Babel Med najdete vždy na tom samém místě: v bývalých docích jihofrancouzského přístavu Marseille.
Namísto do honosných architektonických skvostů které využívá Womex, ale přes hradbu kontejnerů vstupujete do bývalých skladů cukru, kde na vás okamžitě dýchne všudepřítomné kouzlo mořeplavecké historie. Pankáčské prostředí dřevěných podlah a oprýskaných stěn marseillského kulturního centra Dock de Suds pak souvisí se zdaleka méně oficiální atmosférou panelových diskuzí, přednášek a rozsáhlé prezentace promotérů a labelů. Zkrátka Babel Med představuje docela jiný hudební veletrh, než na jaký jste odjinud zvyklí. A už dávno má svůj zvuk: na koncerty se letos přišlo podívat přes dvanáct tisíc lidí.
Během uplynulých deseti let prošla akce postupnou proměnou: v duchu svého názvu Babel jako Babylon, se po dávných mořeplaveckých trasách vydala daleko od břehů Středozemního moře (Med jako Méditerranée). Ačkoliv hudba z přilehlých zemí a Provence tvoří nadále podstatnou část programu, letošní Babel znovu hostil také umělce z hlouby Afriky, Jamajky, Balkánu a severu Evropy.
A samozřejmě z ostrova Réunion, zámořského regionu Francie nebo z Kapverdských ostrovů, domova ačkoliv už nežijící, přesto nesmrtelné zpěvačky Cesarie Evora. Její objevitel a přítel, producent José Da Silva, kvůli ní v 80.letech dokonce v Paříži založil dnes prestižní label Lusafrica, nepřestávající hledat nové ostrovní talenty. Mladá zpěvačka Neuza to podobně jako Cesaria neměla v životě moc lehké: matka barová zpěvačka, ji zemřela v šesti letech a starali se o ní příbuzní. Na profesionální dráhu proto nikdy raději nepomyslela a pracovala jako číšnice, jenomže geny v sobě nezapřela, občas si před hosty zazpívala. Zvěsti o jejím nezvyklém hlasu se ale donesly k Da Silvovi, přišel za ní do restaurace a Neuzu přesvědčil, aby pro něho loni natočila výborné album Flor di Bila, postavené na tradičních kapverdských stylech talaia baxo, rabolo a sambě. Na Babelu ho s kapelou odehrála skoro celé a přestože je ještě brzy, do budoucna by mohla svět zaujmout úplně stejně jako Cesaria Evora.
Multikulturnost a etnicky nebývalá pestrost Marseille vyplývají z faktu, že přístav je dodnes brán za bránu do Středomoří. Když se procházíte po ulicích nebo zajdete nakupovat na tržiště do arabské čtvrti, nejčastěji vás napadne, jestli jste pořád ještě ve Francii. Místní vám navíc řeknou, že se považují víc za Provencálce než za Francouze a v podtextu cítíte jistý druh křivdy, které pařížská vláda v regionu v minulosti napáchala. Ve středověku byl součástí království Oksitánie, odkud se do dnešních časů zachoval donedávna ještě mrtvý ( protože francouzskou vládou potlačovaný) jazyk oc, jehož právo na používání a návrat do škol si museli Provencálci tvrdě vyvzdorovat. Svou originální verzi oksitánské polyfonie zpívá v jazyce oc také mužský sbor Lo Còr de la Plana z Marseille. Na Babelu vystoupil ve zcela novém projektu Ve Zou Via ve společnosti neapolských zpěvaček Assurd a akordeonistky Enza Pagliara ze Salenta.
Mají hodně daleko k perfektně secvičenému ansámblu, připomínají spíš spontánní setkání, v němž se prolínají úžasně vášnivé hlasy, rozdílné dialekty a tamburínami hnané rytmy. Koncert dokázali až neuvěřitelně vyšponovat do málem tranzovního napětí. A přitom zlehka, pouhým střídáním sólových a sborových vokálů, bezprostředností a tanečním vlněním. Rozdíl mezi tím, jestli si vystoupení užívá víc Ve Zou Via nebo nadšené publikum zaregistrovat nešlo. Přivítáme je na Colours of Ostrava, takže přesvědčit se o tom můžete sami.
Míří tam také Jupiter Bokondji se svou skupinou Okwess International, patřící na Babelu už dopředu mezi nejvíc očekávané africké zástupce. Výbušné album Hotel Univers a zvěsti o tom, jak převálcoval nejeden velký festival, včetně Glastonbury, sebou "samozvaný generál povstalců konžské hudby" přivážel do Marseille jako dokonale lákavou vizitku. Autor těchto řádků nemá v úmyslu hrát si na prvoplánového propagátora Jupiterova vystoupení na Colours, nicméně to co předvedl v největším sále se dá skutečně popsat jediným slovem: nářez. Jupiter zmenšil kapelu, zbavil se nepříliš jisté zpěvačky a původně rozmáchlejším skladbám dodal ucelenější, drtivější tah, takže jeho bofenia rock s lidmi naprosto nekompromisně cloumá. Jupiter toho moc nenatančí, všechno dění spíš poklidně diriguje z místa za velkým bubnem. Ani chraplavým hlubokým hlasem do vás nepronikne bůhvíjakou řezavostí, jak je u zpěváků z Konga obvyklé, působí však velmi charismaticky a k upoutání pozornosti mu stačí jen pár gest nebo slov. Dobře ví, že ohnisko hudebního tornáda leží ve famózní kapele. To pak nevíte, jestli nechat oči na brilantním kytaristovi, rozšklebenému showmanskému basákovi nebo backvokalistovi, o bubeníkovi nemluvě.
Když si na tržišti vybíráte ze stovek druhů převážně exotického koření, je dobré si nechat poradit než dát na vlastní čich a intuici. Dorazit na Babel bez částečného předchozího studia programu se také moc nevyplatí: ani v Marseille není jednoduché všechny koncerty naplno stíhat a občas se vám stane, že vstoupíte do sálu v ten nejméně "iniciační" okamžik, takže ho opouštíte s názorem, že tahle hudba pro vás asi nebude ta pravá. Koncert izraelské popové zpěvačky Rity íránského původu dokonce ani dopředu nevěstil nic exkluzivního a přečíst si, co o ní píší na české Wikipedii, vyhnete si jí nejspíš s úlevou. Chyba lávky: není pop jako pop, obzvlášť když máte za sebou mistrovské muzikanty od Alaev Family (známe je z Prahy, takže dobře víme, že se rádi pohybují v nadzvukových rytmech), bubenickou eskadru, strhující houslistku a za hosta hráče na loutnu a kamanche Marka Eliyahu z Tel Avivu. Těžko Ritě cokoliv podsouvat, jisté ale bylo, že když kapela nasadila co nejvíc to šlo, zpěvačka odhodila boty i poslední zbytky zábran, pustila se neovladatelného tance a koncert pak nabyl takových grádů, že čelisti spadly v natřískaném šapito i těm největším pochybovačům. Zpěvem v hebrejštině a perštině zároveň Rita kladla nenápadný důraz na možnost dialogu mezi dvěma znepřátelenými zeměmi.
Druhý velký sál, tedy ono bývalé skladiště, se jmenuje logicky: des Sucres. Tam to rozpalovali malijský Bassekou Kouyate & Ngoni Ba, holandský Amsterodam Klezmer Band, divocí Che Sudaka z Barcelony nebo báječný jamajský reggae veterán Clinton Fearon se svým Boogie Brown Bandem.
Dáte-li se před vchodem do téhle nejroztančenější arény doprava, vejdete do nejmenšího, komorním záležitostem určeného sálu Cabaret. Zájem často překračoval kapacitu, takže kdo si nechtěl nechat ujít vystoupení azerbajdžánské zpěvačky Fargany Qasimov, musel přijít včas. Jasně, jedná se o dceru světoznámého Alima, výsostného reprezentanta expresivního vokálního stylu mugham (představte si pákistánské qawwali), souběhu středověké mystické poezie a vysokého podílu improvizace. Fargana se i díky nachlazení do závratných vokálních eskapád příliš často nepouštěla, nicméně hráči na jedenáctistrunnou loutnu tar a svislé housle kamanche se doslova překonávali a vy jste ven ze sálu pak jen nevěřícně vyklopýtali.
Takový koncertů nabízel letošní ročník povícero: izraelská zpěvačka Mor Karbasi se sefardskými písněmi, italský písničkář Gianmaria Testa, portugalská zpěvačka a kytaristka Lula Pena s naprosto netypickým podáním fado nebo libanonští hip hopeři Fareeq El Atrash.
Pokud tedy konkrétně hledáte neznámá nebo festivalově méně frekventovaná jména z oblasti world music, hudební Babylon v přístavu Marseille je přesně to místo, kam byste měli co nejdřív vyrazit.
Jiří Moravčík
