Jak Béla Fleck s Oumou Sangare ohnuly stromy do pravého úhlu
07.07.2012 | Hektické časy s potřebou stihnout co nejvíc pominuly, ale dát si v Rudolstadtu lážo plážo zkrátka nejde. Jeden z největších evropských festivalů world music v Evropě z vás totiž udělá svého otroka i kdybyste se bránili sebevíc. Může za to nebývale pestrý a objevitelský program: důvod proč branami festivalu letos během čtyřech dnů prošlo 85 tisíc návštěvníků.
Ti a bohaté státní a regionální dotace mají už léta zásluhu na tom, že v malém duryňském městečku, kde se na dvaceti podiích akce odehrává, nenarazíte na tak masivní sponzorskou reklamu jako jinde. Zatímco naše festivaly se bez ní nadále neobejdou, to protože jim až na výjimky návštěvníků ubývá nebo si jimi organizátoři nemohou být nikdy jisti a v rozpočtu proto nutně spoléhají na sponzory, v Rudolstadtu se zájmem lidí dopředu počítají, tudíž jim odpadají starosti o reklamní bannery a VIP rauty. Taková je realita. Zajímavě také vyznívá informace organizátorů, že takřka polovinu vstupenek zakoupili obyvatelé města a blízkého okolí. Touha poznat cizí hudební kultury se tak sympaticky snoubí s patriotstvím.
Rudostadt, vzdálený od Chomutova necelých stopadesát kilometrů, festivalem žije na každém kroku. Hraje se nejen na podiích rozesetých po celém městě, ale i na ulicích, v divadle, hradním nádvoří, kostele a na hlavním náměstí se za pár euro představí značná část vystupujících v krátkých blocích. Součástí programu jsou přednášky, taneční a hudební workshopy, besedy s umělci a v neděli organizátoři myslí i na nejmenší návštěvníky: interkativní a co do nabídky atrakcí a soutěží širokodaleko bezkonkurenční Kinderfest je už léta jeho ozdobou.
Hudebně si to v Rudolstadtu rozdaly tři velmoci: domácí Němci, Američané a Číňané, kterým konkrétně byl letošní 22. ročník v rámci Magické země věnován (Magickým nástrojem byla concertina) . To ale v žádném případě neznamená, že by trojici zbytek světa dělal pouhou stafáž.
Bulharský multiinstrumentalista Nicola Parov žijící léta v Budapešti se tříčlennou kapelou a vynikající zpěvačkou Ágnes Herczku projeli „tradičně, jazzově i rockově“ Balkánem naprosto úchvatným způsobem a tuniská písničkářka Emel Mathlouthi rovněž pouze se třemi spoluhráči, dokázala, že úspěch jejího alba Kelmti Horra nezapřičinila náhoda. Osamoceně s akustickou kytarou ovládla nádherným hlasem prostor až jste sotva polykali a následně ho decentním elektro trip hopem rozvlnila.
Mezi nejméně očekávané, za to velmi milé překvapení, se zařadily koncerty chilské songwriterky a akordeonistky Pascualy Ilabaca se čtyřčlennou skupinou y Fauna a kamerunské zpěvačky Kareyce Fotso. Ta za tichého rozjímavého zpěvu pomalu přicházela v kostele uličkou, s rukama proti oltáři rozpřaženýma jako černá Madona. Po dosednutí s akustickou kytarou ale zahájila spirituálně vtahující mši, s perkusemi po chvíli přecházející v rytmický koncert, až se lidé vtlačení do dřevěných lavic snažili v sedě tančit.
Hardcorová travesti show a zvířecí řev z čínské opery
Hudba z Říše středu, tedy nikoliv symfonická a estrádně bombastická, ale tradiční, rocková a folková, pronikala na světová podia dosud po kapkách, nahodile a takřka vždy ve spolupráci s západními producenty a labely. Letošní prezentaci čínské hudby v Rudolstadtu financovanou čínským ministerstvem kultury, zahrnující také přednášky a workshopy, lze tedy považovat za průlomovou. O to cennější je, že zahrnovala politbyrem ignorovanou nezávislou rockovou a folkovou scénu a překvapivě také separatistické menšiny bojující proti brutální devastaci svých tradic ze strany Číňanů.
Pikantně také vyznělo, že soudruzi bez komentářů skousli i ansámbl tibetských mnichů z kláštera Tashi Lhunpo, který v Rudolstadtu (mimo program Magické země) o sobotním večeru, přesně na den 6. července, oslavili svým vystoupením sedmdesáté sedmé narozeniny dalajlámy. Pět tisíc mnichů po čínské okupaci Tibetu z kláštera, sídla pančhenlamy, uprchlo do jižní Indie, kde ve městě Bylakuppe založili v roce 1972 nové duchovní sídlo a koncerty a přednáškami vydělávají peníze na jeho provoz.
„Od samého začátku jsme si u čínského ministerstva kultury kladli podmínku, že program vytvoříme sami a bylo nám vyhověno“ uvedli na vysvětlenou jeho tvůrci, ředitel festivalu Bernhard Hanneken a bavorský expert na čínskou hudbu s dvacetiletou zkušeností, skladatel a hudebník Robert Zollitsch, žijící v Pekingu pod jménem Lao Lu (Old Gong).
Oba zároveň přiznali, jak mamutí a rizikový úkol si naložili na hrb: tři tisíce let stará historie, přes padesát etnik a nespočet nástrojů a stylů o nichž svět nemá dosud tušení. „V Číně probíhá velké hudební hnutí, které se vrací ke kořenům a zároveň hledá vlastní identitu,“ řekl Zollitsch ve své festivalové přednášce.
Koncerty zahrnovaly například ukázky z kunqu, jedné z nejstarších forem čínské opery chráněné jako nehmotné dědictví lidstva UNESCO, což platí také pro unikátní, patnáct set let starý styl muqam turkeckého národa Ujgurů ze severozápadní provincie Sin-ťiang, představený skupinou hudebníků a tanečníků Makit Dolan.
Ne vše se dalo stihnout, z toho by se snad jednomu „zešikmily oči“, tři důrazněji avizovaná vystoupení však dopředu budila značnou pozornost. Pekingský freak folkař Xiao He už vizáží dada bubáka se zmalovaným obličejem, naživo pak expresivním hlasem, ve škále sahající od zvířecího řevu až k hrdelnímu zpěvu a lyrice čínské opery. S akustickou kytarou napojenou na krabičky a Loop dokáže posluchače totálně uhranout experimentálním zvukovým surrealismem nepostrádajícím hravý humor a přitažlivé melodie západního střihu. S prominutím, ale vedle Xiaovy performance působí američtí freak folkaři jako třikrát přelitý čaj.
Famózní zpěvačka Gong Linna se za doprovodu skupiny svého manžela Roberta Zollitscheho představila v Rudolstadtu už před třemi roky. “Novou komorní hudbou z Číny“, jakýmsi průsečíkem západního a čínského kompozičního přístupu, už tehdy ohromila. Letos tento model aplikovala na početný smíšený sbor DaBaiSang (Big White Voice) doprovázený třemi hudebníky. Pokouší se hledat čínské východisko a uplatnění pro chorál – a doma tím údajně jde proti zavedeným konvencím - ve směsi klasiky, Vivaldiho podmanivosti, chytrého popu, lidových písní a moderní poezie z provincie Guizhou a odkazů na sugestivitu čínské opery. Líbivostí, teatrálností a hlasovou mohutností sboru sice občas balancovala na hranici kýče, nicméně nikdy výrazně přes čáru a v Evropě bude bezesporu s DaBaiSang vítaným hostem.
Rocková kapela Er Shou Mei Gui (Second-Hand Roses) byla daleko nejtěžší kláda, na Zápaďáka totiž mohla v prvním okamžiku působit jako nechtěná parodie: holohlavý zpěvák v růžových punčocháčích, s obrovskou náušnicí a travesti gesty, basák v ženských šatech, čelence a v nestvůrných bagančatech nemající daleko k blbovi, extravagantní kytarista s profláklým skákáním a sexy perkusistka a hráčka na loutnu pipa s rozparkem až k samému hrdlu. Dost na to, abyste co nejrychleji utekli, zvlášť když zpěvák rychlopalně zapištěl v čínštině. Po zavření očí jste ale překvapivě poslouchali našlápnutou a vymakanou kombinaci rock´n´rollu, metalu, pozdní nové vlny a hardrocku. Řekněme bizarní a díky národnostní příslušnosti kreativnější čínskou verzi našeho Pražského výběru, včetně přehnaného lascivního kabaretiérství.
„Najít si cestu k uchopení a pochopení současné čínské hudby nebude pro zbytek světa vždy jednoduché,“ upozorňoval ale předem Zollitsche.
Hudební klaun s rašplovitým hlasem
Stojíte před podiem, za vámi si to užívá přes pět tisíc lidí a vám hlava nebere, proč na Johna Hiatta v Praze vyjma Američanů našinci nedorazili. Střídal akustickou kytarou s elektrikou, s přehledem krotil hřímající kapelu a evidentně si koncert užíval. Komunikoval s davem, vtipkoval, občas se rtuťovitě prohoupl v bocích a tvrďácky znělým, v žádném případě neutahaným hlasem řezal prostor před sebou místy v solidně vysokých polohách. Countryový Springsteen, předem ho označil kolega, a vlastně měl pravdu.
Hypnotic Brass Ensemble: pokérovaní černošští floutci do půl těla, s kalhotami trendovně u kolen pominutě řádící a troubící jak trouby z Jericha v hip-hopově funky-jazzovém rauši. Sólově nebo všichni naráz rapovali, občas některý z nich zahodil saxík a vylezl s mikrofonem na vrchol pódiové konstrukce odkud pouštěl do davu hip hopový vztek. Musí se jim nechat, že s publikem i nástroji to umí, po chvíli vám ale ten šrumec začne splývat. Už vás tihle kluci z Chicaga nedokáží ničím hudebně překvapit. Jako mnohohlavý festivalový drak ale fungují dokonale.
Rockabilly a rock´n´roll dřevních časů, kdo by se zpěvačkou a kytaristkou Sallie Ford a kapelou The Sound Outside odolal. Zdálky se ale znovu zarazíte: trhle vypadající obrýlená středoškolačka v demode šatičkách, které červené růž ze rtů svítila až na konec parku, prohlašující o sobě že je hudebním klaun. Pak zazpívala a okamžitě ukousla kus dřevěné podlahy. Na její drobnou postavu neuvěřitelně rašplovitý hlas – však se také hlásí k odkazu Toma Waitse ( i častým používáním megafonu). Kontrabas, kytara bicí vytvářely základ pro střet starého a nového, v němž se prolínalo blues, soul, indie rock a energická verze Proud Mary od Creedence Clearwater Revival.
V pozdním nedělním odpoledni, kdy slunce pálilo jak nejvíc snad mohlo, na lidmi natřískané nádvoří hradu Heidecksburgu dorazila očekávaná Alison Krauss a skupina Union Statios hráčem na dobro Jerry Douglasem. Svou hvězdnost Američanka neskrývala: dopředu si vyžádala zákaz fotografování ( profíci mohli stát padesát metrů od podia za klenbou ze 
slunečníků), nechala na sebe čekat, „nezabučela“ ani na pozdrav a beze slov spustila překvapivě unylý koncert, který jsme po dvaceti minutách z důvodů předčasného odjezdu proto opustili bez lítosti. Kolega Jiří Plocek sice později referoval, že nakonec nabral na intenzitě, že si to tedy jako bývalý bluegrassista užil, nicméně nás to divného pocitu nikterak nezbavilo.
Tranzovní bambusová óda na matku přírodu
Disko Partizani, řvalo za Shantela nadšené publikum refrén jeho velkého hitu. Pobíhal s prapodivnou kytarou po podiu jako pingpongový míček, do zpěvu i strhujícího pěkně divokého koncertu dával všechno a nenechal nikoho na vteřinu odpočinout. Přesto bylo evidentní, že ambice vykročit o kus dál od Balkánu naservírovaného s mladými dechaři a elektronikou Shantel ztrácí. Tahle kdysi objevná show Bucovina Clubu Orkestar drapne pod krkem každého kdo se chce dobře pobavit a vyskákat, na poslouchání už to ale moc není.
„Skákačky“ nabídli organizátoři na závěr každého večera a většině lidí přišly k duhu. Electrohip hop cumbia Systema Solar z Kolumbie, ghanský raper Blitz The Ambassador z New Yorku s dechovou sekcí a drtícím afrobeatem nebo turecká dubová psychedelie BaBa ZuLa rozparádily naprosto spolehlivě. U Turků vedle charismatického zpěváka a hráče na elektrifikovanou loutnu saz Murata Ertela zapůsobila i břišní tanečníce coby efektní inspirace pro přihlížející.
Jednoznačně je všechny do jednoho tranzovními polyrytmy a sborovou vokální polyfonií strčilo do kapsy devět polonahých, rituálně pomalovaných zpívajících rolníků a rybářů Narasirato ze Šalamounových ostrovů, konkrétně z tropického ostrova Malaita. Označení „bambusová óda na matku přírodu“ nemá chybu: vyjma zpěváka Aloysiuse Gonzaga Mauhana zbytek při tanci fouká na obří i malé panovy flétny, jakási basová „děla“ a tluče do xylofonů a perkusí vyráběných národem Are'are výhradně z bambusu.
Vesnici Oterama založil po sestupu z hor v roce 1980 a dodnes v něm žije odříznutý od civilizace bez telefonu a internetu a řídí se pravidly předků v komunitní víře Warato'o. Tak se také jmenuje i letošní debutové album skupiny sklízející samé nadšené recenze, kvitující držení se tradic do nichž Narasirato – i na koncertě – nechávají nenásilně vklouznout reggae rytmy.
S hudbou národa Are'are jsme se nesetkali poprvé, jenom jsme na to zapomněli a slyšeli ji kdysi v docela jiném kontextu. Ženskou ukolébavku Rorogwela z Malaita, jednu z mnoha sesbíraných na Šalamounových ostrovech švýcarským etnomuzikologem Hugo Zempem si v roce 1992 vybralo francouzské elektro duo Deep Forest a proměnilo ji ve světový hit Sweet Lullaby.
Bluegrass po malijsku jako neskutečný mazec
Nenápadně vklouzl na podium, sedl si s „obyčejným“ banjem na židli a odehrál dvě ekvilibristická cvičení, kdy každému přítomnému hráči tekl po zádech pot. Tím Béla Fleck dosóloval: přišla kapela, Will Calhoun (Living Colour) bouchl do soupravy, přidal se baskytarista Sekou Bah a začal neskutečný, se vším všudy těžkotonážní, nezřídka rockový mazec. Zdrojem hutné energie byla hudba z Mali nad níž vlál hlas Oumou Sangare, jedné z největších západoafrických zpěvaček současnosti vycházející z unikátních tradic kraje Wassoulou. Většina skladeb pocházela z jejích alb, i když v nových úpravách. Z místa se nehnoucí Fleck dřel banjo-kytaru způsobem jako by se nechumelilo a přitom překračoval snad všechny dosud platné muzikantské a jiné kategorie. Což mu evidentně nestačilo: jeho omračující vysokorychlostní souboje s hráčem harfu kamalengoni Benogo Diakitem přecházející v takřka s normálností neslučitelné zvukové stěny, doslova do pravého úhlu ohýbající stromy v parku. Největší „masakr“, kdy lidi samým údivem přestali tancovat, věnoval Fleck Earlu Scruggsovi. Ten se tam nahoře, kam v březnu nenávratně odešel, musel zřejmě něčeho držet, jinak by asi spadl.
Fleck s Oumou, která podpořená sboristkou za všemi nehodlala zůstat v obrovském nasazení pozadu, si neustále vyměňovali ústní komplimenty, křičeli na sebe bravo a potutelně se u toho tvářili. Až to z Flecka vypadlo: “Tohle byl náš první společný koncert a moc jsme před ním nezkoušeli.“
S ohledem na to, že se jednalo o absolutní koncertní trhák letošního Rudolstadtu to vyjukanému publiku přišlo jako pokus o vtip, Fleck prý ale nekecal. V téhle sestavě skutečně začínali skromné evropské turné, jinak si s Oumou už společně v roce 2009 zahráli na výtečném, Grammy oceněném albu Tales From The Acoustic Planet, Vol. 3: Africa Sessions natočeném Fleckem během jeho putování po Západní Africe. Koho z posluchačů by tehdy napadlo, co z toho jednou vzejde.
Foto: Yvetta Stránská
(2012)
Jiří Moravčík
