Bacha! Dramaturgie Folkových prázdnin nikdy nespí
15.10.2013 | Do Náměště se jezdí na interaktivní prázdniny: přes den výtvarné dílny, workshopy a přednášky, navečer koncerty, vyžadující přece jenom větší pozornost než je na většině podobných festivalů běžné. Partnerem je vám v Náměšti nejen silná, pečlivě promyšlená dramaturgie, ale i vstřícné prostředí a atmosféra malého města, vzdorujícího už z podstaty masové unifikovanosti - lidské i umělecké.
Přijít na kloub věci výjimečnosti Folkových prázdnin není složité, tedy v případě, že jste do Náměště nepřijeli nalákáni názvem a nepatříte k zapáleným kotlíkářům. Pravda, název 
mate,pokud paměť neklame už hezkých pár let, kdy dramaturgie začala z programu postupně vytěsňovat domácí folkaře a nahrazovala je objevy ze scény world music a anglického folku. 
Měnit přitom do povědomí zanesený název festivalu nikoho nenapadlo - a proč taky, vždyť Náměšť zůstává folku stále otevřená. Představuje tak příležitost srovnávat: když utichne hlavní podium, máte možnost zajít si do stanu na tuzemský folk, protože: Folk is not mrkef!. Vyžaduje to nemálo odvahy, protože vás tu převážně čeká dávka hudebního anachronismu, lpění na průměrnosti a zahleděnosti do názoru, že takhle je to správně, protože domácí folkový fanoušek ani nic jiného nežádá a už vůbec ne žádnékomplikovanosti, natož experimenty. Zakopal se v zákopech a ze strachu aby mu neulítla hlava z nich občas jen vystrčí hlavu: taktika nejhlavnějšího proudu českého folku proto obsahuje snad všechny možné stereotypy; klišé pak obehrává tak zarputile, až vám následná konfrontace se zahraničím přijde krutá.
O nalezení nového náboženství
Se sobotou a nedělí nemohu sloužit, byl jsem na Colours of Ostrava. Naskočení do Folkovek, i přes únavu, že bych ji mohl rozdávat, ale proběhlo parádně. I i když jsem si s kapelou Zrní a Samem Lee sotva před pár hodinami řekli v Ostravě "v Náměšti dáme spíš pivo" a jejich koncerty jsem dopředu tak nějak odpískal (viděl bych je asi počtvrté za sebou), stejně mě to nedalo. Sympatičtí, slávou stále nezválcovaní kluci ze Zrní totiž splňují mé představy o popem střiženém rockovém písničkářství a Sam je i pro dlouholetého sledovatele dění na scéně anglického folku naprosté zjevení nejen tím, že sbírá, nevšedně zpívá a hraje hudbu britských travellers (rozuměj tamních Cikánů).
V kapele má hráče na trubku, housle, cello, japonskou citeru koto, sám prohání měch indického harmonia a brnká na brumli. I totálně netaneční, rytmicky složitější hudbou stojící na textech dokáže publikum uhranout nejen projevem, ladným tancem, ale především bezprostředností s jakou tu do akademismu nezploštělou hudbu prezentuje. Ticho se dalo místy krájet, dlouhé epické písně pluly prostorem nočního parka, dotýkaly se kovových skulptur a pozorně naslouchajících. Pro tyhle těžko zpochybnitelné synergické "folkové" okamžiky se do Náměště jezdí.
Pro Sama představovalo setkání s hudbou travellers prý něco "jako objevení nového živočišného druhu". Je a zůstává v anglickém folku jediným vojákem v poli, nikdo jiný se v současnosti v takové míře sběru a prezentaci hudby odstrkované minority nevěnuje a je zřejmě, že tím píše zcela novou kapitolu. Schéma anglického folku už dávno není jednoznačné: tradice prochází silnou generační proměnou, vstupují do ní multikulturní vlivy, elektronika a rockoví producenti, v případě Sama Lee ale můžeme bez přehánění mluvit o originální odnoži.
Je to teprve deset let co jsi začal navštěvovat a studovat travellery. Jak jsi to na začátku prožíval vstup do téhle méně známé kultury?
"Byla to pecka, zapadl jsem do toho až po uši. Chtěl jsem hned všechno poznat, všemu rozumět, nasbírat co nejvíc písní. Toužil jsem se té kultury doslova fyzicky dotknout."
Připadal sis jako v horečce?
"Přesně! Proč ta hudba ke mně tak mluví nevím. Je to jako nalezení nového náboženství, kdy se také člověk na nic neptá. Na začátku jsem si připadal jako free agent. Nikomu odpovědný, jen sám sobě a svému zkoumání a objevování."
Pokud vím, anglický folk jsi ale paralelně sledoval.
"Ano, jistě. "Netravellerskou" hudbu mám moc rád, ale jedno místo v srdci náleží pouze té travellerské."
Jak dlouho se k ní dostával?
"Pomalu, velmi pomalu, trvalo to léta. Chodil jsem od jednoho člověku k druhému, jako bych skládal puzzle. Na začátku nemáš nic nebo jen dva tři kousky, ale všímáš si stále víc detailů a postupně dáváš obrázek dohromady. Já se tehdy neučil jen ty písně, ale i to, co znamená být jejich zpěvákem. Teď, třebaže se pořád musím hodně učit, tomu začínám rozumět. Dříve jsem byl až nekritický, dával na pocity, dnes mám už názor."
Vztah majoritní společnosti k nim asi nebude růžový?
"Ta část co vlastní média travellers nenávidí. Jiná, se kterou se setkávám já je naopak podporuje. Samozřejmě máme s travellers problémy, ale to máme i s jinými a těch je možná víc. Travellers nejde někam odsunout, vytěsnit je ze společnosti. Mají odlišný styl života než majorita. Cikáni, jak vy říkáte, budou vždycky romantizováni a obdivováni, ale i nepochopeni a ignorováni."
Tvoji příbuzní také pocházejí odjinud, prý z východní Evropy.
"Převážně z Polska, z Varšavy. Jméno Lee vzniklo z polského Litniczky."
Přitom tvoje skladby mají zvláštní severskou atmosféru.
"Dost mě inspiruje hudba ze Švédska a Norska. Zvuk, prostor, nástroje."
Takže world music. V ní ve vztahu k tradici existuje dvojí přístup. Buď všechno zelektrizovat, zmodernizovat a postavit na fúzích nebo spíš vycházet z přirozeného akustického zvuku. To byl i tvůj původní záměr?
"Ano, byl. Neměl jsem v úmyslu natočit album, co by znělo jako jiná folková. Mám přitom folk rád, ale mám širší záběr. Dostává mě i jiná hudba. Často jen sedím a zírám na norskou, italskou nebo africkou hudbu, vlastně odkudkoliv, třeba z Ázerbájdžánu a Středního východu. Poslouchám imánovu motlitbu a brečím a řvu a na druhý den se divím, proč k tomu došlo, co mě na tom tak dojalo. Jako imigrant do Anglie přináším něco jiného, emočního, židovského a přitom samozřejmě Anglii, anglikánství a kulturu velice miluji. "
Eliza Carthy přijela sólo a večer si to hned namířila za Špitálek. Seděla u ohně s Timem Eriksenem a Samem, moc toho nenamluvila a na výzvy, aby zazpívala s úsměvem nereagovala. Na bujarý večírek před lety, kdy směrem ke stánku pokřikovala od místních naučené "dáme si po kalíšku" zůstala jen vzpomínka.
Dopředu se netlačila ani během společného koncertu s Timem: nechávala mu větší prostor, stála spíš po jeho boku. Oba zpívali hodně za sebe, jako duo jen několikrát, v lázni hlasů a houslení vykoupat ale dokázali.
Užila jste si včerejší koncert?
"Jistě, třebaže jsem Tima přes rok neviděla a oba jsme byli dost nesví. Moc jsme nezkoušeli a před příchodem na jeviště jsem byla fakt nervózní. Ale koncert byl báječný."
Jak vlastně vzniklo duo Carthy/Eriksen?
"Společně. Známe se a máme se rádi strašně dlouho. Potkali jsem se v USA, když jsem tam byla ještě jako teenager s rodiči na turné. Už tehdy měl Tim rád mého otce, protože ho prý hodně inspiroval."
Tim anglickou tradiční hudbu opravdu zná.
"Jasně, že zná. Ví toho o ní skutečně hodně. Takže pro mě je skvělé, potkat někoho na stejném levelu. Máme v plánu připravit další společně další věci. Fakt paráda! A to ode mne bydlí čtyři tisíce mil (smích). Tim ale v Evropě tráví hodně času a mě napadlo, že bychom mohli natočit desku. Asi tak za patnáct let (smích)."
Když jste pak s Timem a Samem seděli večer u ohně, nepřišel za vámi někdo z českých muzikantů a nenabízel spolupráci?
"Nikdo. Ale neměla bych problém spolupracovat s dobrými českými muzikanty."
I na Folkových prázdninách, během diskuze na Kolokviu, se řešila otázka, jak pomoci české hudbě při jejím dalším rozvoji a vývozu do zahraničí. Máte nějakou radu, podpořenou zkušenostmi z Anglie?
"To ani ne, proč to u nás nyní docela funguje, je tím, že existuje hodně učitelů z mé generace a spousta fungujících festivalů, které nabízejí skvělý program."
Jako Folkové prázdniny?
"Přesně! Jako Folkové prázdniny."
Tak večer za Špitálkem
K polským zástupcům zajímavý postřeh: smyčcový uragán Volosi a "elektronickou" Joannu Slowinskou jsem měl možnost zanedlouho vidět ve Varšavě. I tam se opakoval tentýž scénář: zatímco energický, naoko hraný souboj tradice a klasiky, ve výsledku strhující a originální koncept pětice Valachů vyzval sál k bouřlivému nadšení a tanci, chladná, i přes veškerou snahu bezradně působící "first Lady of Polish folk music" lidi přinutila k hromadnému útěku. Snad ji tenhle projekt, v němž se spojila se synem, přestane brzy bavit.
S Jitkou Šuranskou jsme také dost často mluvili o jejím napojení na elektroniku, nakonec to vyřešila loopem. Na Folkovkách navázané přátelství se slovenskou Pacorou, zúročené rozhodnutím natočit debutové album, také s elektronikou nepočítá: jediným do zásuvky zapojeným nástrojem se stala baskytara. Jitčin koncert s Pacorou a hosty patřil k letošním programovým vrcholům a do konce ho Pacora dotáhla večerním vystoupením ve stanu. Jitčino na Folkovkách pokřtěné album Nězachoď slunéčko letos nebude mít ve svém oboru konkurenci a po dlouhé době se objevila nahrávka, kterou lze bez váhání - dokonce s pýchou - doporučovat v zahraničí.
S MDŽ (Muzikantky, dámy, ženy ) by to skrze jazykovou bariéru bylo asi o něco horší, nicméně jestli někdo další letos, a to nejen v Náměšti, ohromně překvapil, tak určitě od podlahy nasazující, radostí a muzikanstvím nadupané trio Lucka Redlová, Jitka Šuranská a Beata Bocek. Pokud ještě pořád není důvod udělat nad českým folkem kříž, zásluhu na tom mají tyhle tři skvělé zpěvačky, instrumentalistky, nápadité skladatelky a "holky pro každého počasí", to když říkat jim dámy je sice slušnost, ale občas to s jejich sympatickou bezprostřední živelností koliduje. Dámy prominou. Škoda, že Beata odjíždí nadlouho za hranice všedních dnů: album MDŽ v jejich aktuálním nasazení a rozpoložení by mohlo na domácí scéně vybuchnout podobně jako to Jitčino.
Slovenští Preßburger Klezmer Band s hostujícím zpěvákem Lorin Sklambergem ze slavných The Klezmatics potěšili, bylo znát, že se dobře znají a nemuseli nic spíchnout horkou jehlou. Akademismu se ovšem neubránili, což místy dost ostře kontrastovalo s uvolněným vystoupením stále se lepšící krajanské Bandy.
Finská akordeonistka Johanna Juhola odehrála v Náměšti dva fantastické koncerty: v parku, na hlavní scéně a večer za Špitálkem. Mistrovská hráčka a skladatelka s nepřehlédnutelným outfitem a účesem hraje finskou verzi tanga s odpichem i prožitkem; neplýtvá dramatickými gesty a kdo od ní čekal severský chlad, asi zůstal zaskočený díblíkovským podáním a úsměvy. Johanna patří bez debat mezi světově hvězdy a za pivem politými lavicemi asi často nesedí, za Špitálkem se proto zpočátku trochu ostýchala. Její dva spoluhráči naopak jen dosedli, spustili naplno, takže Johanně vlastně nic jiného než vyndat akordeon z futrálu a nohu si opřít o betonovou skruž studny nezbývalo. Vydrželi hrát skoro tři hodiny. Nezapomenutelný zážitek, ale na Folkovkách ne ojedinělý. "Večer se u ohně jamuje, chcete tam zavést,?" ptají se povinně průvodci zahraničních muzikantů. Ze zvědavosti tam dorazí většina. V paměti jsou případy, kdy jen na "kuk", bez nástrojů, aby si pro ně následně poslali do hotelu a zůstali až do rána. 
Pozvánku obdrželi samozřejmě také italští pizzica uragáni Canzoniere Grecanico Salentino. A než se všichni stačili rozkoukat, vytáhli rámové bubny a spustili svá obvyklá frenetická tempa. Jejich "řádný" koncert měl jednu chybu: trval pouze hodinu. Zrovna když se jim podařilo publikum natlakovat jako balón a ten se začal divokým tancem vypouštět, museli skončit. Další ze žhavých světových hvězd world music co se letos v Náměšti představila v ohromující formě.
Noise, psychedelie a rockové důchodkyně
Za pozváním Please the Tress byl nejen dramaturgický záměr: leader skupiny, charismatický zpěvák a kytarista Václav Havelka patří k jedné z tváří kampaně Mluvme o stáří a namísto dlouhých řečí přizval ke spolupráci ženský seniorský sbor Elpida. Do hutného indie rockového noise zvuku zapadly dámy naprosto přirozeně, neobvyklý a odvážný projekt netrhá uši prvoplánovitostí - skupina a sbor se navzájem doplňují, jsou si partnery. Během Folkovek, jak známo, se o jídelní servis stará místní Svaz žen a mezi návštěvníky festivalu starší generace sice nepřevládá, jeho podstatnou část ale tvoří, takže pohled na důchodkyně vlnící boky při tvrdé muzice mohl být pro leckteré zajímavou inspirací. Minimálně potvrzením toho, že důchodový věk nemusí nutně znamenat odevzdané krmení holubů v parku.
Koncert měl tři dějství. Rozcvička: Please the Tress spustili první a dost dlouhou skladbu a na schodech, hecované temperamentní sbormistryní Zuzanou Seibertovou, se sedmdesátileté dámy tancem připravovaly jak vrcholové sportovkyně za neustálého okukování publika. Někteří si přitom mohli krky ukroutit, jiní zavařit foťáky. Samotný koncert: rozesmáté i rockově vážné dámy zpívají jako o život a užívají si pozornost přítomných. Nekompromisní Havelka: když kapela nabrala nejtvrdší noise, vydal se s kytarou do uličky mezi lidi a předváděl své obvyklé vazbící triky. Podvědomý strach, že část z nich vezme nohy na ramena nebo si bude na protest zacpávat uši brzy ztratil smysl a pochopení, že tohle zkrátka k hudbě Please the Tress patří, se proměnilo v kouzelné pobratření.
Málo toho bylo: vystoupení avantgardní mexické skupiny Cabezas de Cera letos jen podtrhlo dramaturgicky odvážný průlom alternativního rocku do Náměště.
Duo bratrů Mauricia a Francisca Sotelo kombinovalo v dravých i ambientních koláží akustické a elektronické zvuky, do nichž vstupoval rakouský trumpetista Franz Hautzinger patřící mezi nejrespektovanější osobnosti evropské improvizační hudby.
Fanoušci folktroniky, art rocku, King Crimson, elektronických výbojů a psychedelie si přišli určitě na své. Naprosto nevšední a intenzivní hudební estetiky docilují bratři také osobně navrženými a vlastnoručně vyrobenými strunnými, dechovými a bicími nástroji s nimiž v kreativním a duchovním rozpoložení následně vytvářejí žánrově nezařaditelnou hudbu. Zvlášť pohled na ty kovové zaujal náměšťského uměleckého kováře Pavla Tasovského: Francesco je totiž vysokoškolským profesorem experimentujícím s metalovými objekty rafinovaně proměněnými na funkční nástroje.
A pak se řekne: jedeme na Folkové prázdniny za folkem. Kdepak, Folkové prázdniny nikdy dramaturgicky nespí, vlastně by se dalo říct, že nemají žádnou žánrovou záklopku. Takže bacha na ně, každoročně vás překvapí kdy to nejméně čekáte, protože v centru náměšťského dění zůstává nadále přesahová, unikátní a jiskřivá hudba. V tom spočívá ojedinělost Folkových prázdnin a jejich parametry evropské úrovně.
Foto: Yvett Stránská
Jiří Moravčík
