Příležitost splnit si svůj sen
23.07.2004 | Rudolstatd byl odjakživa vedle WOMEXU a WOMADU vnímán coby brána, skrze níž procházela do střední Evropy hodně exotická hudba. Mimotrendní, organizátory podchycená v zárodku, často o chloupek dřív, než jinde. Ovšem stejně tak, jako si Rudolstadt potrpí na obskurní záležitosti, lze v jeho programu občas nalézt i mainstream, patřící evidentně spíš na jiné akce. Jako například letošní "sonderkonzert" s poprockovou divou Heater Nova - ve srovnání se zbytkem programu, jasná úlitba mnoha generačnímu publiku. Řekněme neurážející rozehřívací kolo. Nebo také: proč by ne, trocha bezstarostného bigbítového tance v předvečer hodů neuškodí.
Olympijské hry, mistrovský titul ve fotbale, Magická země v Rudolstadtu. Hezky to letos Řekům vychází. O jejich hudbě jsme toho ještě donedávna moc netušili a když už některá pronikla na veřejnost, ta z ní byla často spíš zaražená. Hlavně při tanci. Hodně se v poslední době mluví o rembetice - řeckém blues - a to především díky úspěchům zpěvaček Saviny Yiannatou, Kristi Stassinopoulou či Eleftherii Arvanitaky; méně už o tradiční řecké hudbě, v níž se zrcadlí turecké, arménské či židovské vlivy. A právě na ní si letošní Rudolstadt posvítil nejvíc. Navíc dvaašedesátiletý charismatický zpěvák a hráč na krétskou lyru Psarantonis (vlastním jménem Antonis Xylouris) přišpendil svým jedinečným, hluboce prožitým vystoupením na hradním pódiu i ty, kteří tudy pouze procházeli. Lyru si opíral o čelo, střídal ji s dvanáctistrunnou loutnou znějící jako oud, při zpěvu zakláněl hlavu - mikrofon mu viditelně překážel - lkavě šeptal, nelibozvučně chrčel, ztišeně kolébal a i na dálku z jeho zarostlé, vousaté, uzavřené vizáže pravoslavného popa prosvěcovaly napůl přivřené oči, s ohníčky zarputilosti. Ačkoliv jeho řečtině nikdo nerozuměl, málokdo pochyboval, že si stojí za každým veršem. Doprovázeli ho tři loutnisté a hráčka na rámový buben. Dramatické okamžiky s po arabsku rozeznělými strunami střídalo ztemnělé lákání do záhrobí, zakončené tóny dud, kterým se na Krétě říká askomandoura. Tamní hudba se od zbytku Evropy a vlastně i Řecka hodně liší, často tu nejde ani tolik o melodie jako spíš o ozdobné koloratury a improvizaci, což vystoupení Psarantonise potvrdilo v plném světle.
Málokdo si rovněž nechal ujít kontrabasistu Kostase Theodoru. S klavírem, dechaři, bubeníkem a hráčem na arabskou loutnu oud nás přivedl ponejvíc na půdu moderního jazzu, nicméně zkypřenou arabskými ornamenty, odvázaným akordeonem a podmanivými tóny trubky. Jeho hudba se doslova vlnila, uvnitř žhnula, publikum tleskalo vypjatým jazzovým sólům saxofonisty i freejazzovým pokusům klavíristy. Theodoru vše rytmicky neomylně kočíroval, citlivě střídal nálady a vůbec se představil jako neobyčejný kompozitor.
Nečekaný zážitek nám připravil i mladý Polák Jarek Adamów. Sedí na židli s niněrou na klíně, nohou kope do velkého bubnu a překrásně tesklivě zpívá prastaré balady ohebnou polštinou, kdy každé slovo hladí. Píská melodie nebo bere do rukou flétnu a údery do bubnu navozuje pohansky bezútěšnou atmosféru, známou z filmů Františka Vláčila. Pak předá skřípějící niněru kolegovi a začně zpívat baladu a tlouct palicí do bubnu. Stáli jsme tam, neschopní pohybu. "Ty bubny v sobě mají strašný smutek," zhodnotil situaci kolega Müller. Po koncertě nám Jarek vypravoval, jak cestuje po vesnicích, sbírá zapomenuté písně, ve sbornících vyhledává úplně ty nejstarší zapsané příběhy a vymýšlí k nim hudbu, s níž nejraději přichází do kamenných kostelů, kde znějí ještě s drtivějším účinkem než na jeho vynikajícím albu Song Of The Medieval Polish Bards.
Dudy z pomezí a Vivaldi z Damašku
Některé osobnosti v programu nepřehlédnete - svítí z něho, stejně tak široce rozšířené zvěsti o jejich umění - a když ano, za nimi proudící dav vás stejně strhne. Jiné si musíte vyhledat sami - dle své chutě nebo rad fajnšmekrů. Čtyřiapadesátiletého bělovlasého dudáka s copánkem Matta Seattleho z hrabství Kent zpočátku leckdo přešel bez povšimnutí. Anglickou tradiční scénu už léta bedlivě sledující organizátoři ovšem jak známo po povrchu neklouzají a tak jsme měli možnost hned dvakrát slyšet významného hudebníka, skladatele, spisovatele, vydavatele a hudebního historika zodpovědného v 9O. letech za revival zapomenutých dud nezvyklého zvuku, nazývaných Border Bagpipe. Ještě v 18. století se na ně vyhrávalo na pomezí severní Anglie a jižního Skotska; odtud vyplývá i jejich udávaná spřízněnost s daleko mladšími, zato proslavenějšími nástroji Northumbrian Smallpipes ( k ni neodmyslitelně patří vynikající anglická dudačka Kathryn Tickell) a Scottish Highland Pipes, z nichž každý lze považovat za jakýsi klon Border Bagpipe. K "hraničním dudám" přináležela i specifická taneční hudba, charakteristická svými důmyslnými rytmy a melodiemi, v nichž hrál svou významnou roli anglicko-skotský region.
Mattu Settlovi Border Bagpipe nespadly jen tak do klína. Navíc se k tradiční hudbě dostal až poměrně pozdě. Začínal jako rockový kytarista a mezi své blízké přátele ho dodnes řadí Robert Fripp, leader skupiny King Crimson. Když stejně jako Fripp v 7O. letech pověsil kytaru na hřebík - a na rozdíl od něho se k ní natrvalo nikdy nevrátil - a učarovala ho tradice, sáhl po houslích. Mezitím ale pilně studoval a v nejednom muzeu či kostele kvůli němu svítili až do rána. Pilné zatvrzelce má Pánbůh rád a tak zanedlouho Matt Seattle slízl pořádný kus smetany: na faře malého městečka Fenwicku, v jižním Northumberlandu objevil dosud nejstarší anglický sborník not pro dudy, včetně Border Bagpies, sepsaný v roce 1773 Williamem Dixonem. Seattle ho upravil a okamžitě vydal pod názvem Devět not, které otřály světem. Pořídil si ony starobylé dudy, odstěhoval se do skotského pohraničního města Peebles a vytáhl s nimi na spanilou revivalovou jízdu. Spolupracoval s akustickou kapelou The Blue Moon Band, své skladby nabízel jak Kathryn Tickell, tak skotskému loutnistovi Robu MacKillopovi a nápěv Seattleho nejslavnějšího kousku Lindisfarne dokonce použili pro televizní pořad o fotbalistovi Alanu Shearerovi.
Z Dixonových skladeb sestavil album Out Of The Flames, na němž neváhal použít folkrockovou rytmiku, drnčivou niněru a klávesy. Sád si vedle dudání vzpomněl i na své rockové kytarové časy - vše pod dohledem Roberta Frippa. Za čas se ale zase zklidnil a s Mr. McFall´s String Quartetem natočil křehkou desku Border Seasons.
V tomto rozpoložení se ukázal i v Rudolstadtu. Po jeho boku však seděli mládežníci s The Eildon Strings. Dotvářeli barokní náladu, bez problému stíhali ostřejší Seattlovy tance a vůbec tvořili dokonalý, o své místo na slunci se hlásící doprovod, po němž klouzal jemný zvuk dud. Žádný úpjatá klasicistní teatrálnost, spíš vřelost a neběžná nadýchanost dobře známá od našeho kytaristy Michala Hromka.
Rudolstadtské divadelní a kostelní koncerty prosluly svou intimní, obvyklé uspěchanosti vzdálenou atmosférou. Draze však vykoupenou: čas strávený ve frontě se letos u divadla prodloužil až na dvě a půl hodiny a do kostela se rovněž vyplatilo přijít skoro o hodinu dřív, jinak na vás zbyly zadní řady nebo čekání před stánkem božím, až někdo vyjde. Co byste ale pro světově proslulého hráče na qanun ( osmdesátistrunná arabská citera z hloubi 10. století, jejíž původ míří až k egyptským harfám) Abdullaha Chadeha neobětovali. Tento původem syrský uprchlík z Golanských výšin zastupuje novou generaci hudebníků z arabského světa: vystudoval konzervatoř v Damašku i v Londýně, vystupoval na WOMEXU a WOMADU a své pojetí postavil na konfrontaci Západní a arabské hudby. Není pro něho proto žádný problém vypořádat se s qanunen naladěným o oktávu výš s hudbou z Turecka, Azejrbadžánu, Andalusie, či s Vivaldim, Bachem nebo Handelem. V rudolstadtském kostele působil jako“generátor vzrušení a manupilátor s tichem“, jako člověk křesající o dvojkámen, ze kterého létala pouze společná jiskra, jako hudebník u něhož se ani omylem nepočítá s tancem a přesto při úderech darbouky máte za chvíli pocit, jakoby se ve vás někdo projížděl autem. A nebýt zalidněného prostoru a vrzajících dřevěných lavic, bůhví, jak by to dopadlo. Dlouhovlasého Syřana doprovázela mezinárodní sestava Nara : anglický bubeník, kurdští a syrští perkusisté a flétnisté, spolu s renomovaným irským kontrabasistou Bernardem O´Neilem, známým z nahrávek June Tabor, Maddy Prior či Jeffa Buckleyho. Když Abdullah s ganunem osaměl, postupně se přirozeným způsobem zbavoval svazujícího podvědomí akademického virtuoza a ještě přitom stačil žertovat s publikem, což se zanedlouho ukázalo být v ostrém protikladu s přehlížející sebezahleděností jeho manželky Natachi Atlas na festivale Colours Of Ostrava.
O pohrdání gravitací a splněném snu
Někteří vystupující totiž Rudolstadt pojali tak, „jakoby zákon gravitace byl jen místní vyhláškou, kterou lze porušit stejně snadno jako zákaz parkování“.
Zatímco alba malijské superhvězdy Rokie Traoré plynou ve ztišenější rovině, tady na podium vběhla bosá, rozevlátá, tančíc jako gazela. Doprovodná kapela rozvířila oblaka afrofunkového prachu a kmenových vášní, dva hráči na loutny ngoni vybrnkávali "cosi" z čeho málokterý kytarista ten večer usnul a stejně tak jste měli sto chutí vlítnout na podium a polít dřevěný balafon vodou aby neshořel. Rozlítaná Rokia měla ještě dost dechu na to, aby zazpívala všechno, co jsme od ní toužili slyšet a vůbec budila zdání, že si to pěkně užívá.
Frank London se svými Klezmer Brass All Stars zas tak velké překvapení neznamenal, což neznamená, že by se s ním člověk nudil. Na to zapomeňte. U nich nikdy nevíte, co vás za moment potká. I srozumitelně rytmická skladba, co chvíli pod Londonovou taktovkou řízne ostrou zatáčku, ztratí se v prachu z momentální nálady vycházející improvizace, aby se ke konci vrátila zpět na silnici. Tklivostí klezmerovské souhry klarinetu a trubky dokáže rozplakat, s akcelerujícími bicími naopak rozeskákat jak na pravé východoevropské chasidské svatbě. Jejich pamětníci ovšem vymřeli a když London pátral po tradičních písních, musel se obrátit na 
staré cikánské muzikanty, kteří původní klezmery v mnoha případech nahradili nebo s nimi kdysi vyhrávali. Což úzce souvisí s i se známou skutečností, že mnoho chasidských písniček z Moldavska, Estonska, Ukrajiny nebo Balkánu vzniklo z cikánských nebo jiných nežidovských melodií. A obráceně, Cikáni rádi odposlouchávali klezmery. Židovská ghetta a cikánské komunity k sobě měly zkrátka odjakživa hodně blízko, pročež zrození Bratrstva dechu (Brotherhood Of Brass) nikdo nemusel pracně konstruovat; i tak spojení Frank London´s Klezmer Brass All Stars s kapelou srbského trumpetisty Bobana Markoviče na sebe strhlo až nevídanou pozornost, už třeba hodně nezvyklým spojením tenorových trub s trombónovými glisandy. Takže před pódiem v rudolstadtském parku se mačkal natěšený početný dav bezpochyby tušící, co by ho mohlo potkat, nicméně realita šla ještě dál - ohlušení ďábelskou explozí dechařů bušící do nich jako kladiva, lidé ryčeli v sevření přílivových vln energie dalece přesahující možnosti jejich fantazie. London s Markovičem lítali mezi desítkou dechařů, troubili, až hvězdy padaly leknutím, odstartovávali bez vteřiny pauzy jednu skladbu za druhou a během nich je všelijak zrychlovali, zpomalovali, zastavovali a sami čekali, co se z toho vyvine. Nutili kolegy k nepřipraveným sólům, což činilo potíže obzvlášť neotrkaným Bobanovým mladíkům, zpočátku nechápajícím, proč je šéf nutí přidávat plyn, když už je pedál stejně na podlaze. Troubili ve svých odpovídačkách pak kouzelně falešně, což celkovému zvuku dodávalo punc důvěryhodnosti, z hloubi duše tryskajícího muzikanství. Říká se, že někdo bubnuje, až se z něho kouří. V deštivém podvečeru tento jev však opravdu nastal: ze čtyřech zavalitých bubeníků se kouřilo jak z pivovarských kobyl. Při rachotu, který se zbytkem zapřičinili mě také napadlo, že kdybych doma chtěl škrábat omítku, pozvu si Bratrstvo dechu - jedna dvě skladby a odloupla by se sama.
Některé záležitosti jsou nepřenosné, další nelze slovy popsat, natož se jich dopídit. Letité přání bezprostředně slyšet vrcholné qawwali se mi proto splnilo až letos v Rudolstadtu. O dvaačtyřicetiletém zpěvákovi Ali Faiz Faizovi se mluví jako o nástupci Nejzářivější hvězdy qawwali, pakistánském zpěvákovi Nusratu Fateh Ali Khanovi, což musel o sobotním večeru pocítit snad každý. Hodina s ním trvala vteřinu a zároveň věčnost. Nikdo netančil, stáli jsme tam jako zkoprnělí a pozorovali devět sedících zpěváků, perkusistů a hráčů na harmonium ( Rahmat Ali byl dlouhá léta členem Nusratovi skupiny, které se jinak říká party), kteří naplňovali své stovky let staré poslání - překlenovat vzdálenost mezi Stvořitelem a námi stvořenými. Ali Faiz Faize po nusratovsku zaklínačsky vášnivě zpíval starou perskou poezii i verše, přicházející mu na mysl během vystoupení, mající vždy z velké části ráz improvizace. Seděl, máchal rukama, v tichosti skláněl hlavu a naplňoval představu velkého qawwali: "Ačkoliv ho všichni vidíme, na vlastních vystoupeních je vlastně nepřítomný, neboť ve chvíli, kdy evokuje Boží jméno, nepředpokládá se, že existuje, ale prostě pouze funguje jako spojovací kanál, skrze něhož je předáváno Boží poselství lásky."
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
