Povstání v mezích anglického folku
19.12.2009 | Anglický folk svou budoucnost po delší době neřeší, protože si ji právě užívá. Od 60. let a přelomových nahrávek skupiny Fairport Convention se necítil tak pevně v kramflecích jako nyní. Vystoupil z bludného kruhu opakování a předvídatelnosti. Strastiplnost nedávných let, kdy anglický folk slovy novináře Colina Irwina „vedle mediálního útisku postihlo neskrývané nepřátelství k národnímu dědictví“, je zdá se, minulostí.
Angličané přitom nepřinášejí v zásadě nic nového, pouze vzali na vědomí realitu hudební scény 21. století. A otevřeli se jí. To, že instrumentální alfou a omegou anglického folku už nejsou výhradně akustické kytary s melodeonem a padlo i dogma obřadně zdvořilého přístupu k tradici, pro něho představuje začátek nové éry. Asi jako když se Beefeaterem u londýnského Toweru stala vloni poprvé od roku 1485 žena.
Na letošním veletrhu WOMEX dostali všichni delegáti do tašky s propagačními materiály kompilaci (vydal fRoots) - albovou inventuru jistot, mládí a nadějí anglického folku. Obdržela statut průvodce. Neobeznámenému posluchači ale poskytuje také důležitou informaci: anglický folk už není pouze o „ucouraných cajdácích z vřesvišť s ukňouranými hlasy“.
Na letošním veletrhu WOMEX dostali všichni delegáti do tašky s propagačními materiály kompilaci (vydal fRoots) - albovou inventuru jistot, mládí a nadějí anglického folku. Obdržela statut průvodce. Neobeznámenému posluchači ale poskytuje také důležitou informaci: anglický folk už není pouze o „ucouraných cajdácích z vřesvišť s ukňouranými hlasy“.
Proces obnovy důvěry započatý v 90. letech generací, vrcholící před dvěma lety multikulturním projektem a dechovkou připomíná televizní seriál: hlavní hvězdy až na vyjímky zůstávají, čerstvé posily jim ale šlapou na paty a nutí je překonávat sami sebe. Všichni společně mají udržet diváka v napětí a vztaženo k anglickému folku, žádný problém. Příčin proč zmíněné album může na největším světovém veletrhu world music reprezentovat hudebně tak různorodou Anglii je víc, ale dvě rozhodují: doslova překotný nástup dalších mladých umělců neotřelým, moderním způsobem zbavujících mechem zarůstající folk odpuzujícího konzervatizmu a potom, v éře world music Angličané konečně nalezli poklad zakopaný na vlastním dvorku. “Anglická tradiční hudba je podobně vzrušující world music jako cokoliv přicházejícího ze západní Afriky, Karibiku nebo východní Evropy,“ upozorňuje Eliza Carthy a zpěvačka, houslistka a basistka Laurel Swift z kapel Gadarene a The Gloworms ji doplňuje: “Někteří lidé si vůbec neuvědomují jaké bohatství v Anglii máme. Vychvalujeme kdeco ze světa, ale co máme doma nám často nestojí ani za řeč.“Vymezme si ovšem - na rozdíl od nadšené Elizy - mantinely. Nové folkové povstání, což je termín Colina Irwina, hranice ostrova zas tolik nepřekračuje. Řekněme, že probíhá na hřišti anglického folku. Vlivný celoevropský dopad jako kdysi v případě Fairport Convention, Pentangle nebo Steeleye Span nepřipadá v úvahu, i když, kdo ví; sever Evropy dění v anglickém folku vždycky pozorně sledoval. Na exotiku naladěný svět world music anglické folkové písničkaření jakkoliv staletého původu nepředstavuje nic, z čeho by se lidově řečeno osypal. A když už na ostrov upře pozornost, paradoxně ho směřuje do londýnského asijského undergroundu. Ostatně v uplynulých pěti letech – a to ani v případě konání na domácí půdě v Newcastle – se angličtí folkaři neobjevili ani na WOMEXU, což svědčí o tom, že revoluční fází prochází výhradně z pohledu Angličanů a těch, kdo dění na anglické folkové scéně léta pozorně sledují.
exotiku naladěný svět world music anglické folkové písničkaření jakkoliv staletého původu nepředstavuje nic, z čeho by se lidově řečeno osypal. A když už na ostrov upře pozornost, paradoxně ho směřuje do londýnského asijského undergroundu. Ostatně v uplynulých pěti letech – a to ani v případě konání na domácí půdě v Newcastle – se angličtí folkaři neobjevili ani na WOMEXU, což svědčí o tom, že revoluční fází prochází výhradně z pohledu Angličanů a těch, kdo dění na anglické folkové scéně léta pozorně sledují. Třicetileté výročí letos slavící anglický magazín fts (dříve Folk Roots) s rozšiřováním fenoménu world music z patriotského upřednostňování domácích folkových hrdinů na svých stránkách postupně slevil. Od roku 1986 redakcí vyhlašovaná prestižní mezinárodní anketa o nejlepší světové album v kategorii world music sice zpočátku anglické folkaře stavěla na první místa, mezi zasloužilým vítězem roku 2008 – s vynikajícím albem – a Elizou Carthy, nechávající kdysi všechny za sebou s dvojalbem, zeje ale díra deseti let.
To, že se pro respondenty ankety stalo Low Culture zásadním počinem, Jim Moray vysvětlil: „Nové, předsudky nezatížené folkové povstání nevznikne uvnitř této zavedené scény, rozpoutá ho generace mladých, která o tuhle muziku zakopne náhodou, bez jakýchkoliv hlubších znalostí její historie a tradice.“
A podíváme-li se zblízka na patnáct jmen z womexovské kompilace, musíme mu dát za pravdu: značná část nepochází ze starých hudebních klanů, nestrávila dětství v zákulisí folkových festivalů a na rozdíl od Elizy, Kate Rusby, Belly Hardy nebo Setha Lakemana neposlouchala od kolébky tradiční hudbu, to spíš Led Zeppelin, Radiohead, Chemical Brothers a The Smiths.
Čerstvé zdroje současného anglického folku pocházejí zvenčí, což má na něho značný vliv. Než se například rockově strhující rozplakala na koncertě Shirley Collins, nejvýznamnější žijící anglické folkové revivalistky jenž se jí stala vzorem, přísahala na Captaina Beefhearta a prošla v Čechách kursem Idy Kelarové. Studovala jazz a doprovází ji klasická houslistka indického původu Rakhi Singh. Předci pocházejí z tureckého Kypru a přesto připopíná to nejlepší od Richarda Thompsona, i když Mehmetova turečtina a housle do toho moc nezapadají. Z Yorskshire promítá do anglických písní balkánské dechovky, reggae nebo ska a debutové album Pmu produkoval Adrian Sherwood se Skipem McDonaldem. Přestože staré sborníky a lety prověřené autorské skladby zůstávají u mladých v oblibě, přístup k nim se radikálně změnil. Využití elektroniky, tanečních beatů, reggae, bhangry, Latiny, jazzu, natož rocku a ozvěn klasické hudby nikoho jako kdysi neodrazuje a názory atvrzelých puritánů už nikdo nebere vážně. Na stranu mladých se postavil také folkový velikán Martin Carthy: “Tradiční hudba přežila války, pohromy a cokoliv dalšího a proto je rozhodně schopná přežít uzavření do počítače.“
atvrzelých puritánů už nikdo nebere vážně. Na stranu mladých se postavil také folkový velikán Martin Carthy: “Tradiční hudba přežila války, pohromy a cokoliv dalšího a proto je rozhodně schopná přežít uzavření do počítače.“Jeho manželka zpěvačka Norma Watersons mě zase v Náměšti nad Oslavou řekla: „Už nikdy se nemůže opakovat situace ze 70. let, kdy do folkových klubů zakázali přístup punku. Kluby postrádaly hudební pohyb a tradice se bez pohybu dopředu neobejde, je to jedna z důležitých podmínek jejího přežití. Žádná tradice nemůže zůstat stát na jednom místě, musí přitahovat mladé lidi. A toho se chytla až generace Elizy, která v osmdesátých letech byla ještě dítě. Ta ztráta celé jedné generace představuje obrovskou škodu.“
Akustické nástroje na smetišti dějin neskončily. Vypjaté, snivé, rozpustilé vokály a důraz na silné melodie a baladické texty jakbysmet; ty zastupují houslistky a zpěvačky (Nadějný nováček podle BBC Folk Awards 2009) a nebo renesanční muž, už písničkář v letech (nejlepší album podle BBC Folk Awards 2009) Muzicírující bratři James a David Delarreovi, Danny Crump, Alex Goldsmith a jeden z nejlepších zpěváků své generace Jim Causley aliasusley na cokoliv zapojeného do zásuvky také kašlou a traduje se o nich, že „nejsou jablkem, co nespadlo daleko od folkového stromu, ale strom sám“, ovšem – nic proti nim - patří spíš Angličanům.
Vedle společného vůdcovství dechovky Bellowhead s Johnem Spiersem vydává en vlastní alba. Jistě, v dimenzích folku, nicméně zabijácká; s emocionálním hlasem, doslova stahujícím pod vodu. S kapelou The Remnant Kings naposled natočil desku Songs From the Floodplain plnou záhadných textů. Temná Bodenova apokalyptická vize zpustošené postindustriální společnosti, kde odpadky se stanou dekorací a ulice místem pro bydlení musí těšit samotného Cormaca McCarthyho.Přesto se převážná část skladeb kompilace Looking For A New England učebnicovým definicím anglického folku skrze hledání nových cest vzdaluje. Jednotlivci i kapely shazují žánrové okovy, recyklují výbušněji než bylo zvykem a stáří proměňují v živelné mládí. Třeba jako Jim Moray, jehož genesiovsky artrockovému, naprosto všemu se vymykajícímu uchopení tradičních skladeb se UNI podrobně věnuje od samého začátku. O neméně vzrušivé interakci folku, ale pro změnu s minimalismem, si přečtěte v recenzi alba skupiny Spiro.
(2009)
Jiří Moravčík
