World Music - Malý průvodce světem world music

Gaye Su Akyol & Çiğdem Aslan - Jeřáby a hologramy z Malé Asie

05.07.2017 | Mezi nejcennější žíly turecké hudby patří poloostrov Anatolie neboli Malá Asie, s tamními náboženskými a národnostními menšinami, včetně Kurdů, jejichž kulturu drželo Turecko dlouhá léta na indexu. Přímé i nepřímé vrysy Anatolie určují nádech nevšednosti i novým nahrávkám tureckých zpěvaček: zatímco do rockově vzdorovitého alba Gaye Su Akyol se promítly loňské turecké turbulentní události, Çiğdem Aslan kotví v o nic méně dramatických 20.letech minulého století, ve zlatých časech stylu rembetiko.


Obě zpěvačky se narodily v Istanbulu, v rodinách pocházejících z Anatolie, tím spojitost mezi nimi končí: Turkyně Gaye měla přece jenom o něco snažší umělecký život, než kurdská alevitka Çiğdem, žijící dnes v Londýně.

Otec Gaye, známý malíř Muzaffer, pochází z černomořského přístavu Trabzon, kulturní a náboženské křižovatky Anatolie, ležící na historické trase Hedvábné stezky. Dceři na album napsal text ke skladbě Mona Lisa, odkazující k tradici anatolských ashiků, potulných minstrelů, neodmyslitelně spjatých s náboženskou menšinou alevitů: po staletí pronásledovanými mystickými "disidenty muslimské většiny", v jejichž islámské víře se mísí kacířský súfismus a východní křesťanství. Hudba a poezie uchovávaná v paměti ashiků tvoří dodnes základ identity anatolské společnosti.

Gaye, vystudovaná sociální antropoložka a výtvarnice, s otcem Anatolii často navštěvovala, vliv minstrelského umění nezapře, ohnisko její tvorby však leží v Istanbulu: tamní nesmírně živé, multižánrové scéně, představující v podstatě hudební terminus technicus, dobře podchycený v roce 2005 filmem Crossing the Bridge režiséra Fatiha Akina.

Develerle YaşıyorumGaye debutovala před třemi lety albem Develerle Yaşıyorum, už tehdy nasátá istanbulským ruchem, platným i pro novinku Hologram Imparatorlugu (Říše hologramu).

"Zní jako Istanbul. Míchám na něm zkušenosti ze západní a východní hudby. Nejen obrazně, připadám si jako most postavený přes Bospor," vysvětlila Gaye. Co konkrétně to u ní znamená? Sepjetí s anatolskou tradicí a tureckou rockovou psychedelií 70. let, setrvalý obdiv ke kultovní turecké zpěvačce a politické aktivistce Seldě Bağcan a odraz mladické iniciační rány od západního rocku, kdy nejčastěji zmiňuje vliv Nicka Cavea, Nirvany a překvapivě Grace Slick, zpěvačku legendární sanfranciské kapely Jefferson Airplane.

 

Klíčové pro Gaye bylo setkání s istanbulskou rockovou skupinou Bubituzak: trojicí experimentujících muzikantů skrývající tváře pod maskami. Složité turecké mody a zvuk tradičních louten, kanunu a smyčců s Gaye trasnformují do kytarových riffů, obestřených surfem a psychedelií. Nadále zřetelně turecká hudba pak vzpurně rezonuje s realitou Turecka těchto dnů. V metaforických textech, jinak se vládnímu režimu bez následků stavět prý nelze. "Autocenzura nabývá na síle. Musíme být opatrní s tím co říkáme a jak se cítíme. Ocitli jsme se ve stavu demokratické nouze a naše šance sdělit v co věříme se zmenšuje. A protože mám ráda sci-fi, napadl mě hologram."

 

Stylu rembetiko se přezdívá řecké blues, s ohledem na historické souvislosti však lépe vyznívá blues Egejského moře, to protože se zrodilo v hašišových doupatech a tavernách tureckého přístavu Izmir, do roku 1922 známém jako Smyrna. Tehdy, po prohrané válce, došlo k obrovskému stěhování národů: turečtí muslimové opustili Řecko a řečtí křesťané Anatolii.

 "Někteří z uprchlíků ani neuměli řecky a jejich kultura nebyla ani turecká, ani muslimská, natož čistě řecká. Zahrnovala také arménské, židovské a kurdské vlivy," popisuje Çiğdem mnohonárodnostní komunitu a když se vrátíme ke Gaye, snáze pochopíme její na turecké poměry dost odvážně zdůrazněný vztah k Anatolii ve skladbě Dünya Kaleska: "Jsem Cikánka, Arménka, Kurdka, Turkyně."

Thousand CranesK původnímu rembetiko z Izmiru obrátila Çiğdem pozornost na debutu Mortissa, názvem evokujícím silnou, na mužích nezávislou ženu. Titulem novinky Thousand Cranes nadevše vyzdvihuje svobodný rozlet: v Aténách natáčené album totiž zdaleka víc reflektuje hudbu z jihovýchodní kurdské Anatolie a rembetiko z Řecka.

"Crane je obyčejná píseň známá od 17. století v Řecku i Turecku. Zpívá se v ní o odloučení od rodiny a životě v cizině. Mezi alevity jeřáb symbolizuje štěstí a svobodu, dnes v tom ale cítím i souvislost s migrací a jeřába jako posla lásky a míru."

Foto: archiv

Jiří Moravčík

Zpět