Petr Dorůžka samurajem WOMEXU 2007
09.11.2007 | Česká world music úspěšně v tichosti překračuje hranice. Důvod je prostý: Iva Bittová s Idou Kelarovou, Jiří Plocek s Jitkou Šuranskou, Traband, Hradišťan, Teagras nebo Ridina Ahmedová nabízejí ojedinělost, originalitu vycházející z českých a moravských kořenů, zjednodušeně „cosi od nás“ a hlavně, nesnaží se zaujmout s další variantou na uniformní pop, protože s ním nepracují.
Světový popbyznys o kopie vlastních produktů navíc nestojí, vyskladňuje jich denně na tuny a konkurenci z malé zemičky spolehlivě zadusí. Tomáš Kočko s Gipsym.cz se přitom dokáží několik měsíců udržet v prestižním evropském žebříčku world music na nejvyšších příčkách, Radúze s Plockem se dostává skvělých recenzí v zahraničním odborném tisku, kde kdysi vynášeli do nebes také Věru Bílou s Kale a zmíněný Gipsy.cz, potkávající se na evropských pódiích s Bobanem Markovičem, Manu Dibango či Rachidem Tahou, vystoupil také v Glastonbury. Úspěchy, o kterých si česká ukoptěná popmusic může nechat pouze zdát.
K těm posledním patří také jmenování našeho mezinárodně respektovaného odborníka na world music Petra Dorůžky jedním ze Sedmi samurajů na veletrh world music Womex pořádaný ve španělské Seville. Stal se tak prvním Čechem na tomto významném postu během jeho čtrnáctileté historie. Rozuměj: samurajové mají každoročně na starosti koncertní program veletrhu, jejich úkolem je vyhledat po celém světě to nejzajímavější a nejoriginálnější a tuto hudbu skrze WOMEX zprostředkovat koncertním promotérům a odborníkům. Zcela poprvé se na Womex představí i český zástupce – duo Tara Fuki.
Veletrh WOMEX je každoroční koncertní nabídkou umělců z celého světa pro festivaly v nadcházející sezoně. Výběrem účinkujících je pověřena porota Sedmi samurajů. Poprvé ses jím stal i ty. Bereš to jako poctu k tvé takřka dvacetileté práci na poli world music, anebo spíš jako praktickou výzvu?
„Určitě to druhé. Womex existuje od roku 1994, já jsem byl s jeho iniciátory v kontaktu i dříve, takže mě to předvolání ujmout se pracovně náročné a nehonorované role samuraje zas tolik nepřekvapilo - ale o to víc mě potěšila zpráva kterou jsem vyčetl mezi řádky: Womex volá k branné povinnosti samuraje z hudebně nepříliš významné středoevropské země, a očekává že poskytne nestranné informace o hudebním dění v Česku i v sousedních regionech. Což se potvrdilo při vzájemné konfrontaci a velmi intenzivní práci v průběhu samurajského víkendu na konci května. I když názorově jsme si byli docela blízcí, znalostmi jsme se spíš doplňovali než překrývali. Příklad: řada nabídek přišla ze Spojených Států, a mezi námi Evropany byl jediným znalcem v této oblasti Bill Bragin z New Yorku, mimo jiné člověk, který pro světovou veřejnost objevil českou newyorčanku Martu Töpferovou.“
Hudebně nepříliš významná středoevropské země? To nezní příliš vlastenecky.
„Ale zkus se podívat s odstupem: pro muzikanty či posluchače ze západní Evropy, kteří hledají autentické kořeny, je daleko přitažlivější Maďarsko, Finsko, nemluvě o Balkánu. Na druhou stranu, Morava je v tomto kontextu určitě zajímavější než Německo či Holandsko. Nejsme pupek světa, ale máme dobré šance.“
Jak tedy probíhá jednání samurajské poroty v praxi?
„Odehrávalo se v Berlíně, v kanceláři která je souběžně základnou Womexu i hudebního vydavatelství Piranha, obojí totiž založil tentýž člověk. A teď jsi představ, že jsi v jeho kůži a máš z 600 nabídek vybrat 40 kapel, které přijedou na Womex, a že tento výběr bude reprezentovat zeměpisné i žánrové rozložení a osloví dva a půl tisíce delegátů kteří zaplatili svůj registrační příspěvek a očekávají protihodnotu. K výběru si tedy přizveš samuraje, ale nemáš fondy na to abys jim mimo letenek zaplatil honorář. Hledáš mezi lidmi, kteří mají potřebné znalosti a nepochybně jsou časově vytíženi, ale jejich čas ještě není natolik extrémně drahý. Výsledkem naznačeného kompromisu je, že namísto aby samurajové měli na těch 600 nabídek třeba šest dní, musí je vstřebat během exponovaného brainstormingu v průběhu víkendu. Samotný proces představuje know-how hodné patentování. Z 600 nahrávek se během první "rychlíkové" seance vyřadí omyly. Nikoli nabídky technicky neprofesionální, ale emocionálně falešné, hudebně nepatřičné, kreativně retardované, omílající stará klišé. Pro mě osobně bylo tohle vzájemné sdílení názorů a sledování reakcí ostatních školou k nezaplacení, kterou bych doporučoval všem, kdo si chtějí vytvořit českým okolím nezkreslená estetická kriteria. Womex má tvrdé požadavky: nikoli předvídatelná kvalita v daném a známém žánru, ale projev tyto kategorie přesahující.“
Nějaké příklady oněch starých klišé?
„Bezpohlavní computerové rytmy, djembe v rukou bělocha, didgeridoo jako výraz tvůrčí bezradnosti, stokrát omleté revivaly Astora Piazzolly. Samozřejmě s vědomím že existují výjimky a že generalizace jsou zrádné.“
Indickou ragu ale na "rychlíkové" seanci těžko posoudíš.
„Toho jsme si byli dobře vědomi, mezi samuraji jsou samozřejmě příznivci balad zpívaných acapella, introvertní hudby i zpívaných eposů ze střední Asie. Když někdo z nich šlápne na brzdu, všichni zbystří sluch a rychlík se zastaví.“
Z jakých podkladů tedy samurajové ukázky hodnotí?
„Womex není přehlídkou hudby, která byla zaznamenána na medium, ale koncertních projevů. Jedná se především o nabídku pro festivaly. Jsou v ní tedy kapely s desíti alby, stejně jako ty, které mají třeba jen demo anebo amatérské video. Muzikanti z konce světa, kteří nikdy neseděli v letadle a nekoncertovali v cizině.“
Bude tedy letošní Womex něčím výjimečný?
„V samurajském životě platí přísná pravidla, proces rozhodování je důvěrný. Ale rád prozradím, že letos se samurajové shodují v tom, že výběr je silný a vyvážený. Já se k tomu připojuji, mimo jiné i proto že se mi vybavují nedávné ročníky, kdy výběrem prošla hudba, kvůli níž vůbec nemusíte jezdit na Womex.“
Už se ví, že organizátoři Womexu oslovili Tara Fuki. Upřímně řečeno, jsem z toho na rozpacích. Chraň Bůh, jejich hudba se mě líbí, ale s Českem až zase tolik už nemá moc společného. Hodně jsem o tom přemýšlel a představoval jsem si na soupisce například Tomáše Kočka, Martina Hrbáče nebo syrové moravské cimbálovou či skvělé Terne Čhave.
„Samurajové nehodnotí nějaké národní poslání, ale autentičnost, komunikativnost, výpověď, odvahu. Co zní v české kotlině jako zpestření, může být ve světovém měřítku nuda. Představ si tu nejlepší moravskou cimbálovku vedle Taraf de Haidouks. Nebo že v nabídce je zcela unikátní romská kapela z Albánie s dechy a polyfonickým zpěvem, a jako protikandidát stojí kterákoli ze skupin zmíněných v otázce. Obhájit ji v takové konkurenci je docela těžké.“
(2007)
Jiří Moravčík
