Hudební ekosystém v Soluni
07.01.2013 | Po severské fujavici v dánské Kodani najednou teplý mořský vánek babího léta a tričko ještě ve tři ráno, no uznejte, kdo by to nebral. Veletrh world music Womex se totiž – byť pouze na jeden rok – přesunul do řeckého přístavu Thessaloniki, po našem Soluň. Potkali jsme tu několik známých kapel, dokonce i těch, co u nás koncertovaly docela nedávno, nicméně - a jako mnohokrát předtím – jádro programu sestaveném porotou Sedmi samurajů tvořila především hudba o níž jsme měli pouze mlhavé povědomí. A nebo vůbec žádné. Právě proto se ale na Womex každoročně sjíždějí delegáti: letos bezmála dva a půl tisíc z devadesáti zemí světa.
Možná v tom sehrála jistou roli účast s nelehkou situací Řeků, a snad i to příjemné počasí, vtahující prostředí Soluně, fantastická jídla a výlety po okolí, každopádně už dlouho nebylo slyšet tolik chvály na organizátory a neobyčejnou atmosféru, obestírající letošní Womex.
Architektonicky zajímavému městu s tři tisíce let starou historií daly zabrat války a ničivý požár z roku 1917, takže historické centrum (ústřední Aristotelovo náměstí připomíná spíš ostravskou Porubu) tu v pravém slova smyslu nenajdete a za starobylými památkami z římských a byzantských časů zařazených na seznam UNESCO se docela nachodíte, výšlap do nejstarší a jediné původní čtvrti Ano Poli obehnané hradbami ale stojí za to. Je odtud nádherný výhled na druhou největší metropoli Řecka (včetně soluňského zálivu), jejíž každodenní tep, natož ten večerní, vůbec nepůsobí dojmem nějaké hluboké ekonomické krize. Například tu prakticky nenarazíte na žebráky, pouliční kšeftaře a zavřené obchody, naopak těch luxusních se nedopočítáte; vlastně vám dá hodně přemýšlení přijít na to, jak si si informace o Řecku na pokraji propasti promítnout do vlastních představ o krizi. Pokud se z centra vydáte po nábřežní promenádě k výstavnímu areálu Helexpo kde se Womex konal, určitě vás zarazí totálně narvané bary, diskotéky a kavárny; to samé ovšem registrujete při denních procházkách městem. Uvolněné a vstřícně milé chování Řeků také nehrává tomu, že by si nějak lámali hlavu s krizí, ale to prý patří k jejich mentalitě. Zažili jsme tu několik demonstrací a jednu generální stávku, ale než jsme se nadáli, bylo po všem a město se vrátilo k běžnému životu, navíc samotného průběhu veletrhu se to ani v nejmenším nedotklo.
Když jeho organizátoři vloni v Kodani oznámili přesun do Soluně, vtipů a pochybností byste se mezi delegáty v souvislosti s řeckým hospodářským průšvihem nedopočítali, mediální koordinátorka Womexu Anna Pötzsch ale už tehdy upozorňovala na to, že po šestnácti letech existence nastal čas zamířit směrem na východ, blíž k Balkánu a soluňským věřila.
Zvlášť starostovi Yiannisu Boutarisovi: sedmdesátiletému charismatickému politikovi s hippiovskou minulostí. Bývalý úspěšný obchodník s vínem převzal vloni město s katastrofálně prázdnou pokladnou, namísto masivního propouštění prosadil omezení platů a zaměřil se na turismus vycházející z předpokladu, že Soluň coby odvěké multikulturní město má na co navazovat. Ačkoliv šel proti proudu a zpočátku s tím měl značné problémy, zacílil na sousední Turky (odvěké nepřátele) a Izraelce (během 2. světové války byla soluňská židovská komunita téměř vyvražděna) a sklízí s tím úspěchy. V Soluni se narodil první turecký president Kemal Atatürk a dnes tu žije přes sto dvacet tisíc studentů, což do značné míry ovlivňuje jeho ráz, čehož si je starosta vědom, stejně tak ekonomických a společenských těžkostí.
„Víte, Řecko nepotřebuje peníze, ale spíš reorganizaci státu. Pokud se nám nepodaří obnovit daňový systém a přijmout opatření pro další rozvoj, všechny peníze které svět sype do řecké ekonomiky zmizí. Obrazně řečeno: Řekům nemá cenu dávat ryby, lepší je naučit je ty ryby lovit,“ řekl sympatický starosta pro kterého pořádání Womexu představuje jedno z dílčích vítězství v jeho snažení přilákat do města turisty.
Starosta Boutaris nevymyslel nic nového: propracovaný a státem dotovaný systém hudebních export office proměnil například během několika let Island, Finsko, Holandsko nebo Dánsko v hojně navštěvované hudební velmoci. Kulturní turistika představuje v mnoha směrech úspěšný trend doby, pomáhající nejen vzestupu zájmu o neznámé lokální tradiční kultury, státům podporujícím export office se navíc investice bohatě vracejí, ať už v přílivu turistů nebo ve zvýšení národního kulturního sebevědomí.
Prezentaci naší země se vším všudy financovala doposud ze svých kapes příliš neměnná česká výprava: festivaly Colours of Ostrava, Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, pražský Respect, vydavatelství Indies Scope, hudební publicisté, promotéři a lidé z Českého rozhlasu. Pokud letos na Womexu v seznamu akreditovaných stánků zcela poprvé zasvítil název Czech Standt a vše, včetně propagačních materiálů a prezentace na místě, přitom šlo na vrub ministerstva kultury, lze to brát nejen jako výsledek úsilí Lenky Dohnalové z Divadelního ústavu, ale – a v to doufejme - i jako blýskání na lepší časy.
Womex Awards
Společenství „womexians“ má jednu zapovězenou otázku: co je to world music. Zvlášť v průběhu veletrhu získává doslova stupidní význam. Jistě uznáte, že zaškatulkovat hudbu z tolika zemí planety která se letos na Womexu uvedla dost dobře nelze a tak je to i s celou world music, scénou, která podle šéfredaktora anglického magazínu fRoots Iana Andersona představuje spíš jakýsi hudební ekosystém. Womex nestojí na bombastické reklamě a praktikách mainstreamu, akce má pro všechny hlubší, duchovnější charakter vycházející z platformy setkání spřízněných duší oddaných hudbě na níž nelze vydělat a kterou nikdo ze zúčastněných nepovažuje za produkt, nýbrž za umění, humanitní poselství a svědectví o kulturní jedinečnosti národů.
„Jestliže si někdo myslí, že uniformovaný svět je dobrý nápad, měl by se na Womex přijet uklidnit,“ poznamenala Antonia Kavas, organizátorka chorvatského festivalu Ethnoambient.
„Womex jsou plíce. Místo kde se shromáždíme, nadýcháme a vrátíme odsud svěží. Womex je o hudbě, ale víc než to. Je to komunita myšlenek, hodnot a ideálů. Příležitost přemýšlet o hodnotách, které se snažíme dodržovat. World music není jen další odvětví v hudebním průmyslu, neláká lidí hledající rychlé peníze, ale naopak ty, co mají své zásady a představy o způsobu, jaký by měl tento svět být,“ řekl ve svém laudátu Lemez Lovas, jeden ze letošních Sedmi samurajů, u nás dobře známý ze skupiny Shtetl Superstars. Lovas svá slova nesměřoval pouze k womexians: předával letošní cenu Womexu Professional Excellence ruskému novináři, producentovi, promotérovi, řediteli festivalu Saynské kolo a politickému aktivistovi Alexandrovi Cheparukinovi, s nímž jsou spojeny úspěchy Huun-Huur.Tu, Sergeje Starostina, Moscow Art Trio, Farlanders nebo Vershki Da Koreshki.
„Nejsem politik, nemám v plánu se zúčastnit politických kampaní, ale existují případy, kdy míra absurdity přesáhne veškeré limity. Tehdy nelze stát stranou. Nemůžete mlčet, když máte pocit, že se děje něco nebezpečného a nekalého. Nemáte sílu bojovat proti touze proti tomu něco udělat,“ uvedl Cheparukin v rozhovoru pro St. Petersburg Times kde vysvětluje důvody svých aktivit na podporu Pussy Riot i způsob jakým díky váze své osobnosti získal na stranu punkerek Petera Gabriela, Paula McCartneyho, Patti Smith nebo Johnny Rottena. Pár dnů po skončení Womexu ale přišla smutná zpráva z Norska: Cheparukin prodělal infarkt a je hospitalizován; vážnější nebezpečí mu ale nehrozí.
Sošku turecké bohyně za label roku si převzal José da Silva, který vydavatelství Lusafrica zaměřené na hudbu z Afriky a především z Kapverdských ostrovů vede od roku 1988.
A hudební Awards 2012? Finská skupina Värttinä. Během nedělního koncertu – smršti největších hitů i skladeb z nového alba Utu - si jeden uvědomil co všechno Värttinä v uplynulých třiceti letech dokázala a nakolik se výrazně zasloužila o uvedení termínu world music do mezinárodního hudebního kontextu. Konkrétně v českých zemích měrou nebývalou.
My Sweet Canary
Slavnostní zahajovací koncert náleží hostitelské zemi a Řekové měli v rukách značný trumf: styl rembetiko, národní blues.
Zrodilo v 20. letech minulého století v hašišových doupatech, věznicích a levných tureckých kavárnách měst Pireaus a Soluň a vykřičených domech aténského přístavu z chudoby, zničených snů, drogového podsvětí a policejního útlaku. Zrcadlil se v něm osud bezmála dvou miliónů nešťastných řeckých utečenců z Malé Asie, především z oblasti tureckého Smyrna, žijících tu dávno před Turky a najednou nucených takřka ze dne na den opustit své domovy, zavedené obchody, přátele a rodiny po prohrané řecko-turecké válce a na základě dohody z roku 1922. Rembetiko sloučilo turecké, balkánské, romské a židovské hudební vlivy s kontroverzními, texty a životním stylem společenských vyděděnců rembetes. Řekové se s rembetiko skrze jeho původ desetiletí těžce prali, nakonec, i když mělo často pěkně na kahánku, se z něho ale stala národní hudební pýcha. Nezměrný podíl na tom měla zpěvačka židovského původu, Královna rembetiko Roza Eskenazi (cca 1890 – 1980). Zpívala řecky, turecky, arménsky a v Ladino, jazyce sefardských Židů. Rembetiko zanesla do řecké hudby a proslavila na mezinárodní scéně. Narodila se sice v tureckém Istanbulu, ale až do smrti žila v Soluni a Aténách. Izraelský režisér Roy Sher o jejím životním příběhu natočil v roce 2011 dokumentární film My Sweet Canary (podle jedné z jejích nejznámějších skladeb), který se stal zároveň základem stejnojmenného koncertního audiovizuálního projektu zahrnujícího v sále Megaro vzácné archivní záběry Rozy Eskenazi, stejně jako scény převzaté z dokumentu. Vedle fantastické mezinárodní akustické kapely do níž patřili skvělí hráči na qanun, bouzouky, mandolínu a perkuse projekt zdobí účast tří vynikajících zpěvaček: Mor Karbasi (Izrael) Yota Nega (Řecko) a Mehtap Demir (Turecko). Přicházely ke svým partům vyfintěné v dlouhých šatech (několikrát si je převlékly), nešetřily vášní, gesty, ale i malinko teatrálností. Tu v polovině slavnostního večera narušila famózní řecká zpěvačka Savina Yannatou se skupinou Primavera en Salonico, prolnuvší se s muzikanty na podiu. Její experimentálnější, proměnlivější forma rembetika (už mimo projekt My Sweet Canary) vzbuzovala doslova údiv a o pozornost si řekla rovněž mladá, čtyřčlenná bujná kapela Apsilies se zpěvačkou Theodorou Athanasiou, která se mezi tak výjimečnými hlasy neztratila ani při závěrečném společném zpěvu.
Pohled na život skrze oči čaroděje
Na veletrhu se každoročně opakuje jedna tatáž situace: ze sálu do sálu proti sobě proudí davy, snažící se urvat z programu co se dá, víceméně uslyšet třeba jen pár skladeb a hned spěchat dál. Známí na sebe pokřikují dojmy, navzájem se varují před „nic moc“ nebo naopak vybízejí k přidání do kroku, protože to se okamžitě „musí vidět“. Zkrátka v podstatě festival jako každý jiný, ale tak docela pravda to není: vystupující dopředu vědí, že před nimi nestojí běžné publikum, ale korzující promotéři, organizátoři a novináři šetřící potleskem i projevy přílišného nadšení. Pro muzikanty to musí být občas stresující, když se najednou zvedne půlka sálu a zamíří do toho vedlejšího. Womex je totiž především exotická hudební samoobsluha, nabízející to nejzajímavější a nejpodstatnější z přítomnosti, v níž nad každým koncertem visí cedulka Doporučeno Sedmi samuraji: tržby se ale sčítají až v následujícím festivalovém a koncertním roce.
Můžeme Samurajům pokaždé věřit? To se záleží na vašem vkusu, zaměření a očekávání jak předem naposlouchaná alba dokážou kapely naživo prodat. Trumfnout sami sebe.
Izraelskému klavíristovi Idanu Raichelovi a malijskému kytaristovi Vieux Farka Tourému doprovázeným basistou a hráčem na perkuse se to bohužel moc nepovedlo, ke vzrušení to mělo hodně daleko, málo platné. Nebo, a to spíš, se ukázalo, jak hodně Idan ve studiu jamovaní z jedné vody načisto (z něhož vzniklo jinak velmi dobré album The Touré-Raichel Collective) upravoval.
To samé indický qawwali zpěvák s úžasným falsetem Raza Khan: ten si pro změnu moc nerozuměl s party (tak se v qawwali říká doprovodné skupině hráčů a zpěváků tleskajících do rytmu). Snaha co nejvíc na sebe a své umění upozornit vedla k častému koncertnímu „padání řemene“, což se potvrdilo i při dopoledním jamování na trávníku, kdy Khan nebyl schopen dokončit snad jedinou skladbu a neustále se vrhal do dalších a dalších improvizací. Paradoxně nejvíc ho zklidnili Seveřané: během strhujícího jamování mu dánští, norští a švédští houslisté, kytaristé a zpěváci nedali moc šancí k „vytahování“ a při poslouchání vás napadlo, jak by asi tak zněla společná nahrávka.
Netrpělivě se přešlapovalo také před vystoupením „nových Ojos de Brujo“ – Lenacay. Levicoví anarchisté a mestizo revolucionáři z Barcelony se po deseti úspěšných letech nerozešli zrovna v dobrém, spoustu sporů řešili u soudu, který trojici pohrobků - kytarista Ramón Giménez, DJ Pank a perkusista Xavi Turull - zakázal používat původní název Oči čaroděje, takže si zvolila jiný: Pohled na život.
Úvodní, fakt nekompromisně metalovou skladbou nemálo womexians donutili k ústupu, pak ale svou flamentrónicu s příměsí dubstepu a hip hopu překlopili do své obvyklé katalánské cikánské rumby a flamenkově se s tanečnicí Yolandou Cortés pořádně rozdupali; překvapení přesto pokračovalo: baskytarista Charlie Cuevas táhne kapelu do funky, Giménez se evidentně shlédl v jazzroku, nová zpěvačka Paula Domínguez zpívá často anglicky a má víc blízko k soulu a popu než k flamencu. Mestizo vzorec je sice naplněn do experimentálního vrchu, nad absencí třeštivé Mariny Abad s rozevlátým boa okolo krku asi ale někomu pár slz ukápne.
Newyorští Red Baraat – energický funky dhol 'n' brass band - prosvištěli v květnu Prahou bez povšimnutí (jak příznačné ), smůly se nezbavili ani v Soluni: leader Sunny Jain se v hospodě připletl do rvačky a skončil v nemocnici s deseti stehy na hlavě. Kapela to nevzdala, šestice dechařů a dva bubeníci ze sebe vymáčkli co uměli, Jainův buben dhol a jeho řádění ale citelně chyběly. Jinak jsou to koncertní zabijáci požírající lidi směsí bhangry, indické svatební hudby a funky bez jakéhokoliv smilování.
To, že na sebe skupina Mokoomba strhne největší návštěvnickou pozornost přičtěme silnému avizu vyslanému dopředu: vynikající album Rising Tide. Možná mají pravdu ti, co tvrdí, že to Mokoomba se svým afropopovým mišmašem přehnala a to, že pochází ze Zimbabwe si musíte přečíst, jinak byste to zřejmě neuhodli a řadili ji spíš do západní Afriky, ale málo platné, s holandskou dechovou sekcí a zpěvákem kalibru Salifa Keity si pětice kluků publikem rubali cestu jak jistí dřevorubci lesem a sklidili jen samou chválu.
Nordic Club v dánské Kodani měl být a také byl výstavní síní severské hudby. Club Globalkan v Soluni na něco podobného také aspiroval, akorát, že se tu představili Balkánci, Řekové a Turci. Zatímco Bobana a Marka Markovičovi tu šlo bez lítosti odškrtnout, natolik u nás často vystupují, s rembetiko tureckým orchestrem Café Aman Istanbul to už rozhodně nešlo, s bulharským programátorem Kottarashkym s novou kapelou Rain Dogs jakbysmet a kdo by nebyl zvědavý na nejlepší a nejpopulárnější řeckou reggae skupinu. Zpěvák a kytarista Marcos Koumaris v šátku – i přes ty dready – připomíná rozesmátého Manu Chao a sedmičlenní Locomondo připomínají…..ano, Manu Chao. Jamajky se striktně nedrží, vždyť hrají i ska houpavé verze rembetiko, kdy dechovou sekci střídají hráči na baglama, housle a gajdy. Fakt zábavné a chvílemi dost bláznivé řecké mestizo věrné názvu kapely: Crazy World.
Písně kočovných Cikánů a kostelních zvonů
Letos se to na WOMEXu pěkně zarojilo starými dobrými známými: Raza Khan, Dakha Brakha, Anthony Jospeh & the Spasm Band, Félix Lajko, Lindigo i Mokoomba u nás nedávno hráli na Colours of Ostrava, Respectu nebo Folkových prázdninách. A to je velmi dobrá vizitka pro naše festivaly, na kterou by se nemělo zapomínat.
Nebývá také zvykem, aby se na Womexu objevil někdo z aktuálně nominovaných na Mercury Prize: to ale samozřejmě nebyl důvod, proč si Londýňan Sam Lee vysloužil pozvání od Samurajů a měl v sále natřískáno. Kdo si předem poslechl jeho letošní debutové album Ground of Its Own zamířil do něho automaticky, bez rozmyšlení: něco tak neobyčejného a objevného anglický folk už dlouho nezažil. Sam Lee s ním není v nějaké dramatické opozici, i přes použití japonské citery koto, indického harmonia, trumpety, brumle, houslí a violoncella (při absenci kytary) se s kapelou nezamotává do worldmusikových bludišť, pro písně ostrovních travellerů tedy kočovných Cikánů (oficiálního, osm set let starého etnika) našel pouze nečekaný a nový výraz. Tak jak se to naučil od svého učitele, velkého sběratele a pamětníka zanikající hudební kultury Stanley Robertsona a při nadále pokračujícím vlastním vesnickém sběru, ctí především příběhy, sílu slov starodávných balad. Ty jsou jeho hlavním zdrojem, sám neskládá.
Sam Lee má nádherný a přesvědčivý měkký hlas. „Naučil se ty písně zpívat od Cikánů, ne zprostředkovaně od jiných. Pokud se učíte přímo v cikánských táborech, přivede vás k to k naprosto odlišnému způsobu zpěvu,“ tvrdí Samův ochránce a rádce, legendární producent Joe Boy, objevitel Pink Floyd, Fairport Convention nebo Nicka Drakea.
V rozhovoru pro Guardian Boyd vysvětlil i další tajemství originality Samovy hudby: rytmus, místy až abstraktní, přesto všudepřítomný a táhnoucí skladby zdaleka vlnivěji než si počínají jeho folkařští kolegové.
Albem Ground of Its Own se v produkci Gerry Divera (Lisa Knapp, Laurie Anderson, Van Morrison) proplétá decentní elektronika, naživo, při pohledu na bosého Sama Lee zpívajícího celým tělem, vám ovšem nechybí. Jeho tanec – něco mezi Davidem Bowiem a Mickem Jaggerem – představuje v souvislosti s anglickým folkem také cosi cizorodého, co ale chtít od bývalého tanečníka v burlesce, který se k cikánské hudbě dostal teprve před sedmi lety.
Albánci dozpívali, sál povstal, předlouho tleskal, nevěřícnost by se dala krájet a všude dokola byla slyšet nevyřčená otázka: co to proboha bylo? No co by, iso-polyfonie z jihu Albánie zanesená na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO a postavená na dlouhých dronech, andělských falsetech, vibrátech a dokonce alikvotech! Harmonicky údajně odvozená od zvuku řeckých kostelních zvonů. Od sedmičlenného mužského sboru jsme slyšeli něco nesmírně intenzivně vtahujícího, emocionálního, radostného i truchlivého - jako by do nás, nepřipravené, někdo zezadu strčil.
Sardskou a korsickou polyfonii máme z domova dobře naposlouchanou, Albanian Iso-Polyphonic Choir - jak praví womexácký profil – je ale skutečně hudba z jiného světa.
„Není to v žádném případě umělé, takhle se v Albánii stovky let běžně na vesnicích zpívá na svatbách, pohřbech, slavnostech a v hospodách. Všechno jim přitom prochází srdcem,“poučil nás s Petrem Koláčkem z Radia Wave po koncertě chorvatský zpěvák Mojmír Novakovič. A když se ho Petr zeptal, jestli opravdu dobře slyšel jednu známou italskou píseň, Mojmír ho ubezpečil, že šlo o výjimku, jinak zpívají výhradně albánskou tradici. Se sborem hostoval dnes pravděpodobně nejrespektovanější albánský zpěvák Hysni (Niko) Zela, veterán ovládající všechny lokální nuance iso-polyfonie – tosk, lab a cam – a zároveň hlas výbušné albánské dechovky Fanfare Tirana co bez obvyklého přehánění skutečně dokáže roztančit snad i mrtvého. Starší usměvavý pán se s dechovkou letos pustil do dalšího dobrodružství: Fanfare Tirana natočili společně s Transglobal Underground album Kabatronics.
Teď už je ale potřeba zabrzdit: viděli jsem toho na WOMEXU daleko víc, Crossroads ale není nafukovací, takže se k dalším účinkujícím budu vracet postupně v recenzích nebo rozsáhlejších profilech. Psát je rozhodně o čem. Hlavně o těch, co díky české výpravě brzy zamíří do České republiky. Málo jich nebude, to mi věřte.
(Crossroads, 2012)
foto: archiv WOMEX
Jiří Moravčík
