Zrušme bariéry!
29.07.2012 | „Je mi s podivem, že už dávno nejezdí do Náměště nad Oslavou plné autobusy hudbymilovných návštěvníků,“ napsala ve své recenzi Anna Mašátová. To je určitě milé přání směrem k malému festivalu na Vysočině. Ale kontraproduktivní: pokud by se tak stalo, pozbyl by ráz takřka rodinného setkání, což je jeho nejcennější deviza.
Prokázalo se to i letos: je dost obtížně myslitelné, že by si tak těžké klády jako křehké folkaření anglické skupiny The Unthanks a šamanský minimalismu japonských zpěvaček Marewrew udržely pozornost tisícihlavého davu tak jako v komorním prostředí parku renesančního zámku, kde „na slunci i v dešti“ sedí maximálně pět set šest set návštěvníků vstřebávajících nikdy předtím neslyšenou hudbu bez ruchů provázejících velké festivaly. A koneckonců, příjemného klidu si rádi užívali i během koncertů domácích stálic, které se letos na Folkovkách představily: Pavel Bobek s výborným Malinabandem dokonce poprvé, Jiří Stivín s Vladimírem Mišíkem poněkolikáté.
Proč poslouchat hudbu z tramtárie
Každoroční festivalové téma rámuje program folkových prázdnin, svou volností ale nesvazuje, zato naznačuje, uvádí do kontextu. Stává se nositelem dramaturgovy vize přivést umělce i návštěvníky k zamyšlení a vzájemné spolupráci, z níž – a to známe z minulosti – často vzejde něco jiskřivého a pospolitého; dosud vzájemně nepředstavení lidé si vyjdou sympaticky vstříc.
Letošní téma: Hudba a bariéry.
A k tomu pár slov, které jsem už napsal pro festivalový katalog.
„Bariéra představuje zapeklitou situaci. Máte ji před sebou a často si s ní nevíte rady. Třeba ve frontě na jízdenku, když vám za pár vteřin jeden vlak a přelézt plot pro pírko, inu, někomu se to holt také nikdy nepoštěstí. Nebo vozíčkáři, ti by vůbec mohli vypravovat. A umělci, najmě hudebníci? No, upřímně, s některými byste zřejmě tu jejich bariéru neměnili. Přepadne vás inspirace, dáte si s ní práci a složíte podle svého sakra dobrý kus. Vnitřně nepochybujete o tom, že vás za něho budou vozit po městě v kočáře nebo v tom skromnějším případě nosit na ramenou. Zkrátka své hudbě věříte, cítíte, že posluchačům něco dá, kdyby to měla nakrásně být jenom chuť si u ní na chvíli zatrdlovat. A ono ejhle: o vaši hudbu nemá vůbec nikdo zájem, to protože ji nikdo nerozumí; nebo nechce rozumět. K vaší smůle, předběhli jste dobu. Možná by vám pomohla křišťálová koule, pohled na lidi co vás z nepochopení zatracovali a teď stojí nad vaším hrobem a nejraději by vás z něho vytáhli a objali. Ještě blběji jsou na tom muzikanti ze vzdálených exotických krajů: divně oblečení, v rukách nástroje o nichž jste nikdy neslyšeli natož abyste si je mohli dopředu prohlédnout na obrázku a hrající spletitosti, ze kterých vám jde hlava kolem. Tak to je v současnosti jedna z největších bariér. Říká se jí kulturní. Protože u nás dost často co z venku neznáme, dopředu a k naší škodě odmítáme. A to prosím pěkně v éře internetu, kdy se kliknutím myší dostanete v desetinách vteřiny na druhý konec planety. Máme to v sobě: uprostřed Evropy, daleko od důležitých kulturních křižovatek a moře, donedávna navíc oddělení od zbytku světa ostnatým drátem.
Spekuluje nad tím hodně povolaných, nicméně nejideálnějším způsobem jak našince zbavit předsudků, se ukazují být bez debat hudební festivaly: jdete na své oblíbence a jen tak mimoděk si poslechnete i cizince; nebo vás k nim zavede kamarád, to už je jedno. Vracíte se pak domů a na dávné favority si skoro nevzpomenete, protože nastal čas nových. A kde by vás předtím napadlo, že budete poslouchat hudebníky z nějaké tramtárie a ještě si je ke všemu oblíbíte.“
Když Folkové prázdniny anoncují, že vás vlastně čekají dva festivaly, organizátoři nefantazírují: než přijdete odpoledne do parku na koncerty, celý den můžete strávit v tvůrčích dílnách v Hnízdě múz, na hudebních workshopech za účasti zahraničních hostů a přednáškách.
Letos jim určitě vévodily Rozpravy o hudebních zvláštnostech: půlhodinové, odlehčené pořady hudebních publicistů a vědců vytahujících z archivního klobouku unikátní i bizarní nahrávky. Někteří z nich si tím možná kompenzovali účast na „vážnějším“ Kolokviu, další letité programové součásti Folkových prázdnin. Bezmála dvacítka hudbyznalých lidí tu za přítomnosti festivalových návštěvníků přednáší příspěvky na dané ročníkové téma. V následujících besedách, které jsou vedle nabytých znalostí možná tím nejsympatičtějším momentem Kolokvia, dochází k nezapomenutelným situacím kdy vědci nad názory hudebních publicistů levitují nad židlemi, a naopak. Výsledkem jsou totiž nečekané odbočky a úvahy, končící samosebou usmiřujícím závěrem: hudba nezná hranic, ani v notách, ani v názorech.
Popisovat program nachystaný Michalem Schmidtem znamená motat se kolem neexistujícího středu: najít kulturní spojitost mezi původními obyvateli japonských ostrovů, sardskými pastevci, Habibem Koitém z Mali, hrdelními zpěváky ze Sibiře a naším Pavlem Bobkem prostě nejde, kdyby jste se nad tím upřemýšleli.
Je to pro dramaturga práce na celý rok: pečlivě a s rozmyslem vyvážit takové hudební odlišnosti do každodenního koncertního cyklu aniž by se od sebe odtahovaly jako přepólované magnety.
V sedmi dnech svého trvání se totiž festival stává především platformou pro nečekané kontakty: Karlu Heřmanovi od Čankišou stačilo pár minut aby si s kamerunskou zpěvačkou Coco Mbassi na podiu k sobě sedli, jakoby společný zpěv nacvičovali nejméně dva dny.
O Folkových prázdninách je už širokodaleko známé, že ta nejvygradovanější a nejintenzivnější setkání se odehrávají také hluboko po půlnoci za Špitálkem během jamování u ohně. Je pak kouzelné pozorovat jak k sobě hledají – a bez problémů nacházejí – cestu čeští folkaři a zahraniční festivalové hvězdy aniž by některá ze stran řešila, že jedna neumí Chlapce z Rikatáda a druhá vypálit rytmy z nichž jde hlava kolem.
Skvělé jsou i Noční koncerty. V Galerii uměleckého kováře Pavla Tasovského přehrála Lucie Redlová s kapelou Garde skladby ze svého nového alba Křižovatky s chutí a elánem, s jakým si počíná v roli průvodkyně zahraničních hostů.
A v kapli sv. Anny dala premiéru svého čerstvého projektu houslistka a zpěvačka Jitka Šuranská za doprovodu zvukového přístroje Loop. „Představím starobylé příběhy a obrazy zabalené do houslí, jakousi tradici v pohybu aneb jak hudec k loopování došel,“ předeslala Jitka a tak to také bylo. Tahle její nová, pro někoho nečekaná podoba, má určitě svou budoucnost.
Spojující hlas přírody
Koncertní návrat Ivy Bittové ke skupině Čikori a starším skladbám z období Dunaje a alba Bílé Inferno přivítali pamětníci i ti nejmladší příznivci alternativní hudby, kterou mohli dosud poslouchat pouze z nahrávek. Michal Schmidt, ovšem dojem z návratu ještě navýšil: žánry bořící zpěvačku a houslistku zapojil do unikátního projektu Bittová & Bitti. Magickou atmosféru společnému zpívání s italským polyfoním kvartetem Tenores di Bitti Mialinu Pira ze Sardinie a následné vystoupení Čikori pak dodal nepřetržitý „sbratřující“ déšť.
Ten sám o sobě „dvoukoncert“ do nezapomenutelnosti samozřejmě neposunul. Byli to návštěvníci, kteří i přes několikrát vyřčenou nabídku Ivy Bittové, že až toho „budou mít dost“ vše rázem ukončí, seděli dál v pláštěnkách a pod deštníky nebo se mačkali u podia a mnozí na něm dokonce po stranách seděli na židlích, doslova nalepení na muzikanty. Ačkoliv Iva Bittová se Sardy neměli na přípravu moc času, působilo to velmi přirozeně a nádherně lidsky: usměvavá, soustředěná, nicméně uvolněná, se zlehka se dotýkala ramene krajního zpěváka vždy když se k nim hlasem během improvizace v několika skladbách přidávala. Nejednoho z přítomných v tu chvíli napadla myšlenka na společnou nahrávku „Tenores di Bittová“, jak jeden ze Sardů jejich společné vystoupení vtipně pojmenoval.
Iva Bittová kněmu ještě předtím poznamenala: „Vloni na jednom festivale na Sardinii hostovali bratři provozující sardskou polyfonii a byli úžasní. Je to úplně jiný hudební jazyk. Nápad Michala Schmidta byl proto skvělý. Vždyť to je to, co nás spojuje! Hlas přírody! Je to přece největší zdroj inspirace a proto si musíme přírodu opečovávat, abychom z ní mohly ty krásné zvuky získávat.“
Den s Jiřím Pavlicou to také s počasím odskákal. Zájem o Hradišťan a jeho hosty jako vždy dalece převyšoval kapacitu Jízdárny a na organizátorech bylo vidět, že by namísto deštníků v rukách nejraději drželi pověstná rusko-čínská děla rozstřelující dešťové mraky.
Volba Alta Kai byla jasná: účinkovali na Pavlicově albu Chvění. Znovu se potvrdilo, že jakékoliv koncertní setkání s hrdelním zpěvem a sibiřskými hudebními tradicemi má značnou emoční sílu, která ale dokáže přinutit spíše než k napjatému, k uvolněnému poslechu; například během mistrovských vokálů nebo hře na brumli.
S Čači Vorba se spíš tančilo a zpívající houslistka Maria Natanson mohla být pro spoustu přítomných jedním z nejpříjemnějších letošních překvapení.
Publikum nešetřící hudba
Výhodný časový souběh s nepříliš vzdáleným a na přesahy a neznámost rovněž zaměřeným festivalem Glatt und Verkehrt v rakouském městě Kremži dovoluje Michalovi Schmidtovi zvát do Náměště hudebníky, které by si z finančních a organizačních důvodů nemohl jinak dovolit. Proto jsme na Folkových prázdninách mohli zažít jeden z evropských prvních koncertů dvojice Habib Koité & Eric Bibb nebo ženský kvartet národa Ainů Marewrew z japonských ostrovů.
Zatímco nadoblačně zpívající malijsko-americké duo fantasticky zvonilo strunami akustických kytar v dobře známém bluesově-písničkářské modu a překvapilo snad jen tím, jak hravě a bezprostředně si společné vynikající vystoupení užívalo, Marewrew představovaly pro publikum nejtěžší prubířský kámen. Ti kdo to vzdali se nemusejí stydět, ti kdo vydrželi, před nimi klobouk dolů. Setkání s tak ojedinělou a náročnou vokální technikou na minimalistickém podloží a ve velmi abstraktní rovině nebylo totiž jednoduché napoprvé a okamžitě přijmout. Zvlášť když zpěvačky evidentně necítily potřebu cokoliv mezi skladbami vysvětlovat: namísto toho si mezi sebou štěbetaly v rodném jazyce jakoby se nechumelilo a o čemže to bylo jsme se mohli pouze domnívat. Snad jen ve chvíli, kdy rozesmáté ukazovaly prsty k obloze kam stoupal balonek, leckoho z přítomných poprvé napadlo, že by mohly pocházet z této planety.
V půlce koncertu se ale Marewrew „smilovaly“, to když se k nim přidal zpívající hráč na strunné tonkori Oki Kano (manžel vedoucí zpěvačky Rekpo) a brazilský perkusista a mistrovský hráč na tamburínu pandeiro Marcose Suzano. Oki dokonce neváhal nasadit dub, svou stěžejní hudbu přes níž uvádí do světa tradice Ainů.
Koncert Marewrew sice nekompromisně šel proti „pohodlnějšímu“ posluchači, vlastně ho ani v nejmenším zpočátku nešetřil, nicméně podobná a pro dramaturga charakteristická iniciační setkání s netušenými hudebními kulturami Folkové prázdniny spolehlivě vytahují z domácího festivalového stereotypu a řadí je právem k evropské špičce.
Po lekci z trpělivosti a nutnosti soustředěného vnímání by se dal očekávat odlehčující taneční závěr úterního večera příznačně nazvaného Vokály a bariéry, ten ale nepřišel. Namísto toho následoval další ponor do hudby vyžadující trpělivější vnímání. Anglický folk sice už z podstaty žánru evokuje melodické písně blízké našemu folkaření nebo střemhlavosti Marka Gearyho z Irska, ne však ty od The Unthanks. Jasně, dva andělské hlasy sester Becky a Rachel Unthank, notabane s bezprostředním, až holčičím chováním, jejich mrazivé podání lidových balad ale způsobilo rozruch i v Anglii. Sofistikovaná aranžmá s klavírem, cellem a houslemi mají daleko blíží k repetitivnímu minimalismu a post folku. V tomhle směru The Unthanks v Náměšti přece jenom trochu slevily: soustředili se na tradiční balady a vynechali originálně převzaté skladby od King Crimson nebo Antony and The Johnson; na nádherně vyklenutou skladbu Sea Song od Roberta Waytta ale došlo. Stejně na obutí dřeváků a perkusivní tradiční tanec z Northumberlandu.
Po Waterson:Carthy, Elize Carthy, Spiers & Boden, Lise Knapp nebo Lau s The Unthanks letos Michal Schmidt pokračoval v reprezentativním představování zásadních a hvězdných osobností anglického folku. V tomhle směru u nás drží Folkové prázdniny jasný a bezkonkurenční prim; nikdo jiný se zahraniční folkaře k nám v takové míře neodvažuje vozit.
Je to tak trochu paradox v zemi, kde o folku pořád mluví tolik lidí a na každém kroku tu narazíte na festival folkové hudby. Při bližším pohledu ale zjistíte, že se podobají jako vejce vejci, což má své vysvětlení: zoufalé zpátečnické dramaturgie setrvávající na názoru, že nad ten náš „milovaný český folk“ pořád není, čímž padá i důvod zvát zahraniční hosty a na domácí scéně důsledněji oddělovat zrno od plev. Není těžké za tím vidět i strach z konfrontace a z prozření v konzervativnosti léta systematicky udržovaného publika odmítajícího pak jakékoliv alternativní a jiné novoty málem jako čert svěcenou vodu. Ostatně dotkl se toho i hudební publicista Milan Tesař ve své velmi podnětné přednášce na Kolokviu nazvané Bariéry folkových předsudků.
Pokud se už před léty vydaly Folkové prázdniny zcela proti obvyklým festivalovým zvyklostem cestou odvážné dramaturgie, nestojí za tím jen snaha zachránit se od pádu do průměrnosti a zaměnitelnosti, což je přímá cesta k zániku (nashle „největší folkový a world music festivale“ Zahrado), ale hlavně přesvědčení, že nabízet u nás neznámou a nadčasovou hudbu není ubíjející a předem ztracená činnost. Kdo zná Michala Schmidta ví, že dělat festival přes kopírák není jeho parketa, umořilo by ho to, zvlášť když má na pravidelných zahraničních cestách možnost sledovat jak to jinde chodí.
Klezmerový Černý pasažér
Na sobotním rautu došlo k jiskřivému hudebnímu souboji: se sklenkami moravského vína v rukách postupně v rohu zámecké auly vstávali sardští Tenores di Bitti Mialinu Pira a estonská písničkářka Mari Kalkun se svými spoluhráči (klavíristka Triin Arak a kontrabasista Tanel Kadalipp) a s nasazením se navzájem trumfovali ve vokální polyfonii, kdy Estonci se vším všudy připomínali bulharský ženský sbor. Na podiu už Mari Kalkun s písněmi runo a citerou kannel, akustickou kytarou nebo za klavírem působila daleko křehčeji ale neméně omračujícně.
Před koncertem Warsaw Village Band se očekával taneční rej, strhující energie zpěvaček a početné hráčské sestavy však vedla k opaku: jakoby publikum ani nemělo odvahu se s rozjetou kapelou pustit do tanečního křížku. Poláci přehráli většinu skladeb z nového výborného alba Nord způsobem „do padnutí“ a brzy se o nich na těchto stránkách dočtete. Na to pár slov opravdu nestačí.
Kanadští Nicolas Pellerin et Les Grands Huleurs, tedy dupající houslista Pellerin s famózním baskytaristou a kytaristou, také nikoho nešetřili a jejich živelné a rytmické skladby se už na židlích proto vydržet nedaly. Trojice z Québecu zabodovala i lehce identifikovatelnou spřízněností s irskými a bretaňskými tanci na které Náměšť tolik ráda slyší. Pověst že Les Grands Huleurs neznají na koncertech kompromisy nelhala.
Čankišou se na festivaly také nezvou pro uspání publika a škoda jen, že museli vystoupit v Jízdárně, kam se kapela poháněná při nejmenším leteckým benzínem zrovna dvakrát nehodí. Však taky barák nadskakoval a v zákulisí divoce tančící Lucie Redlová bušila v rauši do opony s výkřikem „zrušme bariéry“. Příchodem kamerunské zpěvačky Coco Mbassi koncert nevygradoval, improvizace s Karlem Heřmanem mu ale dodala příjemný rozměr. Ona sama s vlastní kapelou a výbušným afropopem dokázala rovněž spoustě přítomných propotit košile, s tím, že jim nemohl uniknout její impozantní hlas.
Londýnští Shtetl Superstars se do Náměště po loňském úspěchu rádi vrátili a radost z toho dávali na sobě na každém kroku znát. Nedávno ale hodně překvapili: spojili se s dávným kamarádem Jardou Svobodu, což se ukázalo jako značně inspirativní setkání s otevřenými možnostmi do budoucna.
Traband to se Svobodu stačil rozpálit ještě v parku a zahrála si s nimi i Lucie Redlová, mohutný závěr Folkových prázdnin se už ale přestěhoval pod střechu a Shtetl Superstars s Jardou Svobodou (i Lucií) si během skvělého koncertu vyloženě řekli o pozvánku na společné domácí turné. Nejen pro báječné podání Černého pasažéra v češtině.
Foto: Yvetta Stránská
(2012)
Jiří Moravčík
