Folkový festival vibrující afropopem, psychedelií, avantgardním popem a katarzním transem
21.09.2026 | Čtyřicet let existence festivalu, z toho dvacet osobně na něm přítomný i jako spolupracovník. To vás sice chtě nechtě občas zbavuje kritického pohledu, na druhou stranu umožňuje vidět „do střev“ Folkových prázdnin a zblízka sledovat setrvalé nadšení srdcařů srocených okolo dramaturga Michala Schmidta. A tím pádem před jejich nasazením i letos smeknout.
21.09.2026 | Čtyřicet let existence festivalu, z toho dvacet osobně na něm přítomný i jako spolupracovník. To vás sice chtě nechtě občas zbavuje kritického pohledu, na druhou stranu umožňuje vidět „do střev“ Folkových prázdnin a zblízka sledovat setrvalé nadšení srdcařů srocených okolo dramaturga Michala Schmidta. A tím pádem před jejich nasazením i letos smeknout.
Poprvé jsem do Náměště na obrátku přijel v roce 2001: Odpoledne jsem sledoval Jiřího Pavlicu s Hradišťanem a večer Visegradský galakoncert s polskou skupinou BRAThANKI a maďarskými Ghymes. Připravil jsem s nimi rozhovory a osobně se seznámil s Michalem Schmidtem. Následující ročníky jsem se festivalem buď jen na pár hodin mihnul, nebo ho úplně vynechal. I ten s italskými Spaccanapoli a Jiřím Černým. Na celý týden jsme s Yvett dorazili až v roce 2005. Já když někoho dlouho nevidím nebo jsem s ním, jak se říká, nikdy nebyl na pivu, zapomínám. A tak za rok, když jsem stál v backstage, obrátil jsem se na chlapíka, co stál vedle mě, jestli nezná Michala. „A co mu chcete?“ zeptal se s úsměvem. „No, zajímalo by mě, kdo píše ty pitominy do Plátku,“ říkám mu. „Já, a mimochodem, jmenuji se Michal, a už jsme byli představeni,“ odpověděl s úsměvem. Trapnou chvíli, o kterou nikdo nestojí, jsem překryl nabídkou: „Jestli chcete, pardon, chceš, rád ti je napříště napíšu. Začínám mít tenhle festival rád a chtěl bych nějak pomoct.“ A rok na to začal vycházet Katalog, z čehož vyplývá, že letos coby autor profilů slavím dvacáté výročí.
Dobře víme
proč. Folkové prázdniny trvající od soboty do soboty nejsou pouze hudební akcí;
zahrnují nejrůznější dílny, workshopy, přednášky, happeningy nebo mezinárodní
debatní Kolokvium. A to v takovém rozsahu a za velkého zájmu, že něco podobného
se u nás jen tak nevidí. Nezapomeňme na výstavy: letos obří plátna Jana Lamra
nebo sbírka obrazů, soch a grafik Stefana Milkova nazvaná Neklidné časy II.
Hudební
publicista Jiří Černý by letos v létě oslavil nedožité devadesáté narozeniny.
Na Folkovkách se kdysi ocitl pouze dvakrát, ale jak několikrát zdůraznil Michal
Schmidt, bez jeho vlivu by nikdy nebyly takové, jaké jsou. Cožpak o to, výstava
Černý na tahu, zapůjčená z pražského Popmusea a na vernisáži uváděná pány
řediteli Alešem Opekarem a Radkem Diestlerem, neměla snad chybu, v Náměšti se
však rozrostla o dva unikáty: z brněnského klubu Leitnerka dovezli pamětníci
autentický stolek s gramofonem a spolu s Třebíčáky, kde Jiří také zanechal
nesmazatelnou stopu, na něho vzpomínali v příbězích, které se nevešly do
rozsáhlé ankety Jiří, Jirka, pan Černý, zveřejněné s dalšími články ve
festivalovém katalogu.
Malý, na rodiny zaměřený festival v rámci české scény proslul několika ojedinělostmi. Zaprvé: setrvávajícím záběrem na zahraniční umělce, kteří u nás nikdy nebyli. Zadruhé: dramaturg Michal Schmidt se nesnaží mluvit o cizích kulturách do té míry, aby o nich vynášel soudy, snaží se jim hlavně porozumět. Nehledá v nich něco, co už se ví, promyšleně pátrá ve spodních proudech a vybírá si umělce reprezentující nevšední lidské hudební příběhy. Například americkou písničkářku Amandu Pascali hledající ztracené sicilské kořeny. A co je nejdůležitější, zatřetí: i když Michal návštěvníky konfrontuje s naprosto neznámou hudbou, oni mu věří a z koncertů neodcházejí, přestože se často jedná o hudbu vyžadující daleko větší pozornost.
Z letošního
britského, irského a skotského výsadku se to týkalo možná nejvíc zpěvačky a
multiinstrumentalistky Olivie Chaney odskakující
v jemných skladbách od britského folku ke klasice, jazzu a
experimentálnímu popu, natož houslisty Owena Spafforda a hráče na
elektrickou kytaru Louise Campbella, se vším všudy novodobých folkových
inovátorů, sázejících na meditativní minimalismus, atmosféru psychedelického
soundtracku nebo nečekané expresivní hlučné momenty. Mimochodem – Spafford
doprovázel Olivii Chaney, a jak zbožňuje irské dupárny, dokázal během nočního
koncertu s dvěma zpívajícími Irkami (akordeonistka Méabh Ní Bheaglaoich a
klavíristka Cáit Ní Riaintria) ve vynikajícím triu The Weaving.
Nádherně zpívající Lucy Farrell, Emily Portman a Alasdair Roberts mají vlastní kariéry, v britském folku se ale společně proslavili asi nejvíc ve skupině The Furrow Collective. Dnes patří mezi legendy, což se však nevylučuje s tím, že jejich velmi tradiční podání lidových vražedných balad ne vždy mimo jejich domovinu padne na úrodnou posluchačskou půdu. Lépe řečeno, při neporozumění textu a kontextu vám začnou ty balady splývat. I tak díky za příležitost slyšet je na Folkovkách.
Michal Schmidt rovněž proslul snahou vyzývat hudebníky k nečekaným spojením nebo se s nimi dopředu domlouvá na speciálních, festivalu na míru ušitých koncertech, které po doznění v Náměšti zůstanou dochovány pouze ve vzpomínkách nebo ve formě raritních nahrávek. Ano, mám na mysli unikátní rezidenční hudební projekt Hudba nad Oslavou, letos kurátorovaný britským kytaristou Stuartem McCallumem. Bývalý člen skupiny Cinematic Orchestra není žádný rytmický dravec ani showman strhávající davy. S krajany (vokální umělec a beatboxer Jason Singh a zvukový designér Oliver Vibrans) a belgickým saxofonistou Nicolasem Kummertem nám nechali nahlédnout do „nočního zvukového světa, v němž se prolínají lidové melodie, jazzové harmonie, ambientní textury a elektronické rytmy“. Posluchače očekávající od hvězdné sestavy daleko větší kompoziční zvraty a hráčské exhibice možná zaskočili důrazem na poklidnost, do jejich skladeb se přesto dalo doslova ulehnout jak do prachové peřiny a závěrečné McCallumovo sólo byl prostě důkaz empatického kytarového umění.
To jen pár dnů předtím potvrdil doprovodem Ríoghnach Connolly v duu The Breath a mnohé přítomné postavil před otázku, jestli to fascinující irské zpěvačce slušelo víc s odvázanou manchesterskou kapelou Honeyfeet, valící do nás „retro“ směs britského a irského folku, rocku, funky, blues, neworleanského jazzu a soulu, nebo s McCallumem při drásavě niterném osobním přemítání nad rodinou tragédií z dob sektářského násilí v Severním Irsku. Ve chvíli, kdy dozpívala o již nežijícím tátovi a do zvuku sirény si dala panáka slivovice, leckoho zamrazilo.
„Írán, Libanon a Albánie nebyly – a nejsou – snadnými místy pro vyjádření našeho umění. Proto jsme se setkali v italské Apulii. Pandemie skončila, ale pocit marnosti přetrvával. Okolo nás totiž docházelo k příliš ničivým událostem: války, změna klimatu, lidské sobectví a domněnka, že to nejhorší možná teprve přijde. A tak jsme hledali způsob, jak se tomu bránit, a vyšla nám z toho hudba jako druh léčby ze zklamání a zničených snů,“ vysvětlil světoznámý íránský perkusista Bijan Chemirani vznik tria, nazvaného stejně jako loňské debutové album jednoznačně L’Antidote neboli protijed. S libanonským klavíristou Rami Khalifém a hráčem na cello Redi Hasem z Albánie uhranuli instrumentálními kompozicemi zahrnujícími neoklasiku, minimalismus, zvuky preparovaného klavíru, jazz, balkán, salentskou pizziku a improvizační plochy v nich přecházejí do hypnotických rytmů směřující ke katarznímu tranzu.
Soudě podle odezvy se L’Antidote postarali o další velký zážitek letošního ročníku, ačkoliv jim silně konkurovalo další mimořádné trio Triptic – houslista Greg Lawson, klavírista Phil Alexander a kontrabasista Mario Caribé, míchající daleko poklidněji klezmer se skotskou tradicí, latinou, tangem a náznaky jazzu.
Na vrchol nepochybně vystoupaly i dvě, s ohledem na přítomnost Druhé trávy s hostujícím Michalem Pavlíčkem a Jiřího Pavlici s Hradišťanem, vlastně nenápadné hvězdy: nejprve polsky a český zpívající Dorota Barová s baskytaristou Milošem Klápštěm, kteří během nočního koncertu zahráli skladby z alba Píseň pro Mi věnovaného odchodu blízké kamarádky, výtvarnice a básnířky Michaely Vejnarové, a to tak, že bylo chvílemi slyšet i ticho.
A o pár dnů později Bára Zmeková s baskytaristou Pavlem Šmídem a bubeníkem Viktorem Dořičákem zase dokázali, jak hodně jim k dokonalému sehrání, a tudíž k daleko intenzivnější výpovědi pomohla redukce kapely.
Iva Bittová ví, jak se publiku v Náměšti zavděčit. Anonce o zapomenutých romských písních z Horňácka ze sbírky hudce Pavla Kubíka znovu rozezvučených s cimbalistou Petrem Pavlincem zněla od zpěvačky dopředu trochu akademicky, byť něco takového není zpěvačce a houslistce vlastní. Ze zprvu nenápadné připomínky, že s nimi vystoupí dívčí sbor, se ale na místě vyklubal dojímavý zážitek, pojištěný na závěr dvěma nesmrtelnými písněmi: O poštaris avel a Zabili, zabili. To už s dívkami a Ivou zpívali všichni.
Na
koncertech Jana Běťáka s mnoha hosty (Marie Puttnerová, Beata
Bocek, Vladimír Javorský nebo Martin Novák), Vladimíra Javorského &
Bočemuni, tedy kapely vedené Marianem Friedlem, nebo Beaty Bocek s looperem napadla autora hříšná
myšlenka, že naživo, v bezprostředním kontaktu s publikem, působí
jejich hudba daleko přesvědčivěji než na albech. A to samé platí pro belgickou
skupinu Wör, posílenou
švédským ženským triem Kongero.
Afričané patří na Folkové prázdniny od samého začátku. Zatímco Kanazoe Orkestra (dva mistrovští hráči na balafon a zpěvák z Burkina Faso doplnění Francouzi) se svým strhujícím afropopem neskrývají, že chtějí hlavně lidi bezhlavě roztančit, senegalský hráč na koru a zpěvák Seckou Keita se k podobné hudbě dostal teprve nedávno. Z festivalu si ho pamatujeme po boku velšské harfenice Catrin Finch, kubánského klavíristy Omara Sosy nebo AKA Tria, ale hrát výbušný afropop s rockovým drajvem jsme ho slyšeli poprvé. Na albu Homeland (Chapter 1) se totiž rozhodl po skončení covidu oslavit život v rychlejším tempu a s početnou kapelou vyjel na turné, nicméně zrovna v období Folkovek to termínově neklaplo, a protože už dramaturgovi účast přislíbil, narychlo povolal čtyři senegalské muzikanty rozlétlé po Evropě. V Náměšti během několika hodin vše přezkoušeli, a jako by se nechumelilo, na úplný závěr festivalu nás totálně rozbláznili.
Nečekaná a vlastně nespravedlivá tragická smrt Glena Hansarda dohnala v Náměšti hodně lidí k slzám. Jezdil sem pravidelně, měl tu mnoho blízkých přátel a kdysi sem dotáhl početnou ekipu irských muzikantů, kteří se na Folkovky později vraceli. On sám se tu často nečekaně objevil, vyhrnul si rukávy a do rána hrál s návštěvníky u ohně, kde se často odehrávají magické chvíle srovnatelné s děním na pódiu v parku. Přemýšlelo se proto, jak Glenovu památku uctít, ale než by se Folkovky překryly smutečním flórem, ten večer se až do rána raději spontánně, třeba jako v Dublinu, u ohně až do rána hrály jeho písně.
Jiří Moravčík
Foto: Yvetta Stránská
