WOMEX: svědectví o kulturní jedinečnosti
26.03.2011 | WOMEX.Neustále se na něj ve svých článcích odvolávám, takže je na čase podivný název konečně důkladněji rozklíčovat. Co vlastně znamená? World Music Expo – největší světový veletrh world music.
Na místě je otázka, co má obchodní akce společného s letními festivaly a odpověď? Víc než byste si mysleli. WOMEX představuje hudební veletrh, profesní konferencei a hudební festival v jednom, přičemž tím nejdůležitějším výstupem je ponětí o hudbě, která se v následujícím roce, možná i v tom přespříštím, stane náplní nejrůznějších světových festivalů, včetně těch našich. A jakou má na WOMEXU šanci obyčejný návštěvník? Jako na běžném festivale, nicméně s možností volby: buď se deleguje a dostane se mu příležitosti nakouknout do zákulisí a leccos se dozvědět nebo si jen koupí vstupenku na večerní koncerty a veletrh si užívá jako by byl třeba na Colours of Ostrava.
A pokud se rozhodnete investovat 250 EU, v partě od čtyřech lidí víc už jen 140, nejenže se to bohatě vyplatí, dostane se vám i milého bonusu: zařadíte se do rodiny „womexians“, jak si delegáti mezi sebou spiklenecky říkají. Návštěvníci jenom koncertů (showcase) zaplatí 50 EU. Dopoledne za turisty, večer za objevovatele. Porota každoročně obměněných Sedmi samurajů, odborníků na slovo vzatých, vám totiž naservíruje bezmála padesátku, v mnoha případech naprosto neznámých kapel, nebo těch co už jste slyšeli, ale zrovna se nacházejí ve vrcholné unikátní formě, což je nutné podchytit. Samurajským sítem žádné modním povrchnosti jen tak neprojdou, za zásluhy a z podnětu manažérů se na WOMEX nejezdí. Cílem je představit originalitu, lokální zázraky a odlišnost. Z toho důvodů čeští zástupci chybějí: zatím jediným reprezentantem naší hudby se před třemi lety stalo duo Tara Fuki.
Bavil jsem se na to téma s odborníkem, také dosud jediným naším Samurajem Petrem Dorůžkou a zeptal se ho, proč se jich v hledáčku neocitlo víc. „Samurajové nehodnotí nějaké národní poslání, ale autentičnost, komunikativnost, výpověď, odvahu. Co zní v české kotlině jako zpestření, může být ve světovém měřítku nuda. Představ si tu nejlepší moravskou cimbálovku vedle Taraf de Haidouks. Nebo že v nabídce je zcela unikátní romská kapela z Albánie s dechy a polyfonickým zpěvem, a jako protikandidát stojí kterákoli ze skupin zmíněných v otázce. Obhájit ji v takové konkurenci je docela těžké.“
Zvláštností WOMEXU je také jeho nomádský charakter: pokaždé se koná v jiné zemi (Anglie, Švédsko, Belgie, Německo, Francie) a od roku 2006 třikrát vždy za sebou. Po španělské Seville veletrh v současnosti hostí dánská Kodaň.
Pořádání WOMEXU je prestižní záležitostí od samého počátku, žádné takové, že by nějaký hudební byznysman položil na stůl balík peněz a organizace by mu spadla do klína. WOMEX nestojí na bombastické reklamě a praktikách mainstreamu, akce má pro všechny hloubší, duchovnější charakter vycházející z platformy setkání spříznených duší oddaných hudbě na níž nelze vydělat a kterou nikdo ze zúčastněných nepovažuje za produkt, nýbrž za umění, humanitní poselství a svědectví o kulturní jedinečnosti národů.
WOMEX vzešel z nadžánrové přehlídky hudby Berlin Independence Days v roce 1994. U jeho zrodu stál muzikant a producent Ben Mandelson (pracoval např. s naším Čechomorem, ale i finskou skupinou Värtinä) a současný ředitel Christopher Borkowsky, šéf významného německého labelu Piranha. Napoprvé se do Berlína sjelo dvě stě delegátů, dnes jich je ke třem tisícům. Vedle obchodní stránky – prezentace vydavatelství a promotérů – nabízí zasvěcené přednášky na aktuální témata nebo pohledy do odlehlých hudebních regionů, probírá se tu obchodní strategie i východiska z krize hudebního průmyslu; vynikající je také filmová sekce a možnost potkávat se denoděnně s úžasnými lidmi do world music zaháčkovanými dlouhá léta.
Čeho si okamžitě všimnete, že se tu skoro všichni znají a s nově příchozími nemají problém.
Jde tu o obchod, ne, že ne, přesto bych to označení rád zjemnil, třeba, že se ocitnete uprostřed obchodování „s lidštější tváří“. Platí tu totiž jiná pravidla. Hudba se tu neprodává na kila jako běžná popmusic. Přítomné labely nebo osamocení manažéři nabízejí nahrávky, jejichž náklad někdy nepřesáhne ani pět set kusů.
Převažují zapálenci cenící si víc než kupy zlaťáků pocitu, že se jim podařilo zviditelnit a tudíž nezřídka i zachránit ojedinělou lokální hudbu. No, nemá cenu zase všechno až příliš lakovat na růžovo, peníze jsou tu také až na prvním místě, ale takoví blázni žijí a WOMEX je tu od toho, aby se mohli setkávat.
Stoupající počet delegátů potvrzuje, že world music nadále představuje fenomén současného globálního světa - odtud heslo: world music, soundtrack globalizace. Přesto naráží na předsudky. Umělecké i xenofobní. Veletrh prezentující hudbu z celého světa stojící na principech rasového a kulturního smíření probíhá v době, kdy osvícenecký multikulturalismus tvrdě narazil na realitu nezvládnuté evropské imigrace.
WOMEX uděluje od roku 1999 také své prestižní ceny a znovu, žádná úcta pro nic za nic vzešlá ze zákulisního ujednání vydavatelů jak ji známě z popmusic, před každým jménem se postavíte v úctě do pozoru – před živými i mrtvými. První obdržel pákistánský qawwali Nusrat Fateh Ali Khan, po něm například jihoafrický ženský sbor Mahotella Queens, devadesátiletá zpěvačka Bi Kidude ze Zanzibaru, maďarská tradiční skupina Muzsikás, ale i nehudebníci: belgický label Crammed Disc, Sibeliova akademie v Helsinkách nebo letos Ian Anderson, šéfredaktor anglického magazínu fRoots a hudebník, básník, aktivista Danyel Warro z ostrova Réunion, vrcholný reprezentant tamní hudby maloya zařazené rozhodnutím UNESCO mezi Mistrovská díla ústního a nehmotného dědictví lidstva ( Masterpieces of the Oral and Intangible Heritage of Humanity).
Neustále omílaný skeptický předpoklad, se vším všudy naprosté nepochopení věci, že scéna world music přežívá ze samé podstaty, že trumfy z rukávu došly a není už co objevovat, na WOMEXU letos opět nevyšel. I kdyby se totiž jednoho dne prozkoumala snad ta nejposlednější vesnice na samém konci světa, nesmíme zapomínat na fúze. Tvůrčí proces související odnepaměti s migrací lidí a kultur. A potřeb hudebníků zkoušet neustále cosi nového, nečekaného. Tím se pro delegáty stala čerstvá izraelská skupina Yemen Blues. 
Ačkoliv název nedává smysl, vysvětlení je jednoduché: basista Omar Avital a zpěvák a hráč na loutnou oud Ravid Kahalani se narodili v Izraeli v komunitě židovských přistěhovalců z Jemenu odkud převzali tradiční a liturgické melodie do nichž promítli vztah k blues, jazzu a funky.V šokujícím hudebním Babylonu slyšíme hrát housle, cello, trombon, perkuse; z marocké gnawa odletíme do klasiky, z afrického blues do rockového nářezu, ze Sahary do newyorského funky klubu. Arab tančí s Židem a Sikh jim k tomu hraje na trumpetu. Ravid zpívá nezvykle vysokým hlasem který se vám okamžitě vryje do paměti a vy před Yemen Blues fascinovaně stojíte, bavíte se ale zároveň toužíte chytit se čehosi pevného. Předběžné znalosti vám moc nepomohou. Pohled na přítomné svědčí o tom, že na tom jsou podobně.
Klasickou indickou hudbu si každý spojuje se sitarem, sarangi a dlouhými ragami, už méně s havajskými a slide kytarami, ukulele nebo mandolínou. Světově respektovaný virtuoz Vishwa Mohan Bhatt, žák Ravi Shankara a s Ry Cooderem držitel Grammy ke kytaře přidal rezonanční struny (celkem jich je 19) a její slide zvuk odvodil od tradičního nástroje veena podobného sitaru a pojmenoval mohan veena. Do skupiny Desert Slide si pak přizval cikánské hudebníky a zpěváky Divana from Rajasthan. Duchovní, vtahující, seběvědomou zvukomalebnou sílu slide kytary, houslí kamanche a zpěváka ženou rytmická staccata bubínků tabla, dholaku a hráč na starověký perkusní nástroj kartal, jakousi dřevěnou klapačku co se vejde do dlaně. Největší koncertí sál Dánského rozhlasu praskal ve švech a pouhou hodinu určenou každému z vystupujících do sedadel přikovaní posluchači považovali málem za zločin.
Fado promísené s cante alentejano, ničím nedoprovázeným polyfoním mužským zpěvem z jižního Portugalska, tedy něco naprosto neobvyklého, představil kytarista António Zambujo. Zpěvák s hlasem až se tají dech do křehkých výrazně melodických písní převážně brazilských autorů promítl i lásku k bossa nova, severoafrickým rytmům a mornam z Kapverd. Používá také pro fado neobvyklé nástroje: akustickou kytaru, trumpetu, klarinet nebo kontrabas. Pro mne osobně nejnitěrnější letošní zážitek, chvíle, kdy jsem zapomněl ne všechen shon a dění za dveřmi kde například divočil „kovbojec“ Líber Térán se ska rockabilli na mexický způsob s dechaři nasazujícími na Balkán.
Nebo: naprosto famózní, WOMEX si okolo prstu omotávající Mercedes Peón z Galicie; brazilská zpěvačka Karine Buhr, totální vesmírná rockerka v přiléhavém sexy kostýmu drtící 
nás s kapelou na samba prach; kolumbijská cumbia techno-hip hopová čtveřice Bomba Estéreo s divoženskou raperkou Li Samuet; afropopový Papa Wemba z Konga; tranzovní marocká gnawa Oudaden; m'bila, půl století stará hudba národa Vachopi z jižního Mozambiku zabušená zpívajícím Cheny Wa Gunem paličkami do dřevěného balafonu, kterému se tady říká timbil.
Jestliže má zaznít otázka na jasný tip pro české festivaly, jeden se bude kroutit, ale aby se nevyvlékl: Nidi D´Arac z italského Salenta vedení zpěvákem Alessandro Coppolou předvedli strhující koncertní show: rytmika, akordeon, elektronika, smršťová sóla na tamburíny a oku lahodící, na místě nepostojící houslistka Elena Floris. Tarantella, rock, tradice, trip hop, reggae, tanec, světla, pohyb.
Ke všem a dalším nezmíněným – Nathalie Natiembé, Malick Pathé Sow, Fatoumata Diawara, Kamel el Harrachi, Damily nebo Chicha Libre – se budu postupně v recenzích a profilech vracet, protože úplně každý za to stojí. Ostatně, jinak by jim Sedm samurajů pozvánku neposlalo a mě z nich často nezdůvoditelně slastně neboleli uši a oči.
Foto: Ivan Prokop
(2010)
Jiří Moravčík
