Cesta kolem hudebního světa za čtyři dny
12.10.2013 | Počasí jako na objednávku a vytříbená dramaturgie přilákaly během čtyřech dnů do durynského Rudolstadtu přes pětaosmdesát tisíc návštěvníků. Doslova opulentní program ale nezakrývá dutá místa, naopak, je důvodné podezření, že pokud by to kapacita malého města dovolila, organizátoři by se rozmáchli ještě víc. V "roots, folk and world" je podle nich totiž navzdory skeptikům stále co objevovat.
Takto koncipovaný festival se v Česku ještě dlouho - nejspíš ale nikdy - neuskuteční a to i kdyby byl zadarmo, to si přiznejme, ačkoliv se o to některé akce s většími či menšími úspěchy snaží. Brání tomu náš vrozený hudební konzervatismus a odlišné zvyky: například na rozdíl od nás není u německých sousedů exotická hudba předmětem takového hlubokého nezájmu.
Autora těchto řádků ani po patnácti letech co do Rudolstadtu jezdí nepřestává fascinovat, jakým vstřícným způsobem dokážou návštěvníci na koncertech, přednáškách, besedách nebo workshopech vstřebávat a vnímavě poslouchat hudbu a kulturu odlišných zemí, bezprostředně u toho dávat najevo své nadšení a vznášet spoustu doplňujících otázek. Pro organizátory je pak snadné vytahovat z rukávu esa na která si troufnou jen úzce zaměřené festivaly nebo veletrhy world music Womex a Babel Med. V konkurenci hlasité taneční produkce má v Rudolstadtu tak rovnocennou šanci i tichá akustická hudba, umístěna bez problémů na venkovních scénách: koncert Sama Lee proto i přes občas projíždějící vlaky získal doslova komorní atmosféru přisuzovanou jinak pouze místnímu divadelnímu sálu a kostelu, před kterými se táhnou dolouhé fronty. Samova naprosto ojedinělá hudba představuje na scéně anglického folku svéráz: věnuje se výhradně okrajové hudbě britských Romů (gypsy travellers) a v do kapely angažoval trumpetistu, cellistu, klavíristu, hráče na japonskou citeru koto, indická tabla a sám se vedle zpěvu doprovází na harmonium. Však také za debutové album Ground of It’s Own získal loni nominaci na Mercury Prize a spoustu dalších cen, podtrhujících Samovu výjimečnost.
Ti, co zpochybňují snahu - u nás například festivalu Colours of Ostrava - prezentovat world music v balíčku s velkými hvězdami, by měli alespoň jednou přijet do Rudolstadtu. Ačkoliv jeho ředitel Bernhard Hanneken nemusí bojovat s takovými předsudky jako Zlata Holušová a spoléhat tím pádem i na mainstream, jemuž se Rudolstadt důsledně vyhýbá, mladou posluchačskou generaci láká na nehitparádovou hudbu podobným způsobem. Nenásilně ji přitom vzdělává, otevírá před ní nové hudební a kulturní obzory. Letos ji s obrovským úspěchem naservíroval rakouské beatboxery Bauchklang, divoké mexicko-argentinské cumbia punkerky Kumbia Queers, reggae kapelu Fat Freddy's Drop z Nového Zélandu nebo aktuálně velmi uznávané a obdivované neofolkové hippíky Edward Sharpe and the Magnetic Zeros ze Spojených Států, jejichž vystoupení patřilo bez debat k vrcholům letošního ročníku. Hanneken nechal teenagery "vyskákat", užít si chvíle s důvěrně známými oblíbenci a pak jen pozoroval, jak namísto toho, aby odjeli domů nebo někde popíjeli, se zájmem nasávali poměrně náročnou hudbu, k jaké by se jinak těžko dostávali. Hanneken není idealista, nýbrž pragmatik: něco za něco, vzkazuje mladým a tenhle obchod dá-li se to tak nazvat, mu evidentně vychází. Divili byste se, kolik jich na festival dorazí a při pohledu na některé party "náctiletých" si často dokonce říkáte proboha, kde se tady vzaly, ty sem musely snad zabloudit omylem, leč opak je pravdou. V Rudolstadtu se s Hannekenem bez váhání vydali na cestu kolem hudebního světa v pouhých čtyřech dnech.
Ředitel myslí i na starší ročníky: Blind Boys of Alabama, dnes už spíš regulérní skupina se třemi zpěváky než jako v minulosti sbor, proměnili festivalový park v nádhernou gospel-rockovou mši a nezapomněli ani na jeden ze svých hitových trháků. Pamětníkům také ukápla slza při sólovém (jediném evropském) vystoupení famózního amerického kytaristy Davida Lindleyho střídajícího havajku s ukulele a prověřené skladby s vtipnými hláškami.
Některé skalní návštěvníky směřování Rudolstadtu k otevřenosti do jisté míry dráždí, na takové davy nebyli dříve přece jenom zvyklí a některá z výše uvedených jmen navíc považují za jistou zpronevěru folk-world ideálům, jenomže zapomínají na to, že během dvaadvacetileté historie festivalu se v hudbě leccos změnilo a celá řada podobných akcí odmítajících programové ústupky nutně zkrachovala. A pokud by Hanneken a jeho tým na danou situaci nezareagovali, kdo ví, jestli bychom do Rudolstadtu ještě jezdili a dostalo se nám příležitosti setkat se s hudbou, na jakou jinde v Evropě prakticky nenarazíte. Proto klobouk dolů před pečlivě a cíleně vymyšlenou rudolstatdskou dramaturgií. A kdo by chtěl nedaleko od našich hranic hledat symbol, na jehož příkladu lze doložit rovnovážné snoubení, řekněme, zážitkovější, odlehčenější, ale pořád ještě nadmíru kvalitní formy s uměleckou exkluzivitou, stěží by se mohl rozhodnout pro jiný festival než Rudolstadt.
Písně ze sibiřského gulagů i divoký africký tanec
V Rudolstadtu každoročně doceníte zaměření na Magickou zemi - letos Itálie - a Magický nástroj. Za ten byla zvolena flétna a my měli příležitost slyšet velké mistry: Alan Dohertyho z Irska, Kudsi Ergunera z Turecka nebo Ravichandra Kulura z Indie, nicméně značný kulturní šok nám připravilo trio Serendou.
Bretaňský flétnista Jean-Luc Thomas, fenomenální hráč na calabash (vysušená tykev s hutným basovým zvukem vytvářeným prsty a pěstí) Boubacar Souleyman a zpěvák a hráč na pasteveckou flétnu serendou Yacouba Moumouni dostali publikum do varu nejen hypnotickými rytmy, omráčili především souhrou dvou kulturně i konstrukčně odlišných nástrojů. Oba Afričané z pouštního Nigeru (mimochodem vůdcové slavné skupiny Mamar Kassey) naprosto lehce vplouvali do bretaňských melodií, které si ale okamžitě přebírali po svém a naopak Thomas bez nutnosti trumfovat pentatoniku, přirozeně zapadal do pouštního blues. V polovině koncertu, kdy už původně na trávě posedávající publikum tančilo jak o život, nastal načekaný zlom vystřelující Serendou do další dimenze. Gavino Murgia, bassový hlas sardského polyfonního kvarteta Tenore Goine Di Nuoro vkráčel na podium, pasoval se do role beatboxera a měli byste pak slyšet ten tranz.
Sardové a Trio Rouge s neuvěřitelnou zpěvačkou Lucillou Galeazzi, tubistou Michelem Godardem a cellistou Vincentem Courtoisem v italské reprezentaci udivovali a strhli na sebe zaslouženě značnou pozornost, zatímco velké ansámbly dost zklamaly. Saxofonista a zpěvák Enzo Avitabile s Bottari di Portico zdá se rezignovali na novou tvorbu a obří dřevěné bubny rok od roku zmenšují, takže kdo je již viděl, odcházel zklamán. Saxofonista, skladatel a politický provokatér zappovského typu Daniele Sepe s la Brigada Internazionale na tom byli, alespoň podle doslechu zasvěcených, prý ještě hůř.
Světově proslulý smyčcový Balanescu Quartet, vedený rumunským houslistou a skladatelem Alexandrem Balanescu v Rudolstadtu připomněl dvě významná výročí: v divadle, s unikátní videoprojekcí, zaujal instrumentální verzí písní legendární rumunské zpěvačky Marie Tanase, od jejíž smrti uplynulo pětadvacet let. Kvartet se tak ponořil do směsi romské hudby, tanga a klezmeru, zatímco na hradní terase, pod noční oblohou, zahrál průřez repertoárem své čtvrt století trvající kariéry, včetně skladeb z alba Possesed, na němž sofistikovaným způsobem přearanžoval elektronické Kraftwerk.
Podobně jako na pražském Respectu si i v Rudolstadtu okamžitě podmanila posluchače výtečná maďarská skupina virtuózů na loutny tanbury Söndörgő a obří energii do nich napumpovala také mladá kapela Mokoomba ze Zimbabwe. Ta se s druhým albem Rising Tide (jedním z nejlepších za loňský rok v Africe)
těší momentálně z horečnatého světového ohlasu a vysoce zabodovala také na Womexu. Panafrická směs Mokoomby drtí popem, funky, rapem, konžským kytarovým soukous, reggae a dokonce Latinou a k mohutnosti Salifa Keity se blížícímu hlasu Mathiase Muzaza. Nadšení z šestice mladíků vydávajících se ze všech sil vede k tomu, že je o ně velký zájem a na turné je tudíž může doprovázet trojčlenná řízná norská dechová sekce, natáčející s nimi album a bez které to by to jinak přece jenom nebylo to pravé ořechové.
Portugalská zpěvačka Carminho vyrůstala v rodině slavných fado zpěváků ve stejné lisabonské čtvrti Alfama jako Mariza a často je k ní přirovnávaná, což moc nesedí: ačkoliv i Carminho dokáže strhnout procítěným přednesem, nemá v sobě tolik šarmu a koketnosti. Jak navíc tlačí s emocemi až příliš na pilu bylo znát za doprovodu početného rudolstadtského orchestru Thüringer Symphonikern. Daleko vydařenější vystoupení proto předvedla už jen za doprovodu tradičního kytarového tria.
Akordeonistka Johanna Juhola hraje tango nuevo, u ní doma ve Finsku už sto let nesmírně populární styl. „My si mezi sebou neumíme říkat velká emocionální vyznání a na dramatická vyznání lásky si také nepotrpíme, namísto toho posloucháme a tančíme tango,“ vysvětlila kdysi její krajanka, neméně proslulá hráčka Maria Kalaniemi. Obě sledují linii tango nuevo Astora Piazzolly z Argentiny, nicméně nové vyznění mu dodávají záměnou akordeonu za pro tango typický bandoneon.Juhola postoupila ještě o krok dál: v dravých i zasněných kompozicích slyšíme ozvěny finské tradiční hudby, jazzu a značnou dávku humorné nadsázky, vyjádřené jejím originálním účesem a barevným skřítkovským oblečením. Švih přitažlivých melodií se odvíjí také od složení kapely: dueta akordeonu s klavírem nebo harmoniem rytmicky drží nejen kontrabas, ale i vynalézavá elektronika.
Zvládnout rudolstadtskou nabídku rozprostřenou po celém městě na šestnácti podiích není v lidských silách, takže musíte dopředu leccos oželet. Dopředu nastudovaný program ale namístě odhalí i vaše osobní slabiny při odhadu toho či onoho umělce, přičemž až na místě se ukáže, že ne všechno padá na váš vrub. Velkolepý hudebně audiovizuální projekt Astar vynikající irské flétnistky a zpěvačky Nuala Kennedy předcházela pověst nevšedního zážitku. Problém nastal v okamžiku, kdy zjistíte, že z mimořádné mezinárodní sestavy s jakou Kennedy dostala do kolen návštěvníky glasgowského festivalu Celtic Connection vypadly skoro všechny instrumentální a vokální hvězdy, především charismatický americký písničkář Will Oldham (Bonnie 'Prince' Billy). Jak se na hradním nádvoří ukázalo, v podstatě nanahraditelný. Astar v pozměněném "cestovním" složení tak sklouzla do mírně vtíravé keltské show, sice neurážející, leč předpovídatelné. Bez přidané Oldhamovy country folkové hodnoty totiž pozbyla syrovějšího přesahu a nezachránila to ani opravdu výborná Kennedy.
Setkání s francouzskou zpěvačkou Noëmi Waysfeld a jejím triem Blik (kontrabas, akordeon, loutna oud) dopadlo naopak do puntíku podle očekávání. Osmatřicetiletá Pařížanka s židovskými a polskými kořeny bez přemíry přepjatosti odzpívala v jidiš a ruštině intimně něžné, hořkosladké i srdcervoucí písničky mající za sebou neobyčejný příběh i hudební pestrost. Waysfeld osvěžujícím způsobem redefinuje vnímání klezmeru: nesází na klišovitou trylkovitost ( přestože spolupracuje s klarinetistou Davidem Krakauerem) a neupíná se k newyorskému experimentálními radikalismu. Směřuje k východoevropským shtetlům a dává jim jazzově předválečný kabaretní nádech s ozvěnami tanga, sefardštiny a portugalského fado. Když se Noëmi postaví na špičky, nasadí k dramatičtějšímu gestu a sametový alt nechá bluesově zhrubnout, nepadne na vás americký splín, přeběhne vám po zádech mráz a to ten nejmrazivější: posloucháte totiž tesklivý nářek vězňů ze sibiřských gulagů.
Dina Vierny z moldavského Kišiněva - bohémka, modelka a umělecká múza francouzského sochaře Aristide Maillola stýkající se také s Picassem - patřila od 30. let minulého století také k významným galeristkám a sběratelkám umění. V roce 1959 odjela do Moskvy, i přes tuhý stalinismus rozhodnutá nakoupit obrazy zakázaných ruských malířů. Setkávala se tu i s propuštěnými vězni a disidenty a do Paříže propašovala sbírku písní, poezie, děsivých vyprávění a rané tvorby Vladimíra Vysockého. V roce 1975 Vierny skladby natočila na dnes takřka zapomenuté album Chants du goulag. Noëmi Waysfeld se k němu loni vrátila a převážnou část přezpívala na vlastním debutu Kalyma. Nelze než doporučit, stejně jako její koncert.
A vůbec příští návštěvu Rudolstadtu, kde se Magickou zemí stane Tanzanie a nástrojem basa tvrdící muziku.
Jiří Moravčík
