Soundtrack globalizace
24.03.2014 | Pokud stále trváte na zodpovězení otázky, co je to world music, vydejte se na veletrh Womex. Během čtyř dnů ztratíte všechny iluze, že se to někdy vůbec dozvíte. Na festivalu vám navíc každý řekne: termín neřeš, raději poslouchej hudbu, šéfredaktorem magazínu fRoots Ianem Andersonem trefně nazvanou hudební ekosystém.
Womex (World Music Expo) je největší světový veletrh world music. Má kočovný charakter: počínaje rokem 1994, kdy byl v Berlíně založen, se na jeden nebo tři roky utáboří v některé z evropských metropolí. Letos proběhl od 23. do 27. října ve waleském přístavním městě Cardiffu. Opět se sem sjelo na dva a půl tisíce delegátů – tedy novinářů, muzikantů, vydavatelů, agentů a festivalových organizátorů. Honičku tu máte od rána, kdy během dne probíhá samotný veletrh, panelové diskuze, přednášky a promítají se filmy. Večer pak lítáte jako hadr na holi, abyste stihli alespoň část z bezmála padesátky koncertů, odehrávajících se v sálech nádherné budovy Wales Millennium Centre a přilehlém stanu. Tam se třeba tančilo s jamajským zpěvákem Winstonem McAnuffem a francouzským multiinstrumentalistou Fixim, známým ze skupiny Java.
Pětapadesátiletý Winston vizuálně nemate: dredy mu visí do půl zad a při chůzi se houpe, takže jasná věc, bude reggae. Ale kdeže: s Fixim a bubeníkem a beatboxerem Marcem Ruchmannem přehráli čerstvé říjnové album A New Day kde reggae v jedinečně svěží směsi francouzského musette, blues, jamasjkého calypso, afrobeatu a písní maloya z ostrova Réunion vnímáte spíš jen jako postoj. Winstonovy skladby dostávají díky akordeonu rozpustilý nádech, jenomže z jeho soulového hlasu prýští občas i rebelská zloba: takže pokud si ho chcete zapamatovat jen jako "sazeče lásky" v nádherném hitu Garden of Love, je čas na korekci. Jinak na albu A New Day bubnuje Tony Allen a produkoval ho Olivier Lude. Winston McAnuff alias Electric Dread nespadl z nebe: v 70. letech patřil na Jamajce k reggae hvězdám, pak se na hezky dlouho ztratil, aby se díky kompilaci starých alb u francouzského labelu Makasound vrátil nedávno na scénu. Ovšem v Paříži a s "docela jiným reggae".
Dramaturgii večerních showcase má na starosti každoročně proměnná porota Sedmi samurajů: odborníků vybírajících ze stovek přihlášek z celého světa to nejzajímavější a nejaktuálnější, s přihlédnutím na vyváženost mezi tradicí a modernou, lokálními zázraky a fusion. Oslovené kapely přicestují na Womex na vlastní náklady a bez nároku na honorář; sama účast s možností prezentovat se před tak vybranou společností představuje návratný vklad. Womex totiž funguje jako pestrá tržnice, kam se chodí nakupovat vybrané hudební lahůdky pro nastávající festivalovou a koncertní sezonu – a spoustě skupin to v minulosti pomohlo nastartovat mezinárodní kariéru.
Stoupající počet delegátů potvrzuje, že world music nadále představuje fenomén současného globálního světa. Odtud heslo: world music, soundtrack globalizace. Jak ale loni poznamenala Antonia Kavas, organizátorka chorvatského festivalu Ethnoambient: „Jestliže si někdo myslí, že uniformovaný svět je dobrý nápad, měl by se na Womex přijet uklidnit.“
Což dost často nejde. Koncert francouzského saxofonisty Guillaume Perreta se skupinouElectric Epic připomínal masakrizující explozi progress jazzu, funky, afrických příměsí a rocku. Není divu: baskytarista Philippe Bussonnet hrával u rockových avantgardistů Magma, bubeník s kytaristou mají v krvi Mahavishnu Orchestra i King Crimson a poslední album Perreta produkoval a vydal na svém labelu Tzadik John Zorn. Věřte tomu, že Perret jazzu zavařil pořádnou dávkou zlobivosti, sundal mu obojek a vypustil jako draka. A když na vás namíří svůj zevnitř červeně nasvětlený saxofon, akcelerovaný přes efektové krabičky, naskáčou vám po těle pupínky.
Snaha rozklíčovat hudební obsah termínu world music je už dvacet let marná. A zbytečná, stejně jako umanutá potřeba nahradit ho pro údajnou zastaralost jiným. Humorné je, že se o to vždy pokouší lidé, pohybující se mimo scénu world music, navíc lidé považující tento zeměpisně a kulturně neohraničený fenomén za hudební žánr. Dobře, a jakou alternativu tedy navrhujete, ozval se jim například bývalý manažér Tinariwen Andy Morgan. Odpovědi se pochopitelně nedočkal. Původně čistě marketingový termín (bez ambicí na definici) se od roku 1987 postupně ujal coby velmi zjednodušené označení pro už z podstaty nepojmenovatelný hudební proud a buďme vděčni za to, že namísto sáhodlouhého vysvětlování, jakou hudbu posloucháme, nám dodnes pro začátek stačí říct: world music, hranou lidmi, co se řídí odlišnými kulturními zvyky. V tu chvíli je i běžný posluchač v obraze. A zatouží-li po jasnější odpovědi, pak je na nás, jakou mu poskytneme a jak popíšeme konkrétní hudbu z kteréhokoliv koutu planety, i když to často vyžaduje hodně fantazie a úsilí. V tom ale spočívá kouzlo world music. Přiblížit jen tak pár slovy Jambinai ze Soulu, další letošní impozantní nářez na Womexu, je navíc zhola nemožné.
Jižní Korea si na svém hudebním obraze přes bohatě zasponzorované music office dává záležet. Slavnostní zahajovací koncert The Chaosmos of Korean Music: Heaven, Earth and Human představil v roce 2010 v dánské Kodani modus operandi tamní scény: balanc mezi tradicí, sahající stovky let nazad a exaltovanými experimenty. Korejci drží v rukách silnou zbraň, s níž zasazují nesmiřitelné rány: starobylé dřevěné nástroje úctyhodných tvarů a zvuků.
Zatímco ženské duo [su:m] neboli "a rhythmic space, a pause for breath" s dechovým nástrojem piri a citerou gayageum pracovalo na koncertě i s doznívajícím tichem, pro smíšenou pětici Jambinai je směrodatná jeho destrukce. Majestátní zvuk piri, s jiným druhem citery - geomungo ze 4. století - a dvoustrunnými svislými houslemi haegeum doslova znásilnili přidáním manické metalové kytary a rytmiky. Intenzitu zážitku, podle přítomných znalců něco jako Sunn O))) na pátou, navyšuje řev, eufemisticky nazývaný zpěvem a hraní doslova celým tělem.
Pravdou je, že někteří hudebníci své zařazení k world music v oblibě neměli. Kdo by také toužil být nazýván „exotem z třetího světa“? Jenomže na vině nebyl ani tak samotný název, jako spíš mnohá líná, neinformovaná a zkreslující mainstreamová média, kterým stačilo, aby někdo zabouchal do dřevěného bubnu, pocházel z Afriky nebo divně zazpíval – a bylo worldmusikově vymalováno. Podobné situace důvěrně známe: do pytle celtic music se v minulosti naházel úplně každý, kdo vzal do ruky píšťalu, i kdyby žil na severním pólu, a Iry se Skoty to rozpalovalo do běla. Mumford & Sons kdekdo také považuje za součást english folk music, což je s ohledem na úctyhodné tradice scény opět šílená mediální zkratka.
Globalizace, v dnešní hudbě symbolizovaná jedním kliknutím myší, umožnila zrod do té doby nepravděpodobných fúzím. Z některých vyčteme dávné historické souvislosti, z jiných fakt, že dejme tomu moderní africká hudba dnes vzniká uprostřed Evropy a má ty samé hodnověrné kvalitativní parametry, jako by pocházela z Bamaka nebo Dakaru. DNA se totiž nikdy nezbavíte aneb: jsme jedna velká africká rodina, což v jazyce bambara znamená překlad názvu pařížské afro-rockové skupiny Debademba. S ústřední dvojící, tvořenou fenomenálním kytaristou Abdoulayem Traore z Burkina Faso a zpěvákem Mohamedem Diaby, griotem z Mali ražení mladého Salifa Keity.
Žádná z pořádajících zemí také nepodcení možnost prezentovat hudbu svého regionu. V Kodani natřikrát ohromili Seveřané, cardiffská sekce Horizons představila horká želízka z Walesu, Irska nebo Anglie. Slavnostní, až opulentní zahajovací koncert Land of Song, postavila z waleské hudby Cerys Matthews. Na zbytku Horizons se ale podílelo víc dramaturgů a před tisícovkami delegátů pak zazářila dvojice potomků dávných bardů, waleská harfistka Catrin Finch a senegalský hráč na koru Seckou Keita, nebo anglická folkařka Fiona Hunter, superskupina KAN a názvem matoucí irští rychlíci We Banjo 3.
V oficiální sekci showcase anglický folk vysoce zabodoval se zpěvačkou strašidelných lidových balad Emily Portman a triem LAU, ale neméně uhrančivé koncerty jsme zažili s bosenskou interpretkou sevdalinek Amirou nebo Aysenur Kolivar z Turecka, zaměřenou na středomořské tradice.
Fanfare souvisí s rumunskými cikánskými kapelami a styl rai asi není potřeba přibližovat. Početná dechovka Fanfaraï zahrnuje hudebníky z Francie, Alžíru a Maroka, a celou škálu severoafrických stylů, včetně gnawa a berberských rytmů; navrch s pořádnou dávku jazzu a latiny. Radost poslouchat a křepčit. Bubenicko-vokální eskadra Grupo Bongar udržuje v brazilském státě Pernambuco při životě tajemstvím obestřené mystické rituály Jurema. Kult stejnojmenného stromu, z něhož se vyrábí „čarodějný“ nápoj, je spojený s tamními indiánskými kmeny a smíšením s obřady západoafrických otroků, jen postoupil do fáze silnějšího tranzu.
Se subjektivním výběrem Sedmi samurajů lze v nejednom případě polemizovat, snahu „co nejvíce zahrnout a co nejméně vynechat“ ale nakonec doceníte minimálně ve chvíli, kdy na Womex přijíždíte načerpat informace o dění na scéně world music. Kdo by vynechal příležitost vidět v akci Richarda Mthethwa alias Nozinja, vynálezce 180 bpm Shangaan Electro, novodobé rychlopalebné taneční atrakce z jihoafrického Soweta! Pravdou je, že na neuvěřitelných a sezpívaných tanečnících necháte oči, ale ostrý zvuk píšťalek se do vás možná zavrtá víc, než primitivní technosound.
K veletrhu Womex patří také prestižní ceny. Za celoživotní dílo ji letos získala legendární kubánská skupiny Los Van Van založená už v roce 1969, a cenu Professional Excellence Award obdržel neméně legendární Festival na poušti (Festival au Désert), jehož letošní ročník musel být s ohledem na dramatické dění v severním Mali poprvé od roku 2001 zrušen. Cenu převzal ředitel festivalu Ansar Manny, pocházející z národa Tuaregů, a delegátům Womexu slíbil, že příští leden se Festival v poušti opět uskuteční na svém tradičním místě nedaleko malijského města Timbuktu.
Českou mafii, jak naši výpravu přezdívají „womexians“, tvoří tradičně zástupci Colours of Ostrava, Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou, Respectu, skoro samí Petrové (Dorůžka, Koláček, Pylypov), Aleš Opekar z Vltavy a „kluci a holky“ z brněnského vydavatelství Indies. Český stánek už druhým rokem zajišťuje ministerstvo kultury (díky úsilí Lenky Dohnalové) a divili byste se, kolik lidí se u něho za ty tři dny (poslední čtvrtý se už jen rozdávají ceny) zastaví omrknout, co je u nás z hudby nového. Všechny z letošního Womexu si můžete nastudovat na webu Womex.com, alespoň pro rámcovou představu, co dalšího by vás v Cardiffu za poplatek 250 EU čekalo. Totožně pestrou hudební paletu chystá Sedm samurajů i na další ročník - ve španělském městě Santiago de Compostela proběhne od 22. do 26. Října 2014.
Pokud si ještě někdo stále myslí, že world music je žánr, veletrh Womex ho spolehlivě a velmi rychle vyvede z omylu. Najít třeba jakékoliv souvislosti mezi zmíněnými jmény zkrátka nelze. World music představuje hlavně pestrou směsici velkoměstsky zmutované tradice, civilizací nedotčených lokálních pokladů a crossover projektů coby analogie věčného kulturního pohybu. A Womex pak místo, kde si můžete vše zčerstva naposlouchat a ještě si o tom popovídat se zasvěcenými lidmi.
(pro Full Moon, 2013)
Jiří Moravčík
