Padesát největších okamžiků world music
23.05.2008 | Inventůra anglického magazínu Songlines
Vloni v červnu uplynulo dvacet let od uvedení termínu world music na světovou hudební scénu. Kampaní za pouhé tři tisíce liber se tehdy několik novinářů, promotérů a vydavatelů rozhodlo zájemce o exotickou hudbu nasměrovat ke správnému regálu v hudebních obchodech. Jakkoliv to nikdo z nich nepředpokládal, world music se – i když jím samozřejmě není a ani být nemůže - stala jakýmsi žánrem, dobrodružným fenoménem, vstupenkou do světa nových barev, rytmů a zvyků.
Žádná velká sláva se ohledně 20. výročí marketingového používání termínu world music, známého mimochodem už od 60. let, nekonala. Vyšlo pár střízlivě laděných článků, občas se zaobírajících dávným zamyšlením Davida Byrneho Proč nenávidím world music („je to způsob vyhoštění“) nebo úplně čerstvým výkřikem Eugena Hutze: “Seru vám na world music. Gogol Bordello se chystají dobýt celý hudební svět.“
Anglický magazín Songlines se se vší předpokládanou kontroverzností, a řekněme ze širší perspektivy, pokusil ony dvě dekády shrnout do článku 50 Great Moments in World Music. Subjektivní, uvolněnou formou bez lpění na nějaké chronologii, což dává čtenáři možnost se s jejich názorem ztotožnit nebo ho naopak konfrontovat s vlastními vzpomínkami.
Nejde vždy pouze o hudbu samotnou, připomínají se v něm také společensko-politické události, na druhou stranu s ní přímo související. Příklad za všechny: porážka Talibanu a zrušení absolutního zákazu hudby v Afganistanu. Šéfredaktor Simon Broughton navíc v předmluvě upozorňuje, že „v rostoucím zájmu o world music se zrcadlí rostoucí znepokojení nad budoucností malých národů, ekologické problémy a budoucnost planety“.
Už první tři Velké momenty možná překvapí, ovšem v podobném duchu se odvíjí také zbytek ankety, takže ji berme spíš za odraz specializace jednotlivých respondentů, z čehož nakonec vyjde zajímavé čtení, daleko sympatičtější než historicky suchopárné etnomuzikologování.
Za bod nula, zásadní moment world music, označuje článek šelakové nahrávky indické kurtizány arménsko židovského původu Gauhar Jan (1875-1930) pořízené v roce 1901 Fredem Gaisbergem z Gramophone and Typewriter Ltd. To už je historie.
Zato na zážitek z roku 1988, kdy na maďarský Nepstadion zavítalo Amnesty International Human Rights Now! Tour asi nezapomenou ani stovky Čechoslováků. Důvodem, proč se koncertní projekt cestující po Evropě a Americe zařadil na druhé místo, prý spočívá v první mezinárodní prezentaci senegalského zpěváka Youssou N´Doura potažmo africké hudby. Ačkoliv ukrytý v houfu s Bruce Springsteenem, Peterem Gabrielem, Stingem a Tracy Chapman, při společném zpěvu Marleyho skladby Get Up, Stand Up N´Dourův hlas vyčníval jako polnice.
Bronzové pořadí obsadilo album Soro, vydané v roce 1987 malijským zpěvákem Salifem Keitou v produkci Senegalce Ibrahima Sylly. Keita se tehdy chtěl vzdálit svým předešlým kapelám – Les Ambassadeurs a Rail Band. Toužil po západních studiových vymoženostech, moderním afropopovém zvuku, funky jako řemen. Sylla najal francouzského klávesáka Jeana-Philippe Rykiela, Keitovy splnil na co ukázal a přestože se těžce zadlužil na řadu let, Soro je dnes považováno za mezník africké hudby.
Králem konžské rumby (soukous) zůstane navždy kytarista Franco Luambo Makiadi, pro všechny Franco. 6. června 1956, kdy v ještě tehdejším Léopoldville, dnešní Kinshase, vystoupil s kapelou OK Jazz považuje Songlines za důležitý mezník world music. Franco, který během své kariéry natočil přes sto padesát alb, zemřel v roce 1989.
Australský ministerský předseda Bob Hawke uznal práva původních aboridžinských obyvatel, ovšem pár let na to slib porušil. Skupina Yothu Yindi – s pomocí zpěváka Petera Garretta (Midnight Oil) a písničkáře Paula Kellyho - na protest proti tomu v roce 1992 nahrála politický singl Treaty v tradičním djatpangarri rytmu národa Yolngu.Úsměvným paradoxem je, že z Petera Garetta se posléze stal ministr australské vlády.
Bývalý kytarista Cpt.Beefhearta Američan Ry Cooder na albu Chicken Skin Music (76) využil služeb havajských a mexických lidových muzikantů a předznamenal tak dnes běžnou mezikontinentální hudební spolupráci.
Vznik You Tube. Od roku 2005 funguje nekonečný archív umožňující spatřit na vlastní oči i ty nejzapomenutější hrdiny.
Prosinec 1993 a Manu Chao se s kapelou Mano Negra vydává vlakem napříč Kolumbií. Koncertují před rolníky na vesnicích, přemlouvají partyzány, aby je pustili dál a denodenně spravují vagony. Po šesti týdnech dorazí do Bogoty pouze Mano a bubeník. Mano Negra pak přestali existovat. Manu Chao se navždy změnil. Zrodil se fenomén levicového světoběžníka.
Náhoda je blbec. V březnu 1996 odjíždí Ry Cooder na Kubu natáčet vysněné afro-kubánské album. Kytarista Djelimady Tounkara a hráč na ngoni Bassekou Kouyate nedostávají víza. Chvíle pro improvizaci: Juan de Marcos Gonzáles narychlo po Havaně shání staříky točící se před desítkami let okolo studia Egrem. Zpěváci Compay Segundo, Ibrahim Ferrer nebo klavírista Ruben Gonzales už přestali věřit, že by o jejich hudbu měl někdo zájem a najednou stáli před Cooderem a šéfem labelu World Circuit Nickem Goldem a společně s Omarou Portuondo, Eliadesem Ochoou natáčeli album. Dostalo název Buena Vista Social Club a prodalo se ho přes sedm milionů. Viva Kuba!
V červnu 1963 předstupuje před speciální komisi apartheidu při OSN jihoafrická zpěvačka Miriam Makeba, aby tu přečetla své provolání: “Nastal čas k okamžitému jednání. Světové velmoci vyslyšte volání mého národa o pomoc. Vyzývám OSN k bojkotu Jihoafrické republiky.“ Domů už se nesměla vrátit, její hudba byla zakázána.
18. října 1977 obklíčilo tisíc vojáků nigerijské armády rezidenci saxofonisty Fela Kutiho, vyhlášenou tímto vynálezcem afrobeatu za nezávislou republiku Kalakuta a spustili patnáctihodinovou řežbu: Felovy rodinné příslušníky a obyvatele tvrdě zbili, mučili a znásilnili; jeho sedmasedmdesátiletou matku, feministickou aktivistku Funmilayo Ransone-Kuti vyhodili z okna a ta pak svým zraněním podlehla. Většina obyvatel Kalakuty – včetně Fely - s těžkými zraněními skončila v nemocnici. Signálem k útoku se stala Felova skladba Zombie, popisující tupost a neschopnost nigerijských ozbrojených složek. Rakev s ostatky své matky uložil Fela do hrobu dva roky na to. Mezitím poslal nigerijskému presidentovi Obansanjovi dvě nové a své pravděpodobně nejsilnější skladby: Unknown Soldier a Coffin For Head Of Stage.
Nástup hnutí Taliban v Afganistánu znamenal pohromu pro jakoukoliv neislámskou kulturu. Hudba byla zakázána, fotbalové stadiony sloužily k mučení zajatců. Taliban ale po pár letech padl. Do země se vrátila hudba, muzikanti opět směli hrábnout do strun schovaných nástrojů. Zpěvák Ferhad Darya se vrací z emigrace a 14. května 2004 uspořádá koncert pro bezmála padesát tisíc lidí. Přišli také nezahalené ženy a policie místo ostrahy tančila s publikem.
29. června 1987, severolondýnská hospoda Empress of Russia a třináctka publicistů, producentů, vydavatelů a rozhlasáků vymýšlí termín world music. "Proč zrovna world music? Protože tenhle termín mnoho zahrnuje a nejméně vynechává," řekl Ian Anderson, šéfredaktor magazínu fRoots. 3 000 Liber pak přítomní věnují na reklamní kampaň, která by s pomocí nového názvu pomohla umístit z exotických zemí živelně proudící hudbu do těch správných regálů.
Říjen 1994 a na pultech obchodů se objevuje úplně první, co do rozsahu unikátní encyklopedie, bible world music – The Rough Guide to World Music. „Dílo šíleného bratrstva,“ jak poznamenal novinář Andy Kershaw. Strany 49-57 druhého vydání nesou označení Czech & Slovak Republics. Přispěli na ně Jiří Plocek, Irena Přibylová, Jan Sobotka aj.
S hitem zpěvačky Ashly Bhosle Eena Meena Deeka, který zazněl ve filmu Aasha, vstupuje v roce 1957 do Indie rock´n´roll.
Konec tvrdé vojenské diktatury v Argentině oznámil velkolepý koncert v Buenos Aires uspořádaný v dubnu 1984. Místním hvězdám popmusic, co léta násilí přežily, přijeli pomoc kubánští zpěváci Silvio Rodriguez a Pablo Milanes.
Zadní trakt obchodu s elektronikou kousek od Tottenham Court Street představoval v 50. letech jediné místo v Londýně, kde se daly sehnat vzácné nahrávky africké hudby. Po smrti majitele se 10. dubna 1983 obchodu ujímají Don Bayramian z Arménie, Charles Easmon z Ghany a Dán Robert Urbanus. Vzniká Stern´s African Centre. Místo nákupu širokého sortimentu africké hudby všech stylů a žánrů. Místo schůzek příznivců africké kultury a pozdější vydavatelství Stern´s Music.
Sál New Morning v Paříži. 14. prosinec 1991. Koncert tu dává zpěvačka Cesaria Evora. Vládne tu elektrizující atmosféra, lidi hltají neznámou bosonohou ženu, její teskné písně morna z alba Mar Azul a jednou provždy objevují fantastickou hudbu z Kapverdských ostrovů.
Písničkář Andy Palacio v listopadu 2007 přebírá od belizského ministra kultury cenu Unesco Artist for Peace za neúnavnou propagaci zapomenuté a mizející hudby národa Garifunů. Díky albu Wátina, jedné z nejlepších světových nahrávek roku, se každý mohl přesvědčit o její infekční povaze a kráse. Následovala cena Womexu a bohužel i náhlá smrt Andy Palacia v lednu 2008. Stát Belize přišel o svého hrdinu.
9000 let nazpět: v údolí čínské Žluté řeky se našlo šest kostěných fléten, údajně první hudební nástroje lidstva, i když třískání dvěma klacky o sebe u lovců mamutů také nikdo nezpochybňuje.
V severní Indii se v 18. století zjevují tři mimořádní skladatelé hindských náboženských písní: Tyagaraja (1767-1847), Mutuswamy Dikshitar (1775 – 1835) a Syama Sastri (1762-1827). Říkalo se jim Trimurti - Svatá trojice.
Anglický hudební magazín New Musical Expres vyšel v únoru 1987 se zimbabwskou skupinou Bhundu Boys na obálce. Ta se pak po šest týdnu držela na špici Radia 1.
Generál Pinochet v roce 1973 s pomocí armády svrhává vládu presidenta Salvadora Allendeho. Okamžitě začíná „čistit“ terén. Chilský stadion přeměňuje v hrůzné vězení pro tisíce lidí. 11. září nechává zatknout také národního barda, písničkáře Victora Jaru. Prošel tu těžkým mučením, i tak 14. září stačil složit píseň Somos Cinco Mil, kterou se podařilo propašovat ven. Pak mu uřezali prsty na rukou a zavraždili. Dva dny na to našli jeho tělo pohozené u hřbitovní zdi za městem.
Na historicky prvním udělování BBC Awards for World Music, 28. ledna 2002, předává v Londýně rumunským Taraf de Haidouks cenu Nejlepší evropská skupina herec Johnny Depp, jejich velký fanoušek.
Mexické duo Rodrigo y Gabriela (Rodrigo Sánchez a Gabriela Quintero), rockeři tělem a duší, dokáže na akustické kytary doslova zázraky. Jejich neuvěřitelně rychlý a emotivní styl v sobě mísí mexické a irské vlivy (dnes žijí v Dublinu). Alba Rodrigo y Gabriela (2006) se prodalo přes sto tisíc kusů a magazín Bilboard ho označil za jedno z nejlepších kytarových alb všech dob.
V rumunské vesničce Clejani, nedaleko Bukurešti, objevili belgičtí producenti Stéphane Karo původem z Maďarska a Michel Winter, jehož předci pocházejí z Transylvánie, syrovou, ničím nedotčenou cikánskou muziku. Celé léto 1990 nahrávali s dvoustovkou hudebníků a zpěváků, aby z nich nakonec vytvořili pětičlennou skupinu s cílem představit ji západoevropskému publiku. Obrátili se proto na ty nejstarší, Nicolae Neasca a Iona Manoleho (s jeho dcerou se nakonec Karo oženil), aby jim v tom pomohli. Pojmenovali je
Taraf De Haidouks – taraf je turecké označení pro skupinu hudebníků a Haidouk byl rumunský zbojník srovnatelný s Jánošíkem. Hned první turné v roce 1991 přineslo Taraf De Haidouks obrovský úspěch a na festivale WOMAD v Montreaux se nemluvilo o nikom jiném. Následovalo první album na belgické značce Crammed Disc – Musiques Des Tziganes De Roumanie, brzy na to druhé, s podtitulem Honourable Brigands Magic Horses And Evil Eye a poté Dumbala, Dumbala. Všechna se stala doslova událostí. Cesta na Balkán přestala být zarúbaná.
V roce 1987 vydávají Gipsy Kings megahit Bamboleo.
První evropský koncert pákistánského qawwali Nusrata Fateh Ali Khana se uskutečnil na festivale WOMAD v Anglii 20. července 1985. Přítomní se ocitli v posvátné tranzu. „Když jsem začal shromažďovat lidi pro první WOMAD, jedním z těch, které jsem kontaktoval byl Pete Townshend ( The Who), který mi řekl že když byl v Indii, slyšel tam neobvyklou muziku qawwali. Byl to Thomas Brooman, umělecký ředitel WOMADU, kdo mi představil Nusrata. Všichni jsme byli unešení jeho hlasem a zvláštní schopností improvizovat a pozoruhodně vášnivým hlasem, který může lézt výše a výše v intenzitě a citovosti. Bylo tragické, že v době, kdy se konečně Nusrat dostával ke zlomu skrz širší publikum, tak jsme ho ztratili. Jeho postava zasáhla celosvětové publikum. On byl pákistánskou odpovědí na Pavarottiho,“ vzpomíná Peter Gabriel, zakladatel WOMADU.
Gogol Bordello přislíbili v roce 2007 účast na festivale Rock For People v Hradci Králové. Nepřijeli. Zpěvák Eugen Hutz dal přednost společnému zpěvu písně La Isla Bonita s popovou královnou Madonnou v londýnském Wembley během koncertu Live Earth.
Píše se rok 1933 a legendární americký etnomuzikolog a sběratel Alan Lomax se vydává za hudbou do terénu.
Červenec 1984 a newyorský avantgardní smyčcový Kronos Quartet začíná pracovat na albu Pieces of Africa (92) na kterém s nimi hrají gambijský hráč na koru Foday Musa Suso a nubijský virtuóz na arabskou loutnu oud Hamza El Din.
Když se civilní válka na Jamajce začala blížit krveprolití, uspořádal na ostrově Bob Marley 22. dubna koncert One Love Peace, na němž si před publikem podali ruce dva největší političtí rivalové: Michael Manley a Edward Seaga. Slib míru stvrdila Bobova hudba.
Respektovaný londýnský DJ Andy Kerswah se v pařížské čtvrti Barbés, kde odedávna žijí severoafričtí přistěhovalci, v roce 1986 tak dlouho přehraboval v koši s lacinými deskami, až jen tak náhodu vyndal nahrávku jakéhosi Ali Farka Toureho. Doma z jeho pouštního blues dostal šok a když ho začal pouštět v rádiu, nakazil tím další. Majestátní Ali Farka Touré z Mali tehdy navždy vstoupil do hudebních dějin. Ačkoliv ho celý svět vnímal jako západoafrického bluesmana, jednu z možných odpovědí na otázku odkud pochází blues, sám se proti tomu několikrát ostře ohradil: “Vadí mi, když mě nazývají bluesmanem. Moje hudba pochází z Mali a ne od Mississippi.“ O svém vztahu k blues a návaznosti na tisíciletou západoafrickou tradici vypráví ve filmu režiséra Martina Scorseseho Du Mali au Mississippi, stejně tak v dokumentu Desert In Blues, záznamu z unikátního festivalu konajícím se uprostřed pouště nedaleko Timbuktu. Kraje s jehož praskavým pouštním blues zůstane Ali Farka Toure navždy spojován.“Říká se, že Timbuktu leží na konci světa. Ale to není pravda, vím to, pocházím odsud. Věřte mi, Timbuktu se nachází v samém středu světa.“ Ali Farka Toure zemřel v lednu 2006.
22. června 2002 se v Dakaru vrátil na koncertní podia po patnácti letech spánku, kdy už si každý myslel, že je věčný, senegalský Orchestra Baobab. „Když jsme se kdysi rozešli, mysleli jsme si, že je vše ztracené a že si už společně nikdy nezahrajeme. Proto když se tak stalo, byli jsme velmi šťastní. To si nedokážeš představit. Způsobil to všechno Nick Gold a my si zpočátku mysleli, že nás chce dát dohromady pouze jen pro natáčení nového alba. Tak jsme mu na to kývli, ovšem náhle se objevila spousta nabídek ke koncertování a to nás zaskočilo. No ale hudba je jako život, nebo lépe řečeno jako žena a když to od sebe oddělíš, nefunguje to. A tak jsme se do toho pustili,“ vzpomíná kytarista Barthelemy Attiso.
Při nahrávání skladby Norwegian Wood na album Rubber Soul se Beatles dlouho nemohli pohnout z místa. Pak vstal George Harrison, nechal si upravit mikrofon a sedl si před něj s indickým sitarem. 12. října 1965 tak vznikla historicky první popová skladba v níž hraje sitar.
V roce 1962 nebo 1963, to už se nikdo nedozví, spatřili skladatel Antonio Carlos Jobim a portugalský textař Vinicius de Moraes v baru Ipanema (Rio de Janeiro) patnáctiletou krásnou holku Heloísu Enedida Menezes Paes Pinto a složili o ní písničku The Girl from Ipanema. Nejprve ji nahrál Perry Ribeiro, ovšem rok na to v anglické verzi Astrud Gilberto se saxofonistou Stanem Getzem. Získala cenu Grammy za rok 1965 a dnes The Girl from Ipanema s beatlesáckou Yesterday soupeří o nejhranější skladbu hudební historie lidstva.
29. května 2004 v marockém Fezu, na festivale World Sacred Music, senegalský zpěvák Youssou N´Dour představuje své duchovně laděné album Egypt. Doprovázený egyptským skladatelem a aranžérem Fathy Salamou s jeho orchestrem, přezpíval v rodném jazyce wolof skladby poprvé na veřejnosti. V hlubokém zaujetí se po půlnoci postavil před publikum a s hlasem "něco mezi muezzinem a Otisem Redingem" vyzval přítomné ke společné hudební motlitbě vyznívající prý jako duchovní soundtrack k blížícímu se východu slunce. „Náboženství musí být veselé,“ prohlásil tehdy.
„Hnutí Tropicália je brazilskou obdobou toho, čemu se v anglosaských zemích říkalo psychedelie, tedy hudební i výtvarné revoluce šedesátých let. Tropicália propojovala elektrické kytary, surrealistické texty, brazilské rytmy i africké bubny, zasahovala do módy, životního stylu i způsobu myšlení,“ napsal Petr Dorůžka. Když ale v říjnu 1967 na velkém hudebním festivale doprovodila písničkáře Gilberto Gila, Caetano Velosa a Os Mutantese argentinská rocková kapela Beat Boys všichni strnuli. Elektrické kytary totiž mladým radikálům symbolizovaly americký imperialismus. Nakonec ty nejvyšší ceny obdrželi jak Veloso tak Gil a Tropicália dostala tvrdší rozměr, což nakonec vedlo k tomu, že oba písničkáře nechala vojenská vláda v roce 1969 vyhostit ze země. Z Gilberto Gila je dnes brazilský ministr kultury.
World music vstupuje do Japonska. 30. srpna 1991 během prvního WOMADU na asijské půdě, v japonské Jokohamě, publikum naprosto nečekaně dostane do varu postarší, obecně neznámá zpěvačka Harumi Miyako s písněmi stylu enka ( soul na japonský způsob). Japonci se začínají zajímat o vlastní hudební kořeny.
V srpnu 1971 explodovala v newyorském klubu Cheetah kubánská salsa. Kapela The Fania All Stars s Ray Barretto, Willie Colónem a Héctorem Lavoe tehdy klub málem rozbořila. Viz album Fania All Stars Live a dokumentární film Our Latin Thing.
Iránský básník, zpěvák a hráč na loutnu oud Ahmeda Bin Ali řečený Ziryab se po dlouhé cestě napříč tehdejší arabskou říší zastavil v roce 822 v andaluské Cordobě, kde založil první arabskou hudební školu v Evropě. A protože prý měl hlas jako ptáček ziryab, začali mu tak jeho žáci říkat.
Americký antropolog, spisovatel a etnomuzikolog Jesse Walter Fewkes na edisonův fonograf zaznamenává 15. března 1890 zpěváky kmenů Calasi, Maine a Hopi z jihozápadní Passamaquoddy.
5. srpen 1960. První promítání indického filmu Mughal-e-Azam od režiséra Asifa. Lidé prý v kině přespávali čtrnáct dnů, aby mohli slyšet úžasné písně a spatřit na plátně historický okamžik, nevídanou erotickou scénu: princ Salim pohladí krásnou Arankali přes tvář pštrosím pérem.
1,2,3 Soleils. Epochální pařížský koncert pro patnáct tisíc lidí, konaný 26. září 1998. Sešli se na něm tři, pravděpodobně nejproslulejší zpěváci alžírského stylu rai - Khaled, Rachid Taha a Faudel - aby za doprovodu dvou smyčcových orchestrů - řízených slavným egyptským bubeníkem Hossamem Ramzym - a s nebývalým drajvem stvrdili dávno tušené : o asimilaci raie na francouzské a světové hudební scéně není třeba pochybovat. Stejnojmenné album a dokumentární film následně vše posvětily.
V malijské poušti, nedaleko Essakane, se uskutečnil první ročník festivalu In The Desert. V lednu 2001 sem dorazilo dokonce na třicet Evropanů, aby mohli spatři legendy pouštního blues. Po nich se sem v roce 2003 vydali také Robert Plant s Justinem Adamsem.
Staré Delhi, chrám Lal Quilla. 15. srpen 1947. Indie vyhlašuje svou nezávislost. Při té příležitosti se koná koncert Bismilaha Khana (1916-2006), hráče na shehnai (hoboji podobný nástroj), přenášený po celé zemi všemi rozhlasovými stanicemi. Požádal ho o to ministerský předseda Jawaharlal Nehru. Od té doby se v Den nezávislosti koná pravidelně koncert některého z mistrů na shehnai.
Okinawský zpěvák Shoukichi Kina s kapelou Champluse, hvězdy 70. let, se vrátili na scénu, aby 22. září 1990 v Tokiu připomněli, že japonská tradiční hudba minyo stále žije. Tentokrát ji pro změnu nakopli punkem. Hudba z Okinawy vtrhla do japonských měst.
16.-18. července 1982 uspořádal rockový zpěvák Peter Gabriel první ročník festivalu WOMAD (The World of Music and Dance). Sice na něm těžce prodělal a finančně se musel léčit několika koncerty se svou bývalou skupinou Genesis, ovšem tradice zapustila kořeny. WOMAD existuje dodnes a je považován za nejvýznamnější světovou přehlídku world music.
Světovou proslulost bulharských ženských sborů Le Mystére des Voix Bulgares odstartovala kompilace švýcarského nadšence Marcela Celliera posbíraná v archívech bulharského radia a televize a vydaná v roce 1975 na značce 4AD, jinak stáji skupin Cocteau Twins nebo Dead Can Dance.
Paul Simon v roce 1985 navštěvuje Jihoafrickou republiku stíhanou mezinárodním embargem za režim apartheidu. Seznamuje se s Josephem Shabalalem, vedoucím vokálního sboru Ladysmith Black Mambazo a začíná se rýsovat na věky věků přelomové album Graceland, vydané v roce 1986.
(2008)
Podle Songlines sestavil a okomentoval Jiří Moravčík
