Na pražské Štvanici se tančilo i plakalo
10.07.2011 | Objednané počasí, stálý počet věrných návštěvníků, vychytaný doprovodný program pro děti i dospělé a skvělá dramaturgie pátrající v hlubinách neznáma. Letošní Respect se díky tomu bez přehánění zařadil mezi absolutní top dosavadních čtrnácti ročníků.
Dramaturg Borek Holeček dokázal vždy těžce zariskovat s hudebníky, jejichž jména něco v Čechách řekla možná tak pár lidem. V tom ale spočívá největší zásluha a jedinečnost nejstaršího festivalu world music u nás. Snad i z toho důvodu se nikdy neproměnil v masovou akci s pouťovými atrakcemi, ale zachoval si komorní charakter setkání příznivců hudby vzdorující mainstreamu, kteří si na pražský ostrov Štvanici přicházející také pořádně zatančit. Respect totiž není sletem intelektuálních rozumbradů, ale často pořádně odvázaným mejdanem, kdy padají zábrany mezi koncertním podiem a návštěvníky.
Těch by samozřejmě mohlo být víc, není ale dost zřejmé, koho by měl po letošku Respect ještě představit, aby se tak stalo. V případě Staff Benda Bilili se totiž festival zařadil mezi nejprestižnější světové akce, kde tahle hudební senzace dneška koncertovala a s našinci to nijak zvlášť nehlo. Tedy s těmi, co nedorazili. A nebo pozvat kapelu znovu a spoléhat na to, že jako v minulosti zafunguje „tichá pošta snobů“ a dejme tomu pražská Akropole praskne ve švech. Pamatuje na případy Tinariwen nebo balkánských dechovek? Poprvé málem nikdo, podruhé a pak vždy natřískáno. Češi zkrátka překvápka nemusí. A na informaci o možnosti setkání se světově respektovanými hvězdami world music moc nereagují. Jejich smůla a nutit nikoho nelze a také by to byla blbost. Kdo si letošní Respect užil, určitě chápe o čem je řeč. Většina z nich se proto na festival pravidělně vrací.
Přitom vnímání world music už dávno není v tak ostrém kontrastu s popmusic, rockem nebo jazzem a na autenticitu si rovněž nikdo nehraje, což na Respectu dokázal srbský zpěvák Luis doprovázený kapelou s dechaři a klávesami. Ve skladbách se mu přeléval klávesový pop s výfuky balkánských dechovek a zjevem skutečně připomínal Tarase Bulbu.
Jagalmay
Velmi příjemné překvapení od diaspory muzikantů a tanečníků ze Střední Asie. Jemná, melodická hudba, spousta barevně znějících a hlasů. Dva bonusy navíc: opětné setkání s milou Žanyl Chytyrbaeva z Kyrgyzstánu a přítomnost bodhránisty Noela O´Briena.
Staff Benda Bilili
Úžas i slzy v očích přítomných. Totální nářez. Směs konžské rumby, Kuby, rhytm´n´blues, afrického funky a strhujících rytmů. Veteránští paraplegici z Kinshasy a jejich adoptivní děti, kdy mladý virtuoz na satongé – jednostrunný nástroj z plechovky a klacku – vyloženě připomínal Jimi Hendrixe nad věcí. Naléhavé i divošské vokály, krásná kytarová sóla, tance na vozíčkách, úsměvů na týdny dopředu se valící energie – hudební i lidská. Pokud byste měli potřebu tyhle tělesně postižené muzikanty bláznivě radostně si užívající koncert a odezvu publika, ustrnuli se byť jen na chvíli, nad jejich životním údělem, se vším všudy byste popřeli životní filosofii Staff Benda Bilili: není to v nohách, ale v hlavách.
Oudaden
Marocká skupina se stala jednou ze senzací veletrhu WOMEX a to je co říct. V Praze dokázala publikum také nekompromisně uvést do varu, obzvlášť když zaúřadoval „styčný důstojník“: rozesmátý tančící zpěvák s kovovými kastanětami karkabus. Na marocko-berberskou hudbu netypický posaz s banjem vytvářel během dlouhých, postupně vrcholících skladeb hutný transovní zvuk. Lahodně znějící tělu i mysli. Ještě chvíli a ta by možná někam odletěla.
Souad Massi
Krásná na pohled i v písních. S kytaristou od boku střílejícím sóla původně určená pro arabskou loutnu oud, tvrdou rytmikou a vynalézavým hráče, Rabatem Khalfa na darbouku. Dohromady zněli jako semknutě našlápnutá kapela, zlehka přecházející z arabských módů do andaluského flamenca nebo hardrocku. Souad Massi ale co chvíli připomínala, že její současnou láskou je folk, zvlášť když na podiu zůstala sama s akustickou kytarou a nádherným hlasem. Návrat do Prahy ve velkém stylu.
Wang Li
Kouzelník od Žlutého moře s alikvotním hlasem, dechem, rytmy a židovskou harfou neboli brumlí hodně přítomných překvapil. Mile, samosebou. Wang Li je opravdu obdivuhodným mistrem bez špetky exhibicionismu. Posloucháte a necháváte se vtahovat do složitých hudebních obrazců vycházejících z primitivního nástroje, který občas zaměnil za unikátní rákosové varhany.
Getachew Mekurya & The EX & Guests
Zpočátku hudební oříšek: postpunková evropská skupina a etiopský freejazzový saxofonista. Začali až natolik energicky, že vám spadla pěna u piva a přestali jste na nějakou etnomuzikologii myslet. S hostující dechovou sekcí a tanečníkem Melaku Belayem si koncert užívali na nohách i na podlaze. Nebyl čas sledovat kdy skončili s jazzrockem a nastoupil punk. Veteránský Getachew s nimi i přes svůj věk držel tempo a rozjetou smršť pravidelně klidnil jemnějšími sóly. Odvázanější sobotní závěr si dramaturg nemohl vymyslet.
Sahra Halgan
Velký a naprosto neznámý hlas ze Somalilandu. Svobodné země těžce zkoušeného Somálska. Zpočátku, možná díky častějším promluvám o rodné vlasti, decentnější koncert, který postupně nabral na transu, ve kterém kapela skončila společně s publikem. Nesmírně zajímavé okamžiky nastávaly, když Sahra zpívala bez doprovodu: v složitých melodických a rytmických zatáčkách budících dojmem jakési falešnosti. Ale to k tradiční hudbě Somalilandu patří. Vynikající byl kytarista Peter Solo ze západoafrického Toga.
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
