Víkend protančený mezi svými
30.08.2003 | „Trvalo nám to devětadvacet let, než jsme se dostali tam, kde jsme. A rok co rok musíme řešit nové a nové problémy. Nezapomínejte, že s každou novou návštěvnickou generací vstupují na scénu jinak vyhraněné zájmy a požadavky a jestliže si náš festival chce udržet pověst jakou má, nemůžeme před nimi zavírat oči, musíme na ně umět reagovat,“ řekl nám tiskový šéf festivalu Piet Lesage.
Letní hudební festivaly pod širým nebem představují už od 60. let novodobé poutě; s tím, že procesí nesměřují ke kapličce na kopci, nýbrž do údolí, kde se jinak po celý rok pasou krávy jako v malém belgickém městečku Dranouteru. Jeden víkend v roce se pak na jejich pastvinách rozroste festivalový areál nabízející vedle hudby rovněž stále víc vyhledávané naplnění nutkavého pocitu sounáležitosti ke své generaci; prosté touhy si to alespoň pár dnů v roce užít v kolektivu stejně smýšlejících vrstevníků.
Říká se, že od poloviny května do konce září nenajdete v Evropě region prostý jakéhokoliv hudebního festivalu. Záleží pak na vás, čemu dáte přednost : stotisícovým rockovým mejdanům, se vším všudy co k tomu patří nebo daleko poklidnějším folkovým akcím, s nepopsatelnou staromilskou atmosféru udržovanou nezřídka i přes padesát let. Všude se ale tančí s rukama nad hlavou a sborově zpívá, až vám jde mráz po zádech. Pivo přitom teče proudem a prší-li, všimne si toho málokdo. Není na to čas. Všichni pak mají bláto doslova až za ušima, nicméně díky pásce na zápěstí, vaší nepřenosné vstupence, vzbuzuje váš stav při cestě domů u kolemjdoucích spíš chápavý úsměv. „Z Dranouteru ? A jaké to letos bylo,“ evidentně nám například záviděl francouzský pumpař.
Kde tady vidíte nějakou divočinu ?
Pestrobarevné procesí se do Dranouteru táhne už devětadvacet let vždy první víkend v srpnu. Převažující mládežníci, stárnoucí máničky, solidně vyhlížející čtyřicátníci, zaměňující na tyto dny šedivé úřednické obleky za džíny, ale i početné rodiny s malými dětmi si nesou vše potřebné : stany, spacáky, kartony s pivem, nacpané přenosné ledničky, grily, zvukové aparatury, nejrůznější bubny a náhradní boty. V přilehlých kempech si pak vybudují třídenní ležení a jsou si všichni rovni : trpělivě stojí fronty na sprchy, toalety, pečivo, pivo i u vchodu do areálu. Tehdy se jejich cesty rozdělují : zatímco mladí nepřetržitě okupují obrovský Drankten, neboli ‘pijácký stan’, jak ho přezdila naše česká výprava, a z muziky si vybírají ty nejodvázanější lahůdky, postarší courají od stánku ke stánku, ochutnávají exotická jídla, obdivují nejrůznější kejklíře a povětšinou zamíří spíš do Malého stanu, kde není takový ‘hukot’ jako na hlavním scéně. Každý si zkrátka užívá festival po svém, bez toho, že by šedesátiletým staříkům, přicházejícím si k venkovnímu podiu poslechnout cikánskou kapelu z Rumunska vadilo, že jim za zády pořvává parta kluků zaklesnutých do sebe jako moravští ogaři, s cákajícími pivními kelímky místo panáků slivocice. Berou to z nadhledem; jsou na festivale.
Však také, když jsme se jednoho postaršího pána doprovázejícího vnuka zeptali, jak se uprostřed té občasné festivalové divočiny ze strany mladých cítí, dostalo se nám odpovědi:“Kde tady vidíte nějakou divočinu, to my, když jsme byli mladí...!.“
Přijeďte do neznámého města
Na dranouterském náměstíčku, jemuž vévodí krásný kostel s hřbitovem je také od božího rána pěkně živo: čtyři restaurace, pekárnu a obchůdek s potravinami obléhají stovky lidí; všude pokřikování, řinkot skla, smích, opilecký zpěv a dým s udíren; prostě zábava v plném proudu. Místní lidé postávají u svých baráčků, pozorujíc všechen ten cvrkot a nezdá se, že by je nějak vyváděl z míry. „Pokud nejde o agresi a násilí, nevadí mě to a chápu,“ řekla nám jedna paní a poradila, ať zazvoníme u dvaaosmdesátiletého souseda, ten nám toho prý řekne víc. Tak pravda to zase nebyla, nicméně patriotství děda nepostrádal: “To je dobře, že k nám ti lidé přijíždějí. Poznají přece úplně neznámé město.“ Věděl o čem mluví. Účast hvězd kalibru irských The Chieftains, Alana Stivella, japonských bubeníků Kodo, vzácného kytaristy Ali Farka Toureho z Mali či zadumaného barda Vana Morrisona, zajišťují Dranouteru pozornost u celosvětově distribuovaných hudebních magazínů, v televizních zprávách se pak co chvíli objevují záběry z festivalového dění a manažéři vyslovují jeho název s úctou.
A tak to šlo s dranouterskými víceméně dál. Když ne rovnou pochvalné uznání tak alespoň pochopení pro to, že jim ten sem tam hlučný dav minimálně na několik měsíců zajístí solidní živobytí. „Nezapomínejte na to, že je tu každý den potřeba nakrmit tisíce lidí a to všechno jde z místních zdrojů,“ řekl nám Piet Lesage, respektující zároveň ty, kteří na něco takového nehodlají přistoupit : organizátoři jim pomohou strávit víkend mimo Dranouter nebo se preventivním oplocením jejich příbytků postarají o maximální soukromí. Zbytek pak zaměstnají. A tak se z hospodářů na čas stanou traktoristé zavážející obchody zbožím či kaluže balíky slámy nebo vytahující zapadlá auta; jiní si oblečou pořadatelská trika a přemění se v bodyguardy. „Lidé z městečka si myslím nemohou na nic stěžovat,“ vysvětluje Piet. „Mají z toho velký byznys. Nepřipadá totiž v úvahu, aby si sem přijel otevřít stánek někdo z jiného města. Ti by ho hnali.“ Vzpomněli jsme si na to vždycky při vcházení do skromných kouzelných hospůdek vybudovaných na dvorcích z dílen a garáží, kde se kolem nás motala celá rodina, schopná snést nám modré z nebe. V noci se napeče a nasmaží a přes den podává - nezřídka na rodinném porceláně.
Než vás při čtení těchto řádků přepadne pocit až příliš velké idyly, zkuste vzít v úvahu spojitost mezi dranouterskými zemědělci a dejme tomu takovým italským přímořským městečkem podstrájejícím v hlavní sezoně turistům - oba si totiž uvědomují, co z toho mají. „Vztah mezi obyvateli Dranouteru a festivalem prošel letitým evolučním vývojem. Navzájem jsme se odjakživa respektovali, tušíc, že se plavíme na stejné lodi,“ vysvětlil nám navíc Piet Lesage.
I tak nám to nedalo a vypravili se za dohlížejícími policajty, z nichž zvláště ti na koních připomínali pověstné, v trpělivosti bezkonkurenční anglické bobíky. Na festival i okolí jich potom dohlíží necelá šedesátka. „S agresí problémy opravdu nemáme. Většina návštěvníků sem přijela především za hudbou a k ní patří i pivo. Samozřejmě někteří místní lidé si stěžují, vadí jim, že jim někdo na pár dnů změnil zaběhnutý život, ale to je spíš otázka vzájemné komunikace,“ sdělil nám zhruba pětačtyřicetiletý strážmistr. A právě komunikace je v českých podmínkách stále největším kamenem úrazu, kdy vesničané místo aby pořadatelům hudebních akcí šli na ruku a cosi z toho vytěžili, hází jim klacky pod nohy co to jde. Například o tom, že by jako u nás někdo nařizoval o dvaadvacáté večerní vše kvůli hluku ukončit nemůže být v zahraničí ani řeč; když jsme vloni v osm ráno balili v kempu stan, jel ‘pijácký stan’ ještě na plné pecky.
Řeč je sice stále o belgickém Dranouteru, nicméně totéž jsem na vlastní kůži zažil v rakouském Mistelbachu i anglickém Cropredy; i tam by místní obyvatelé nějaké najaté bezpečností agentury, pokoutní prodavače a za každé situace prudící spoluobčany hnali lidově řečeno klacky. Částečně z hostitelské hrdosti, víc však s vědomím, že jim berou peníze.
Kelti a jejich bratranci
Ti nemohou v Dranouteru chybět, tahle hudba je tu hluboce zakořeněná už od 60. let a přestože Belgie neměla v minulosti s Kelty zas tak hodně co do činění, hlasitou ozvěnu nedalekých keltských zemí a především folkrockové Anglie slyšíte ve vlámském folku i kdybyste nechtěli. Rok co roku se vám tedy v Dranouteru naskýtá příležitost uronit slzu nad veterány, o setkání s nimiž se vám dosud pouze snilo (Fairport Convention, Steeleye Span, The Chieftains ) nebo naopak bedlivě sledovat, do jaké míry hlásné trouby přehánějí při superlativním hodnocení čerstvě vylíhnutých opeřenců. Takovému Jimu Morayemu z Anglie je teprve dvaadvacet. Všichni ho tu mají za jednu z největších nadějí posledních let a albem Sweet England, vydupaném ze země Simonem Emmersonem z Afrocelts postavil do latě nejednoho znalce. V Dranouteru sice vystoupil pouze sám s kytarou a klavírem, i to však stačilo k tomu, aby jednomu došlo, že takový hlas a drzost, s jakou se pustil do málem posvátných lidových trvalek, už dlouho neslyšel.
Na mladé krvi stojí i probíhající turné na Západ od nás málem zbožňovaných Oysterband, jímž oslavují pětadvacet let existence. Nazvali ho Big Session a přestože by tahle báječná anglická folkrocková parta mohla nabídnout repertoár snad na deset koncertů, co chvíli zpěvák John Jones s houslistou Ianem Telferem a třemi zbývajícími kolegy ustupují do pozadí a před sebe vystrkují své nástupce. Tentokrát si s nimi zajamovala dokonce už dávno hvězdná Eliza Carthy, kytarista Ben Ivitsky a dudák James McGrady. A všichni si to užili, včetně publika, díky kterému byl Jones několikrát bez práce, to když ho nekompromisně v refrénech přezpívalo. A duet Elizy s Jonesem? Hladivost sama, jakou mohou nabídnout pouze Bohem políbené hlasy. Oproti rovněž v Dranouteru přítomným Levellers lidi spíš poslouchali než skákali, i tak, budete-li mít někdy příležitost Oysterband spatřit - i třeba samotné - neváhejte. Ostrovnímu folkrocku dnes bez 
přehánění kralují. Emer Mayock všichni znají coby dudačku techno lomozivých Afrocelts, až málem zapomínají, že na svých albech a koncertech dává za doprovodu kytaristy a hráče na bodhrán spíš přednost flétně a akustické, zlehka podupávající, spíš vánkovité hudbě, jakou hraje po hospododách v rodném irském Corku. Její čerstvá afroceltská kolegyně a krajanka, jako lasička se po pódiu mihotající houslistka Mairead Nesbitt naopak sází na bigbít a stejně tak nezastírá, že je jí blízký posluchačský vděčný model světoznámého keltského show Riverdance, ve kterém ostatně léta vystupovala. Osmičlenní Berrogüetto z Galicie mají sice už něco za sebou, ovšem zas tak často na ně nenatrefíte, takže jimi předložená nástrojově přepestrá, vícehlasy a nasazením vygradovaná festivalová hodinka představovala jeden z nejpříjemnějších dranouterských momentů. A ačkoliv načínali sobotní odpoledne, měli nás v kapse natošup. Galicijská muzika je zkrátka galicijská muzika. Belgičtí veteráni Ambrozijn zosobňující ve své hudbě - stejně jako Dranouter - křižovatku mezi Irskem, Francií a Belgií, pamatují už hodně a leccos také po světě najezdili, takže dokáží být ukolébavjící i roztančení; kytarista umí zabrnkat na "hromkovu" klasickou notu a překvapením nemohou být ani francouzsky zpívané písně z kanadského Quebecku.
Dřevorubecký rock a ulítlý kabaret
Dranouterská filosofie sice vychází z folkové tradice, nicméně v rámci pochopitelného pokroku ji od poloviny 90. let zvolna konfrontuje s všeobjímající world music i nečekanými, za to vděčně přijímanými výlovy z rockového rybníka; a to pak každé jméno zvoní : Van Morrison, Lou Reed, Robert Plant, Patti Smith. Letos svítily z plakátů nejvíc iniciály v Evropě koncertně vzácného kanadského písničkáře a kytaristy Daniela Lanoise; také se na něho hodně čekalo. 
Potvrdilo se však, že předkoncertní obezřetnost byla na místě. V mejlovském kulichu sice po dřevorubecku drtil kytaru, s rockovou hlasitostí nešetřil, stejně tak hlasem, v nasazení by mohl jít příkladem, ovšem to bylo asi tak všechno. Coby producent patří mezi málem do kategorie géniů, coby písničkář - poslechněte si jeho alba - mezi průměr. Skladatelské urputnosti, kdy se ne a ne dostavit melodický nápad se zatím bohužel nezbavil.To stejně rockově vybuzený Američan Ellitot Murphy se s tím nepáral: dochází mi dech ? Co na tom. A tak do lidí vypálil Dylana, Creedence Clearwater Revival i Hendrixe. Po springsteenovsku se na vteřinu nezastavil a lidi šíleli. A nemělo to chybu.
Italští Spaccanapoli sice od svého debutu z roku 2000 nic nového nenatočili a v rozšířené sestavě dávají přednost spíš živému hraní, ale dech jim rozhodně nedochází. Pořád mají šťávu. Do rámového bubnu tammora tlučící zpěvák Marcello Colasurdo připomíná postavou Pavarottiho s copánkem a pod silou jeho hlasu praská i sklo. Tančící Monica Pinto umí naopak ječet jak na lesy a když se tihle dva objali a spustili společně, zatoužili jste alespoň jednou okusit neapolské masopustní veselí, z něhož Spaccanapoli čerpají svou energii.
Indický bubeník Trilok Gurtu zklamal i na loňském WOMEXU - a nepoučil se z toho. Jakkoliv umí být na vlastních albech zajímavý a nabídkou hostů lákavý, za pouhé přítomnosti zpěvačky, sitaristy a klávesáka se jeho koncert pomalu zvrhává do akademické nudy, ze které vás nevtrhne ani artilérie bicí, blížící se svými rozměry málem ke světovému rekordu.
Veškerá očekávání naopak splnil alžírský zpěvák a hráč na mandolu Abdelli. Ruku v ruce s belgickým producentem a Thierry van Royem na albu Brothers vytvořili nadnárodní hudební pelmel rozptýlený málem po celém světě; jakoby se vraceli do dávné historie berberského království táhnoucí se kdysi od Egypta až ke Kanárským ostrovům. Abdelliho originální pojetí je sice zakotvené v severoafrickém fundamentu, nicméně ten leží na dně pestrobarevného moře, jehož břehy omývají Azerjbajdžán, Burkinu Faso, Brazilii i Capverdské ostrovy. V Dranouteru ho doprovázeli muzikanti z Chile, Argentiny, Tunisu, cikánský houlista i maročtí Gnawové a společně s jeho příjemným, arabsky vypravěčským hlasem nás vtáhli do podivuhodného hudebního souznění.
Švédská šestice Ranarim zněla na první poslech jako kříženec mezi Hedningarnou a Värttinou. Skřípající nickelharfa, kytara. kontrabas, bicí a dvě zpěvačky k tomu přímo sváděly, při pozornějším poslechu vám ale z jejich skladeb zněly i jiné odstíny, což z téhle kapely činí další pozoruhodný severský originál hodný zájmu a shánění.
Psát o závěrečném show Afro Celt Sound System nemá snad ani smysl. Jako už jindy a jinde museli pořadatelé držet stan aby neulétl. Snad jen tolik: přítomná Zlata Holušová, šéfová Colours of Ostrava se mohla na místě přesvědčit, že jsme nekecali, když jsme ji tenhle nevšední hybrid současné world music líčili v těch nejrůžovějších barvách.
Tam by rozhodně pasovalo i zřejmě nejmilejší překvapení letošního ročníku: pětice kabaretiéru, smíšků a fantastických muzikantů z Normandie Mes Souliers Sont Rouges. Na pódium stál stoleček s kytičkama, Alain Genty točil s basou jak za starých rock´n´rollových časů a ukládal ji do dětské kolíbky, jeden z kytaristů si přivezl miniaturní stupínek se zábradlím, místo bodhranu se tlouklo do dřezu na nádobí a když spustili a capella techno nevěděli jste jestli se máte válet smíchy nebo zírat jako malí Jardové. Šanson střídaly francouzské kavárenské odrhovačky, keltské tanečky swing a v jedné z kytarových kreací Yannicka Duhameie by se zhlédla nejedna metalová primadona. Prostě ulítlost jak má být a přitom hromada zajímavé muziky.
Úsměv za zmrzlinu
Český návštěvník, který si do tisíc kilometrů vzdáleného Dranouteru už také pomalu nachází cestu, ocení vedle nebývale vstřícné festivalové atmosféry, kdy se tu s vámi dá prakticky kdokoliv ochotně do řeči, určitě hudební toleranci publika. To v jednu chvíli visí roztančené metr nad zemí při zabijácké smršti bubeníků kapely Dhol Foundation, aby za moment upadalo do snění při portugalském blues zvaném fado zpěvačky Cristiny Branco. Veterán Ray Davis, zakladatel legendární skupiny The Kinks zase spolu s rockovou babičkou Patti Smith ocenili mnohatisícový sbor přezpívávající za ně málem celé skladby, vešlé už dávno do dějin. A když pak vidíte, jak ještě uřícení ze svých irských folkrockových miláčků Hothouse Flowers lidé nadšeně aplaudují skupině hodně syrových australských Aboridžinců, napadne vás, jasně přesně tudy vede cesta. Přímější a smysluplnější než bilboardy hokejistů a požárníků černé pleti.
Jak taková atmosféra hudebního sbratření funguje v praxi, dokládá následující příhoda. „Dala bych si čokoládovou zmrzlinu,“ zasnila se na pódiu anglická folkařka Kate Rusby, která se natolik svými křehkými písněmi dotkla přítomného Michala Černého, českého obdivovatele King Crimson a Cpt.Beefhearta, že hned po vystoupení mazal k prvnímu stánku se zmrzlinou, aby se alespoň takto za nečekaný zážitek odvděčil. Úsměv Kate Rusby bych vám přál vidět.
Vlastně bych vám vůbec přál alespoň jednou jedinkrát v Dranouteru mezi svými protančit víkend. Věřte mi, došla by vám tu spousta věcí a ještě byste se přitom královsky pobavili. A o tom takové festivaly jsou především.
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
